Petr Kratochvíl, známý producent, umělecký ředitel a zakladatel černého divadla Ta Fantastika, hodlá, zhnusen poměry, podruhé emigrovat — dočetli jsme se v magazínu Lidových novin ze dne 17. 2. 2012. Zlobí ho, že se tu lidé zase dívají „na české normalizační seriály a neuvědomují si, že nomenklaturní komunisté jsou všude“. Má obchodního partnera, chce otevřít divadlo v Kataru. Stěžuje si na náš špatný grantový systém, jenž ničí trh. „Komunismus pokračuje, jen má jiné kulisy.“ Proto nechodí do společnosti a zavřel se doma se ženou a dětmi, a dívá se jenom na Al Jazeeru a CNN.

Podle něj by divadla měla fungovat bez dotací, jako příklad uvádí Osvobození divadlo, E. F. Buriana, Vlastu Buriana. „Za první republiky všechno fungovalo bez dotací.“ Váží si Klause, nemá rád Babiše, Halíka, Jana Krause, Viewegha, Kocába, Davida Černého… Vadí mu, jak pořád říkají, „my jsme pravdoláskaři“. Říká, že většiny umělců si ani neváží. Havla sice uznává, ale vyčítá mu, že rehabilitoval komunisty. „Pánové Dienstbier a spol. si vymínili úžasnou moc, mohli říkat: Tohle byl hodný komunista, tohle špatný, hodný estébák, špatný estébák.“ Pro Kratochvíla to všechno byli komunisti. Dále ovšem říká, že jako národ jsme těžce rasističtí. „To se týká Romů, Vietnamců, Číňanů. Nesnášíme odlišnost menšin.“

Když jsem ten rozhovor četl, napadlo mě, že zhruba se sedmi procenty z toho, co Kratochvíl říká, víceméně souhlasím. Jako hrdiny například uznává Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, a bratry Mašíny s Milanem Paumrem. (Souhlasím s prvními dvěma, pro Mašíny může mít člověk jakés takés pochopení, dívá-li se na jejich postoje a osud v rodinných a dobových souvislostech.)

Došlo mi, že naše názorové spektrum, během dvaceti let stále bezuzdnější, má tři sta šedesát stupňů, obsahuje celý kruh, tedy více než Maroldovo panoráma. Vzdělání, výchova, životní zkušenosti a povaha poskytují nám odstup a zvětšují nám rádius, jenž nám vyjevuje více souvislostí a širší záběr scény. Kdo stojí příliš blízko, nemusí pochopit více, než že helmice je proděravěná kulí. Ani mu nemusí dojít, na čí hlavě vězela s proč je děravá, tedy kdo proti komu střílel. Čím menší odstup máme od naší životní scény, tím méně šancí, že náš úhel vidění vytvoří podstatnější průnik s větším množstvím jiných pohledů. V tom tkví podstata srozumění, na níž se zakládá zastupitelská demokracie, lidospráva.

A proto je nám nevyhnutelně zapotřebí, aby nám někdo stále ukazoval, že za vozovou hradbou je také statek, kde se normálně hospodaří. Snesitelnost světa tkví ve shodě. Jaká radost, když se například s více lidmi shodnete, v čem je Božena Němcová výjimečnou osobností našich kulturních dějin. To člověk vskutku pookřeje! Proto člověk s úlevou uznamená, s povděkem, s radostí, že s Petrem Kratochvílem má alespoň stejný názor na postavení menšin, zvláště etnických, u nás. Najdete-li shodu s člověkem, jenž v pomyslném názorovém kruhu je téměř na jeho opačné straně, v protivném stoosmdesátistupňovém úhlu, skýtá to jakousi možnost, že přec jen jsou témata společná větší skupině lidí, než jsme „my hoši, co spolu chodíme,“ nebo my, co píšeme do jedněch novin a vzájemně se ovlivňujeme a respektujeme.

Proto si na otázku, co je u nás největším problémem, troufám odpovědět, vlastně navrhnout, že na prvním místě je zoufalé postavení Romů v naší společnosti. (Psal jsem zde o tom mnohokrát a čím více o tom píšeme, tím je jejich situace horší; správněji řečeno psaní na to nemá žádný vliv a situace se prostě jenom zhoršuje.) Na druhém místě je sociální zajištění lidí vylučovaných se společnosti, jichž přibývá. V případě Romů první umocňuje druhé, a druhé první.

Náš sociální systém už dneska počítá s tím, že stále větší skupina lidí, aby se udržela při životě, musí se živit nečestným způsobem. Musí buď krást, nebo podloudně obchodovat, načerno šmelit, půjčovat si a nevracet. Tento nedostatečný sociální systém, vytvářený bez skutečné znalosti postavení a možností potřebných, podlamuje bezpečnost ve státě, protože za pomoci přetěžovaných bezpečnostních složek šíří faktické bezpráví, opírající se o formální respektování zákonů. Cožpak nevíme, že tisíce lidí, aby zajistily svou holou existenci, musí jednat v rozporu se zákony, protože jiné možnosti nemají, nebo je nejsou schopny nalézt?

Opět se uchyluji k jednomu ze sloupků Karla Čapka, v němž popisuje policejní šťáru v chudinské pražské periferii (Děti chudých): „Jeden pár rodičů nemá policejně cosi v pořádku, je z toho mnoho řečí a přísného hubování.“ V době Čapkově se policisté chovají k chudině velmi shovívavě. O dětech chudých Čapek píše: „Tady nestačí jenom je nakrmit a obléknout, nýbrž vřadit je do společnosti druhých, vyvést je z podzemí, přepravit je z ostrovů bídy na druhý břeh, který snad bude břehem starosti, ale aspoň už ne beznaděje.“ Zdá se mi, že my konáme opak — vystrnaďujeme na ostrovy bídy.

Čím více si člověk tuto neutěšenou situaci uvědomuje, tím malichernější jsou osobní problémy, a bezvýznamnější úkol podobný tomu Kratochvílovu, tedy například otevřít divadlo v Kataru.

Když zastupitelstvo našeho městečka před časem rozhodovalo o tom, zda dlužníky za nájem obecních holobytů (zejména Romové) vystavit exekucím, nebo hledat sociálnější řešení, jen díky hlasů komunistů zvítězil způsob druhý. Pokud se shodneme na tom, že nejvážnější problémy naší společnosti jsou ty, jež jsem naznačil výše, pak smutným zjištěním je fakt, že bez komunistů se už nehneme dál. Hlas komunistů bude muset ale velmi sílit, aby přehlušil zatvrzelé postoje demokratických stran, slepě se opírajících toliko o hlasy „všech slušných a spořádaných občanů“.

To jenom na okraj ke Kratochvílovu antikomunismu a jeho starosti o etnické menšiny.