Bohuslav Reynek - retrospektiva bez myšlenky

Johana Lomová

Galerie Hlavního města Prahy vystavuje početný soubor děl Bohuslava Reynka. Senzační ohlášení první velké výstavy autora po dvaceti letech a nového pohledu na jeho dílo se ukazuje jako nadnesené. Přesto stojí za to ji vidět.

Od konce listopadu, kdy byla výstava děl grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka (1892-1971) v Galerii Hlavního města Prahy otevřena, se noviny informacemi o autorovi jen hemží. Recenzenti vyzdvihují autentičnost, vesnickost a spirituální podtext Reynkových prací a uchváceně mluví o znovuobjevení zapomenutého autora.

Bohuslav Reynek je jistě skvělý umělec a čím víc příležitostí se s ním setkat, tím lépe. Jeho bohaté a mnohovrstevné dílo každého uchvátí jemným půvabem a zároveň umožňuje rozmanité a stále aktuální interpretace, od křesťanské po radikálně ekologickou. Drobné grafiky působí jako zastavený okamžik, překypují vnitřním klidem i nepopsatelným napětím.

Prolínají se na nich biblické postavy, zvířata a pohledy do krajiny a vzniká prostor nejasných hranic, v němž se potkává tajemství s pocitem čehosi důvěrně známého. Blízkost a reálnost zobrazované krajiny formují biblické postavy, románové hrdiny i zvířata obvykle vykazovaná mimo společnost. Bližší zkoumání Reynkem milovaných koček ukazuje, že zde nehrají menší roli než Job či Don Quijote.

Reynkův význam nezpochybňujeme. Otázkou však zůstává zda je Reynek autorem zapomenutým, jak naznačují zprávy v médiích, a jestli máme považovat současnou výstavu za objevitelský počin. Výstava připravená Renatou Bernardi a Pavlem Chalupou v Galerii U Kamenného zvonu chce být retrospektivou kanonizující autora; doprovází ji také obsáhlá monografie.

Přehlídka minimalisticky splňuje všechno to, co jsme od výstavy celoživotního díla zvyklí očekávat: u vchodu fotografie petrkovského statku navozuje atmosféru, následují chronologicky řazená životní data autora a několik rodinných snímků.

Následující uspořádání vystavených obrazů a grafik však působí dojmem nahodilosti, přičemž převažuje poněkud problematické dělení tematické, prokládané velkoplošnými tisky autorových básní. Vezmeme-li v potaz, že Reynek odmítal propojování své poesie a grafik a že své texty zásadně neilustroval, je takové spojení problematické a přinejmenším by si zasloužilo nějaký komentář.

Jinak na výstavě nalezneme jen dva momenty, které mohou být vnímány jako snaha vést diváka k hlubšímu porozumění smyslu vystaveného díla: dokumentární film zpovídající Reynka na konci šedesátých let a grafikův stůl představující jeho grafické techniky. Oba tyto prvky vždy uzavírají jedno patro galerie a při absenci jiných vodítek k výkladu volně tematicky uspořádaných prací získávají sílu interpretace a vytvářejí mylný dojem, jako by právě zde byl klíč k hlubšímu smyslu Reynkova díla.

Vše ostatní zůstává výhradně na divákově intuici - sociální kontext a historické souvislosti, Reynkův postoj k víře, specifický charakter kraje, kde umělec žil a který ve svém díle zachytil, souvislosti zásadní práce pro Josefa Floriána, autorův vztah k Francii a další.

Chybí i kontextualizace Reynkových prací s dílem jiných moderních umělců; jediným náznakem v tomto směru jsou vystavené ilustrace Reynkových knih od Josefa Čapka. V dokumentárním filmu se sice dozvíme, že Reynek měl rád Cézanna, Matisse, Josefa Čapka a naopak neměl rád Vlamincka, s tím se však u projektu takových ambicí nelze spokojit.

Výstava dává možnost vidět Reynkovo dílo v jeho proměnlivosti. V kontextu dobře známých grafik působí objevně expresivní olejové portréty a drobné barevné kresby z cest po Francii i Cézannovsky laděné expresivní kompozice ukazující na Reynka jako na umělce souznějícího s modernistickými tendencemi.

Shromáždění děl rozmanitých technik a uměleckých postupů zároveň podtrhává stabilitu jeho témat a konzistentost pohledu na svět. Autor se stále vrací ke svému okruhu námětů, které se postupně prolínají: člověk a příroda, biblické poselství a každodenní život, Don Quijote a petrkovský statek, kočky v biblických výjevech a biblické výjevy v české krajině.

Právě toto soustavné splývání problematizuje dělení Reynkových tisků výhradně do tematických kapitol, tak jak tomu je na výstavě; kočka u Reynka není jen zvířetem, kopce nejsou jen krajinou, jabloň není jen strom v zahradě za domem. Ženy na Golgotě nejsou lineárním vyprávěním, ale opakovanými návraty k naléhavému tématu, podobně jako piety. Za pevné body v Reynkově díle lze považovat snad jen grafické cykly, které vznikaly jako jednotné projekty vyprávějící známé příběhy (Job, Don Quijote).

Odkud na výstavě jdeme a kam směřujeme? Jednostranně tematické členění bez upozornění na jiné souvislosti diváka mate. Na místě, kde výstava vrcholí, nalézá poučení o technikách a dobově podmíněný film prezentovaný jako jediný relevantní zdroj informací o autorovi. Opravdu platí, že Reynek byl jen venkovský podivín a nejzajímavější vlastností jeho tisků je samotná technika? Copak nám dnes nemá co jiného říci?

Pokorný životní postoj autora, který se promítá také do drobných formátů jeho díla a nalézá výraz v citlivém zájmu o neokázalé detaily přírody chápané jako metafora lidského žití, je dnes aktuální víc než kdy dříve, podobně jako jeho osobní a velmi specifická spiritualita projevující se zejména v zátiších a pohledech do krajiny.

Láska k prostému světu kolem nás, intimita a působivost spojená s podrobnou znalostí prostředí je z dnešního pohledu také upřednostněním místního oproti globálnímu. Jemný nadhled a smysl pro humor je výrazem imunity proti ideologiím zbavujícím člověka břemene vlastní zodpovědnosti. Tak viděla Reynkovo grafické dílo Věra Jirousová, která pod názvem Pieta v loďce připravila umělcovu velkou retrospektivu také v roce 2002 v letohrádku Hvězda. Škoda, že autoři na tento jedinečný projekt, v němž Reynek vstoupil do povědomí širší veřejnosti, nenavázali a dále jej nerozvinuli.

V publikovaných recenzích se říká, že výstava je jedinečná. Není tomu však spíš tak, že to jsou Reynkovy grafiky a jeho poselství současnosti, které jsou výjimečné? Jistě by nebylo spravedlivé, výstavu jen kritizovat. Pokud by ale měla splnit to, co slibuje, totiž poskytnout nový pohled na jedinečnou uměleckou osobnost, pak by musela mít promyšlenější koncepci a vyhnout se klišé pošetilého mystika. Nestačí uvádět zajímavé autory, zapotřebí jsou promyšlené kurátorské výstavy.

Bohuslav Reynek

Dům U Kamenného zvonu, GHMP

http://bohuslavreynek.cz/

výstava potrvá do 29.1.2012