To je dobře

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Dopoledne jsme s Mirkem Zikmundem elektricky řezali akáty, pak byl oběd, Mirek pravil: „Tak co by sis dal: pivo, nebo bílé kobylské." Uvažoval jsem: "Račí to víno, kamaráde. Pivo zas může být kontaminováno potemníkem, jenž napadá slady skladu a naopak. Loni v létě byl potemník v pivě uherskobrodském. Mirek zašel do sklepa, pak nalil do obou sklenek a já jsem mu vykládal:

„Před nádražní budovou písek byl vždycky uhrabaný, pumpa natřená, na ní byla pravopisně přišroubovaná tabulka „pitná voda", voda byla pitná a podlaha v čekárně napuštěná olejem a čistá. Vyhlášky všecky byly připnuté rovně, plakáty nebývaly tak oškubané jak dnes, lavice byly natřeny vlakově okrovou barvou a váha se leskla u okna, které bylo umyté. Bylo tam zkrátka čisto a důstojno. Celé drážní těleso, člověče, bylo pořádné: pražce perfektně napuštěné dehtem, mezi nimi bílý šutr, který se plel, skoby řádně doražené a šrouby se denně snad dotahovaly. A ty koleje - člověče - ty byly za všech okolností rovné!" zvolal jsem. "A to byl pro lidi tenkrát obraz a charakter státu. Dráha byla stát a stát byl dráha; vzor pořádku, kázně, přesnosti a odpovědnosti. Skoro si myslím, že to byla silná agitace pro socialismus, o čemž se dnes nemluví." Mirek, dolévaje, pravil: „Promiň, že tě přerušuju, a totéž byly pošty..." – „Ano, pošty, správně. Co známka, to dodaný dopis. Známky byly skromné a pracovité, nikdy se nevyvyšovaly nad dopis. Takže stát byla osobnost povýšená nad bídu nahnutých plotů, hnojných dvorků a všelijakých šop. Ačkoli se tak nevnucoval do všeho jako dnes, měl přirozenou autoritu..." – „Promiň ještě, že tě přerušuju," pravil Mirek, „ale když já tobě či ty mně dáš nějaký větší dar: proč se z toho má platit jakási daň? Za co, za trest, že si něco dáváme? Vždyť je to věc nás dvou!" – „To ti vysvětlím: oni nesnesou, aby něco byla jenom naše věc. Ale podívej se dneska na ty koleje!" – „Ta alej plevele podél trati," řekl Mirek. „A poslechni si ten nadřízený hlas," řekl jsem, sáhl po rádiu, zapnul krátké vlny, a jak jsem jel po škálách, všady znělo bručení, kvičení, mletí a broušení. „To je argument, co? To je vztah k lidskému mozku, k hlavě a k uchu!" Mirek však pravil: „Nerozčilujme se teď, večer nám to řeknou ve vídeňské televizi. Co kdybysme si teď šli lehnout na slunko?"

Bylo květnové zlínské odpoledne, slunko padlo hebkou sítí bukového listu do trávy. Rozprostírali jsem pokrývku a Mirek pravil: „Musíme si přeci nachytat trochu toho stroncia, když je tak vzácné!" Stáhly jsme spodky, lehli si a přemýšleli, snili: „On ten konec nakonec," pravil Mirek, "“může mít tuhletu podobu: bez války." – „Ano," řekl jsem, „my budeme pořád čekat na normální časy, a toto jsou možná poslední normální časy." Mirek si dlaní stínil oči před jasem oblohy a pravil: „Představ si, už i na Ceyloně je teror! Taková to byla rajská země!" Já jsem řekl: „A co Finka?" – „Která?" – „No na tom Ceyloně tenkrát. Ta příhoda se slonem a co říkala ta Finka. Vykládej mi to celé znovu!" požádal jsem ho.

Pomalu se na nás přesunul stín stromů. „Nepůjdeme už?" navrhl jsem. „Můžeme," řekl, „máme nabráno na devadesát let. Mens sana in corpore sano," pravil vzdělaně a v domě řekl: „Teď si ale dáš to pivo, ne? Je to Jarošov, neboj se." – „Raději bych trochu céziového mléka," řekl jsem. „Prosím, možno," řekl, "a zítra bysme si měli koupit salátek, čerstvý." – „Myslíš, abysme měli tu dietu kompletní," řekl jsem. „Co myslíš," řekl, „vyhnul se nám ten mrak, nebo nám lžou?" – „Nevím," odpověděl jsem, „ale co se výherních vkladních knížek týče, nevěřím jim. Já myslím ,že před slosováním vyřadí vždycky čísla knížek s vysokými vklady. Kdo je může kontrolovat, nikdo!"

Vypil jsem mléko, Mirek své pivo, neříkal jsem mu nic, abych mu nenasadil brouka do hlavy, a rozhodli jsme se pokračovat na svahu v kácení akátů. Bylo dusno čím dál větší, brýle jsem mohl ždímat. „Malo by pršet," prohlásil Mirek, „možná bude," pravil jsem já. Dokončili jsme řežbu, stáhli kabel, sklidili pilu. Mirek šel pustit psa, ten po něm začal skákat, Mirek si s ním chvíli hrál. Já jsem se zatím v domě pokoušel chytit cizí zprávy o vývoji mraku, bylo však slyšet jen zavilé kvičení.

Při večeři pustil Mirek pražskou televizi: hlavní hygienička nás uklidňovala nízkými dávkami záření, doporučila nám však osprchovat se a nehladit psy. Mirek přepnul na Vídeň, tam poplach: bagry odvážely písek z dětských hřišť, kontroloři chodili po trhu a shazovali ze stánků na zem bedničky se salátem. Vypadalo to až trochu bláznivě: Rakušané se nemají koupat v otevřených vodách, lehat na trávu, při dešti se mají schovat. „Tam to musí být hrozné," pravil Mirek. „Já bych nechtěl žít v Rakousku," pravil jsem já a Mirek raději přepnul zpátky na Prahu. Venku se náhle setmělo, zablesklo a zahřmělo.

V devět hodin hlásila stanice BBC poplašné zprávy z Bavorska. „Vidíš, nás to přeskočilo," pravil Mirek. „Prší", řekl jsem a rychle jsem se začal zase svlékat. Mirek se rozesmál: „Správně, Ludvíku, to je májový. Taky se u vás říkalo, že májový deštík je zdravý?" Déšť teple a důvěrně do nás bil, skákali jsme, Mirek pravil: „Třeba poporosteme.“ Já jsem vzdělaně řekl:

„Mindenit jó, de legjobb otthon!"

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 5, květen 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.