V mrazivé Praze počátku února jsem sama se sebou zažila takovou zvláštní věc: V Radnické ulici nedaleko Staroměstského náměstí ležel na chodníku u zdi zadního traktu pražského magistrátu člověk. Schoulený do poloklubíčka, čepici staženou do obličeje, jen dvě mrazem zčervenalé ztuhlé ruce vykukovaly z rukávů jeho ještě docela zachovalého kabátu. Ležel bez pohybu ale — ještě — dýchal.

Pravděpodobně byl opilý. Na ulici nebylo právě mnoho lidí, ale takových deset možná patnáct kolem něj přešlo, aniž si ho povšimli. A s každým dalším kolemjdoucím, se ten člověk bezmocně ležící na chodníku jaksi zmenšoval a stával bezvýznamnějším, jako by šlo o něco na pražské ulici docela běžného, co si nezaslouží žádnou pozornost.

Pak jsem šla kolem něho já a místo okamžité spontánní reakce pomoci mu, jsem ve zlomku vteřiny v sobě pocítila jakési zaváhání, které jsem musela překonat, než jsem se zastavila, pokusila se ležícího oslovit a pak spolu se dvěma muži, jeden z nich byl cizinec, kteří také zůstali stát, zařídila všechno potřebné a tak říkajíc obstála v roli Samaritána.

Když se ke mně připojili, začala jsem se najednou cítit dobře, jako by mne potvrdili ve správnosti toho, co dělám, zatímco předtím, když jsem k tomu člověku přistoupila, jsem si připadala jaksi nepatřičně, dokonce trochu trapně, jako bych dělala něco, co se nedělá, nebo se dokonce ve svém vystoupení z anonymity proudu chodců předváděla. Všechno dobře dopadlo, zavolali jsme pohotovostní policii, ta během osmi minut přijela, hned po ní sanitka a muže v každém případě podchlazeného odvezla do nemocnice.

Pro mne tím ale celá příhoda neskončila. V těch několika minutách jsem pochopila, co jsem dosud pochopit nedokázala: že je možné jít docela lhostejně kolem Židů seřazených do transportu, jako by se nic nedělo, že pomoci člověku v nouzi není zdaleka tak normální a samozřejmé, jak nás to učili ve škole.

Ti lidé, kteří přede mnou kolem ležícího muže bez povšimnutí přešli, svým chováním ustavovali jakousi novou normalitu lhostejnosti, nevšímání si jako něčeho legálního nad čím není třeba se pozastavovat a pohoršovat, že to odporuje dobrým mravům a slušnosti. I na mne, jako možná i na některé kolemjdoucí přede mnou, tato nová legalita lhostejnosti nezůstala bez vlivu.

Mně se ji podařilo překonat, ale i já jsem se za své vystoupení z řady nevšímavých kolemjdoucích z počátku skoro styděla a připadalo mi, že dělám něco proti smýšlení většiny. To, jak rychle se z neochoty pomoci druhému, stává cosi normálního, okusila jsem to byť ve zlomku vteřiny i sama na sobě, mne hluboce znepokojilo. A najednou jsem věděla: Tak to začíná, společenská netečnost, která se může za patřičné politické podpory rozrůst až v ono přihlížení židovským transportům jako něčemu docela legálnímu.

Myslím si ovšem, že to nebyla tak docela náhoda, co se tu přihodilo. Jestliže lidé jsou na světě proto, aby si vzájemně konkurovali, - pozor, soutěžit je něco jiného — jak se nám to dnes a denně opakuje, jestliže je každý strůjcem svého štěstí, kdo má peníze, je schopný, a kdo ne, je hlupák, jak to v míře dosud nebývalé svou asociální politikou demonstruje Nečasova vláda, pak je jedním z přirozených důsledků takové společenské strategie, že tenhle člověk ležící na chodníku uprostřed Prahy zůstane nepovšimnut. A nejen on.

Mohl si za to sám, že tady tak ležel, byla to prostě jeho volba, do které nikomu nic není. A jestli zmrzne? No co, může si zato sám. Vždyť je svobodný.