Nakladatelství jsme si založili s kamarádem Pavlem Řehoříkem v roce 1995, a když se na to ptají v nějakém internetovém rádiu nebo obecním zpravodaji, jsme vděční za mediální zájem a důvody patřičně zvýznamňujeme. Pravda je ovšem ta, že jsme hlavně neměli co dělat, pořád se toulat nočním Brnem jako psi utržení ze řetězu, to unaví a do normální práce se nám taky nechtělo. Pavel chvíli vařil v menze a pár týdnů i v ještě fungujícím nejužším středoevropském hotelu Avion, ale moc mu to nešlo, což si dodnes naplno nepřiznal. Vaří rád, proti tomu nic nenamítám, ale bohužel si myslí, že i dobře. Jediný já jsem jeho dovednost pojmenoval přesně: normalizační kuchař. Umí guláš, řízky a v dobré náladě ukrojí kus masa a na pánvi to zpracuje na minutku. Ale to svede každý, že ano?

Stát se nakladatelem bylo podmanivě snadné. Neviditelná ruka trhu si vzala tisícovku za registraci a bylo. Problém samozřejmě byla neexistence další peněz, mimochodem úplně uspokojivě se kupodivu tento problém nepodařilo odstranit dodnes. Vytvořili jsme tedy náš první dluh v naší první tiskárně a byl čas na podnikatelskou analýzu, strategii řízení a tak. V personalistice a motivaci řízením jsme se střídali, jinak jsme se shodli, že naší silnou stránkou je krizový manažment. V časech nekonečné prosperity devadesátých let, kdy pečená kuřata létala vzduchem a stačilo umět hrát tenis a raketou si nějaké podat přímo do huby, to byla specializace trošku mimo, nicméně v čase ekonomické krize kolem roku 2008, kdy obří tatrovky sypaly obilí rovnou do Brněnské přehrady a střední třída bivakovala pod Petrovem, se to náramně hodilo. Zkrátka v krizových časech jsme zlaté rybky v akváriu, daří se nám.

Zpět do snových devadesátých let. Poezie a divadelní hry, které jsme masově uváděli na hladový knižní trh nějak správně nezarezonovali, což nám stále vrtá hlavou, protože podle všech našich průzkumů to byla vyloženě díra v trhu, takže Pavel přišel s tím, že bychom na knihy mohli vydělat hraním v berlínském metru. Že on bude hrát na kytaru a já na kazu a k tomu vybírat do klobouku. Na kazu umí hrát úplně každý, říkal Pavel vehementně. „Prostě neexistuje člověk, který by se to nenaučil, to si uvědom,“ neprůstřelně argumentoval, když jsme namítal, že prostě nemám ani znak hudebních dovedností. Pavel byl jednoznačně v pozici mistra, uměl zabrnkat Perfect Day a Rosu na kolejích, čímž by se měl dát Berlín dobít. Vnímavý čtenář ví, aniž bych to teď musel explicitně psát, že na kazu jsem hrát nebyl schopen, slintal jsem naplno a zvuky mi z úst šly, ale nedařilo se, aby procházely hudebním nástrojem.

Berlín se nám otevřel v celé své nádheře. V metru jsme se seznámili s plejádou zajímavých osobností. Jazykově jsem si padl nejvíc do oka s ředitelem základní školy z okresu Michalovce, který pil jako duha a doma na východě učil hudební výchovu a zeměpis. Mírně nebezpečný byl Srb, který byl v německé metropoli tak intenzivně, že naše zvěsti o pádu Jugoslávie považoval za báchorky neudatných Čechů, a protože byl taky zapáleným marxistou, musel jsem se pod tlakem jeho balkánské síly několikrát omluvit za rok 89 u nás, to si dodnes jaksi vyčítám, pod tlakem holt neobstojí každý. Za den se na nakladatelství dalo vyžebrat i sto marek, což teď nemá význam přepočítávat na euro, bylo to obrovské a nezasloužené množství peněz.

Poměrně poctivě jsme vysbírané mince deponovali v ruličkách, aby v pravý čas mohl tento kapitál mocným hlasem promluvit do české knižní politiky. Tak se o několik týdnů později také stalo. V časopise Der Spiegel o nás dokonce napsali oslavný článek „Pop fur Prosa“ a dali k tomu fotografii, jak stojíme s kloboukem a kytarou v metru, já jsem držel kazu a cítil se trošku jako zpěváci vystupující na playback. Po letech je třeba zveřejnit i odvrácenou stranu této zdánlivě jánošíkovské akce.

Na kebab a pár lahvových piv jsme chodili do tureckých Imbisů, už tenkrát to bylo skoro levnější, než obědy u nás. Po tvrdé šichtě si ale jemná duše kulturního pracovníka posteskne po umění a zábavě. Kdybychom alespoň měli průkazku do knihovny, opakoval často Pavel. Vzdáleni kilometry od domova jsme v prenzlaubergské hospůdce hledali útěchu v českém pivu a při whisky žili svůj český sen v budoucnosti. Pro personál hospody jsme se stali zajímavými z několika důvodů. Jednak si hlídali celou dobu, jestli ti dva špinavci s kytarou neutečou bez placení a nakonec když na to došlo, byli udiveni, že hotovost máme jen v mincích, zato pečlivě seřazenou v přesně napočítaných sloupcích, aby při směně, která se předpokládala, nebyl problém v bance.

Jedna barmanka se při těchto občasných, ale o to intenzivnějších návštěvách, když pomáhala Pavlovi vstát, zajímala, proč je na každé ruličce napsané jméno. Jsou to jména autorů, odpovídal už opět fit Pavel. Máme totiž nakladatelství a vydáváme knihy. Znělo to podobně uvěřitelně, jako příběh, že je spisovatelkou a tady si vydělává jen na živobytí. V těch vzájemných lžích o literárních snech jsme následně propili nejeden večer. A protože spisovatelka byla zvídavá, věnovala nám nejen čas a přízeň, postupně i přátelství. A aby to bylo jako z pohádky, byla taky krásná, takže jsme se postupně seznámili se všemi berlínskými muži, kteří za něco stáli, a kteří nedokázali pochopit, proč se Juditha vybavuje s nějakými Čechy, kteří nejen neumí německy, ale když něco řeknou anglicky, tak z toho vyleze nesmysl.

Barmanka Juditha pila samozřejmě Pastis a anýz je vůně, kterou mám chybně s Německem spojenu dodnes. My hráli a ona obsluhovala a k tomu sliby, že až dopíše knihu, tak my ji vydáme. Vzájemně jsme se té naivitě smáli i několik hodin po zavíračce. Judith Hermannová se v Německu stala opravdu slavnou spisovatelkou, papež literatury Ranicki jí nejprve označil za objev, aby následně přidal i zjevení, literární kritika se u sousedů tolik nebojí velkých slov, proto je opravdovou součástí literatury. My její knížky vydali česky a bylo to za peníze, které jsme tenkrát s Pavlem „vyhráli“ v metru a následně propili v Judithině hospodě. Byznys plán, kterým jsme měli do několika let ovládnout, nejprve český a potom evropský knižní trh, nevyšel, ale pozice, jichž se nám tenkrát podařilo v Berlíně obsadit, držíme pevně dodnes.