Jako daňový poplatník a především jako svobodný občan tohoto státu jsem mimořádně pobouřen tím, co si Václav Klaus dovoluje. Už i vrabci na střeše si štěbetají, že se náš prezidentský úřad nenachází v dobrém stavu, že neprodukuje kvalitní politiku. To ví přece každý. — Je načase otevřeně říct: Klausův ekonomizující primitivismus, jeho ideologická zaslepenost a hněvivá intolerance jsou v příkrém rozporu s demokratickými principy, založenými na otevřeném dialogu, transparentní oponentuře a svobodné výměně názorů. K těmto principům patří také nezpochybňovaná svoboda názorová a badatelská, jakož i právo na vzdělání. Klaus tyto principy neustále pošlapává, a to za peníze daňových poplatníků.

Hrubost, s jakou Klaus vstupuje do „kauzy“ vysokých škol, vyráží dech. Studenty, kteří studují, aniž by platili školné, otevřeně nazývá parazity. Avšak v duchu podivné logiky jeho výroku je parazitem par excellence především sám Klaus, neboť v šedesátých letech vystudoval Vysokou školu ekonomickou, aniž by zaplatil korunu školného. Mimochodem, nevšiml jsem si, že by v jeho tehdejších publikacích byla problematika školného odborně analyzována; zato však nadějný ekonomický kádr pilně spisoval cosi o marxistické politické ekonomii.

Nedosti na tom. Klaus se pořádně obul i do akademiků. Údajně hrají „falešnou hru“, protože chtějí maximální akademickou svobodu, ale nechtějí zavedení navrhované podoby školného. Všimněme si toho demagogického myšlenkového schématu: školné zajišťuje svobody, závislost na penězích daňových poplatníků tyto svobody zřejmě omezuje. I kdybychom tento tupý ideologický předpoklad přijali za vlastní, nevysvětluje se tím, proč Dobešův návrh počítá se školným, a současně zasahuje do samosprávy univerzit. Klaus dělá přesně to, co (podle mě naprosto neoprávněně) vytýká akademikům — totiž zastává názory, jež jsou protikladné. Lidově řečeno, plácá nesmysly a plete páté přes deváté, jak se mu to zrovna hodí.

Václav Klaus jako rádoby korunovaná hlava současného establishmentu nám sugeruje představu, že existují dvojí peníze: peníze daňových poplatníků, které znamenají závislost a v jistém smyslu omezenou svobodu (sic!), a peníze privátní, jež představují svobodu a odpovědnost. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč někteří lidé takovému slaboduchému dělení věří. Peníze jsou jen jedny a protékají ekonomikou jako voda spletí kanálů; ve vodě také nerozeznáváme původ jednotlivých kapek. Ale opět: i kdybychom přijali tuto obskurní tezi, jaké by byly její důsledky? Znamená to, že stát má snad právo mluvit do svobod těch, kteří jsou financováni z daní? Že pokud je někdo financován tímto způsobem, tj. z našich daní, nemá právo chtít úplnou svobodu, protože je státu jaksi „zavázán“? Ví Klaus vůbec, co říká a do jakého kontextu jeho slova patří? Do kontextu liberálně demokratického rozhodně ne.

Přitom Václav Klaus, jak je pro něj typické, se neobtěžuje domyslet svou pseudoargumentaci směrem k sobě samému — důsledky projektuje pouze na druhé. Tím se jeho nabubřelé žvanění stává groteskní a směšné. Prezidentův plat je tvořen penězi daňových poplatníků, ale Klaus se necítí nijak „zavázán“ státu (v mém pojetí spíše občanům), který reprezentuje (bohužel dost ostudně) a klidně svobodně hlásá své bludy do sdělovacích prostředků. Není to Václav Klaus, kdo rozehrává „falešnou hru“? Zveřejňuje svá občanská stanoviska, a zneužívá přitom autority a koženého bezpečí (stále ještě) váženého úřadu. A česká veřejnost je už natolik frustrovaná, že Klausovy nebetyčné nehoráznosti bezmocně toleruje. Začíná být zřejmé, že reforma prezidentského úřadu bude nezbytná.

Z daňových prostředků jsou zajišťovány nemalé mzdy pracovníků prezidentské kanceláře, jež nikdo nevolil, jejichž pracovní náplň je nejasná a jejichž názory většina rozumně uvažujících občanů nesdílí. Václav Klaus se musí jednoznačně rozhodnout. Pokud chce být prezidentem a zároveň vyjadřovat své osobní názory, nemůže být jeho úřad nadále financován výlučně ze státního rozpočtu. To by bylo parazitování. Proto navrhuji zavedení reformy, na základě níž by prezident platil „prezidentovné“; jeho činnost, která není pro společnost zjevně nijak užitečná, by mohly úvěrovat bankovní domy (ovšemže za výhodných úrokových podmínek) či sponzorovat ratingové agentury. Případně by Václav Klaus mohl zpeněžit svou sbírku úctyhodnou plnicích per. Teprve tehdy by byl jako prezident, vržený do náruče svobodného trhu, skutečně svobodný. A my bez něho také.