Pětatřicetiny letos neslaví jen Charta 77, které jsem se zde věnoval před třemi týdny, ale i její nevlastní ošklivá sestra — Anticharta. Ani ji nelze přejít, už jen proto, jak moc odráží naše tendence plést si občanství s „ovčanstvím“. A zatímco Charta 77 nás přiblížila ke svobodě a občanství, Anticharta byla krokem „ovčanů“, který nemohl mířit nikam jinam než do hlubšího otroctví.

Přípravnou palbou byly již dvě drsné statě uveřejněné v Rudém Právu — „Čí je to zájem“ ze 7.1. a „Ztroskotanci a samozvanci“ z 12.1.1977. Dne 28.1.1977 se pak v Národním divadle sešly špičky české kultury, aby si vyslechly a podepsaly „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.“

Z mnoha jeho vět připomeňme tu nejvýstižnější: „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě — a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců — odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Kdo neměl možnost signovat tento dokument, přezdívaný Anticharta, v „Národním“, dostal příležitost později v Divadle hudby či na sekretariátech uměleckých svazů. Podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 dalších kumštýřů. Čest těm, kteří mezi nimi nebyli.

Naopak řada signatářů později svůj podpis zpochybňovala. Nejčastější — a nejlacinější - výmluvou, k níž se uchýlil třeba Jan Werich, bylo, že se domnívali, že pouze podepisují prezenční listinu. „Samozřejmě jsem věděla, co podepisuji, když jsem prohlášení četla. A věděli to všichni, kteří si ho vyslechli a podepisovali při odchodu, nikoliv při příchodu, takže žádná prezenční listina. Dnes se za to samozřejmě stydím, ale nechci se vymlouvat, proto říkám pravdu,“ uvedla po letech v rozhovoru pro iDnes zpěvačka Eva Pilarová.

Originální přístup zvolil hudebník Ivan Mládek: je přesvědčen, že Chartu 77 podepsali samí komunisté a on statečně protestoval proti nim.

Herec Vlastimil Jandák zase tvrdí, že Antichartu nepodepsal — ne proto, že by byl tak statečný, ale proto, že se těsně před podpisem opil v kavárně Slávia, tudíž se k podepisování nedostavil.

Příznačný je též spor o podpis hudebníka Františka R. Čecha. Ten se podle svých slov spolu se zpěvákem Jiřím Schelingerem na podpisový arch rovněž nezvěčnil. Prý na místo přišli a pak utekli. Druhý den jim měla volat sekretářka ředitele agentury Pragokoncert: „Soudruhu Čechu, my jsme to za vás podepsali, jinak byste měli strašný malér.“ Jinou verzi ale má tehdejší žena Jiřího Schelingera, Jitka: „Jirka si chtěl zlomit obě ruce, aby tam nemusel. Měl nějakou fintu, že prý když se zabalí ruce do cibule, že otečou. Ale rozmluvila jsem mu to, takže to nakonec museli i s Ringo Čechem podepsat.“

Čert, aby se v těch vysvětleních, výmluvách a důvodech vyznal. Proč ale ty tanečky?

Přiznám se, že mám v jisté úctě všechny ty, kteří Provolání uměleckých svazů podepsali, protože věřili v Husákův socialismus, komunistickou stranu a pokládali se za oponenty signatářů Charty 77. Jenže kolik takových je?

O to častěji slýcháme: Kdybych nepodepsal, měl bych utrum! (Eva Pilarová: „Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila.“) Je to ale opravdu tak? Jelikož se podobně vymlouvá 99% tehdejších signatářů, něco tu nehraje. Kdyby odmítli všichni, skončili by jen sotva: v televizi a rozhlase by nebylo koho vysílat, neměl by kdo hrát, natáčet, koncertovat, nebylo by komu tisknout knihy, pořádat výstavy..., za koho se skrývat. Všechny prostě zakázat nešlo.

Jiným smutným znamením té doby bylo odsuzování chartistů, aniž by byl text Charty 77 oficiálně zveřejněn. Někdo pak odmítal Chartu, aniž by ji znal, jiný ji sice znal (a třeba i souhlasil), ale tvářil se, že nezná (a odsudek podepsal). Jistě, šlo o časy, kdy se nehrálo podle pravidel a kdy nebylo odvážné pouze být „proti“. Odvahou bylo již jen „znát“ a nebát se říct, že „znám“. Přesto ale myslím, že onu elementární statečnost žádat o zveřejnění textu, s nímž bylo polemizováno, mělo mít mnohem víc lidí — v první řadě intelektuálů a umělců. Vždyť Charta 77 se přece domáhala především toho, aby stát respektoval vlastní zákony a podepsané mezinárodní konvence. Ovšem morální sešup československé společnosti byl strmý a vzpomínky na Pražské jaro byly zamčeny kdesi hluboko na dně paměti.

Vracet se k nepěkným chvílím normalizace by možná ani nebylo tak nutné, kdyby jisté obdobné sklony neprojevovala tuzemská společnost i dnes. Sklony k občanské apatii, k poslušnosti, k naivitě… Ale i sklony k servilitě a oportunismu, přehlušujícímu záblesky kritického myšlení - jež bychom čekali opět především u lidí vzdělaných a kulturních.

Kamarád mne nedávno upozornil na paralely mezi podpisem Anticharty a účastí v primitivních kampaních tu na podporu Václava Klause (v 90.letech), tu na podporu neoliberálních reforem (2010). Když se třeba dnes zeptáme autorů a interpretů - odpudivého, a přesto úspěšného — předvolebního skeče „Přemluv bábu“, Petra Zelenky, Marthy Issové či Jiřího Mádla, jak jsou spokojeni s politickým vývojem, za který lobbovali, budou se kroutit nebo rovnou přiznají, že to není nic moc. Zase jedni naivní či najatí, kteří měli laickou potřebu „pomoci dobré věci“, jež se nakonec nepovedla? Máme se smát, či vztekat?

Krev mi vře v žilách. Přesto se nutím k velkorysosti: vždyť i mezi těmi, kteří se přidali v roce 1977 k Antichartě, najdeme nemálo těch, co o dvaadvacet později zariskovali a podepsali Několik vět. Prohlédli - ale trvalo to. Snad jen ta rychlost návratu odvahy a zdravého rozumu by dnes, v době otevřené společnosti, moderních technologií a svobodných médií, mohla být vyšší…