Vše, co se třpytí...

Pravdoláskařské vidění světa projevuje velkou zálibu v humanismu a ideji „života v pravdě“, ale zůstává spíš v jejich teoretických dimenzích.

Osobnost Václava Havla byla velmi složitá a jsem daleka toho, abych jeho přínos jednoduše hodnotila ať kladně či záporně. Nechci zde rozebírat, nakolik měl Václav právo na svůj ideál či nikoliv, ani jestli jej sám dostál, zradil či nezradil, dokonce ani to, zda kult, který se kolem jeho osobnosti přinejmenším vznáší, je logickým vyústěním jeho vlastních tendencí či naopak jejich absurdním popřením. Velmi mě však překvapila vyostřenost a intenzita diskusí, které se po jeho smrti vyrojily na sociálních sítích a v debatách lidí a krom jiného ukázaly, že tzv. pravdoláskařství , ať je jeho původ jakýkoliv, je reálný fenomén, který v české politice a hlavně v české společnosti a veřejném prostoru hraje nepřehlédnutelnou roli a stojí tudíž za soustředěnější úvahu.

Potíže začnou již při snaze definovat, co to pravdoláskařství vlastně je – od hnutí bychom očekávali společný cíl, který nejasnému uskupení chybí, příslušnost k němu není daná žádným specifickým politickým názorem či příslušností ke straně; toto společenství jako by bylo tvořeno spíš určitým kolektivním, veskrze generačním „pocitem“, společnými vzpomínkami a kulturními vlivy.

Jedním z důležitých fenoménů, které formovaly společné rysy generací „sametové revoluce“ byla hudba. Ještě v osmdesátých letech nesla rocková hudba pečeť let šedesátých a představovala nejen to, co v ní bylo jednoznačně obsaženo jako v uměleckém směru, byla i vyjádřením osobního postoje, jakýmsi společným rebelstvím a touhou po svobodě a lidské autenticitě a vzájemnosti, které často jinými způsoby volalo právě po tom, co bylo i hlavním tématem Havlovým – po integraci osobnosti, „životě v pravdě“, autentickém pobývání ve světě živých vztahů. Jednou z Václavových z hlediska světové politické elity „trpěných extravagancí“ bylo přivádění rockových hvězd typu F. Zappy nebo L. Reeda na prkna, která řídí svět, do politických institucí.

Rock se postupně přetavil v etablovaný a obecně přijímaný způsob zábavy, svět, který je pouhou nadstavbou a oddechem, s reálným životem však do činění mnoho nemá, jeho niveau leží už někde jinde než v ideálu. A podobnému osudu v některých rysech neunikly i byvší ideje; víra v jejich sílu a smysluplnost přibírala ve stereotypu dní stále „rozumnější“ okleštění a zaujímala disciplinovanou pozici v kategorii zábavy.

Pravdoláskařské vidění světa projevuje velkou zálibu v humanismu a ideji „života v pravdě“, ale zůstává spíš v jejich teoretických dimenzích. Bída a smutek světa zůstávají drženy za jakousi skleněnou překážkou myšlenkové „objektivity“, jejíž kritéria však často leží zakotvena v mapách vykreslených emocemi sytého, k němuž hlad hladového špatně doléhá; a které se snaží udržet svět v představách z doby, kdy tyto generace vstupovaly na scénu v roli vítězů.

Ale svět jakoby zjevoval pravý opak, z jeho lůna stoupá neblahé podezření, že se nevědomky podílely na jednom z oněch velkolepých podvodů, jaké je člověk schopen vykonat snad jedině na sobě samém. Odcizenost nabírá obrátky, jaké už nejsme schopni zvládat. To, co jsme odkládali do budoucna, se vrací, život na dluh se mění v život v dluhu, kterým však byl od svého počátku.

Svět jako by se dnes pod tlakem událostí probouzel k uvědomění, že to, co jsme si zvykli vnímat jako zábavní nadstavbu či průvodce relaxačních chvil a co si občas v bezpečně vymezené chvíli nostalgicky užijeme jako „romantické retro“, ale co ve své představě světa trpíme jako povolenou extravaganci mládí, jež do naší veledůležité a veskrze „racionální“ správy věcí nepatří, každodenně žitý smysl a duch světa, autentický život, možná není jen kdykoliv odložitelným zábavním artiklem, romantickou, lehce kýčovitou třešničkou na dortu, ale nutnou součástí života, kterou jsme někde zapomněli a bez níž se hroutí vše, na co sáhneme, věci se tajuplně zaplétají do labyrintových chodeb byrokratických prosmyknutí a zacyklených uliček bezobsažného zvyku.

Ze samé na odiv stavěné autentičnosti a vzývání svobody se probouzíme do světa, v němž je největším překvapením, že v ekonomice založené na dluhu jsou zadlužená města, zadlužené státy a zadlužení lidé, obchody jako úžasný výsledek hrdě hlásí, kolik je v jejich chlebu chleba, vztahy sociální a postupně i rodinné se nám před očima redukují v jednoduchou rovnici „má dáti, dal“, justice místo, aby vymáhala zákon, stala se v exekučních kauzách předmětem výpalného a naše „racionální“ logika jako by se podivně vznášela mnoho kilometrů nad zemí a ne a ne dosáhnout až k ní.

Je těžké si uprostřed produktivního věku přiznat, že naše vidění světa je zkreslené, že totalitu nelze rozpoznat podle značky a nepadá z nebe s příchodem cizích vojsk, ale krok po kroku vyrůstá z atmosféry v zemi, z „pouhé“ narůstající technokracie a byrokracie (archetypálními to průvodci totality), že množící se bezdomovci v ulicích nejsou jen „nutnou trochou zla“, která provází jinak skvělý systém, ale reálnou známkou jeho stoupající nefunkčnosti a obrazem našich vzájemných vztahů, že všechno to, co se tolik snažíme bagatelizovat, aby nebyla narušena iluze roztomile kýčovitého, úhledně estetického světa, je základním obsahem, který jsme do života přinesli a jejž odkazujeme vlastním dětem.

Pravda a láska zvítězí – ale jen, jsou-li žity každý den a každou hodinu a k životu s nimi patří i pravidelný pohled do zrcadla, abychom zjistili, i jaké vrhají stíny.

Život ve všech oblastech zaměřený na budoucí růst a nevědomky předpokládající, že problémy se v něm samy ztratí, stojí před přiznáním, že budoucí růst se nekoná. Máme platit za vzdělání, o němž všechny indicie zjevují, že naším dětem nebude dost možná k ničemu, odkládat na důchody, které, jak vidíme na příkladu vlastních rodičů, může jednoho dne spláchnout čas, naše sny o zajištěném bydlení pro nás i naše děti mizí v nedohledném tunelu vesmírného dluhu taženy rozjetým vlakem, který se zdá nezastavitelný.

Možná je cesta cílem víc, než jsme si ochotni připustit a všechna ta drobná přehlíživá mávnutí rukou, zbagatelizování toho, co se nám zrovna nechce čuchat, pasivní násilí absurdní odlidštěnosti ve všech oblastech našeho žití, tvoří náš svět víc, než se zdá.

Vstup Václava Havla do světa politiky, spojený s nezaměnitelnou atmosférou konce Sovětské post-totality a studené války, byl spojen s nadějí celého světa na změnu nejen politickou, ale i lidskou, jeho požadavek „života v pravdě“ formulovaný v „Moci bezmocných“ si kladl naději na změnu nejen politického uspořádání, ale především vztahu člověka k politice a vzájemnou důvěru jednotlivých složek společnosti. Ty ovšem vnímal jako přirozená tíhnutí člověka narušená totalitou a věřil, že se dostaví, jen když k tomu bude vytvořen prostor. Přínos jeho osobnosti světovým dějinám neleží tolik v neotřelých myšlenkách nebo v nadčasovém uměleckém díle, ale v jeho nakažlivé víře, že lidský svět je možný a schopnosti mapovat všechna ta jednotlivá, drobná, odcizeně vykonaná nebo promlčená „jenom“, která dláždí přizpůsobení se životu v totalitě a odcizenosti.

Nakolik tento svůj boj o identitu osobnosti v dějinách vyhrál či prohrál, rozhodnou zřejmě až ony dějiny, ale jeho následovníci by rozhodně měli na jeho dílo navazovat právě tady, kde byl možná doopravdy jedním z mála světových hrdinů.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 17.Ledna 2012, 16:20:3

Chápu, že hudba (a umění vůbec) souvisí s určitými společenskými postoji. Ale vysvětlete mi, prosím, někdo, jak souvisí rocková hudba s humanismem. Buď mám nesprávnou představu o rocku (což je pravděpodobné) nebo o humanismu (ani to není vyloučeno).

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Dobrý večer, Úterý, 17.Ledna 2012, 19:37:18

Myslím, že když si vzpomeneme třeba na Boba Dylana, jako jednu z hlavích postav Woodstocku, tak v něm souvislost s humanismem najdeme celkem rychle, ale vlastně mi nešlo ani tolik o humanismus, jako o autenticitu osobnosti v odlidštěném systému.Nemyslím si, že problémem je nedostatek humanismu - on by tu teoreticky i byl ( alespoň v proudu právě pravdoláskařství), ale stal se tak tochu zábavním artiklem, rockové dýchánky ( a mám je ráda a celý život je navštěvuji) hravou formou dodávají pocit svobody a autenticity tam, kde ve skutečném životě pomalu vymírají.

Petrasek Milan - penzista

Dějiny dnes mají extra zrychlení Úterý, 17.Ledna 2012, 20:01:31

"Nakolik tento svůj boj o identitu osobnosti v dějinách vyhrál či prohrál, rozhodnou zřejmě až ony dějiny......"
Identita jedince má různý obsah a tími náboj. Tudíž způsob jakým vy, já, a i on "všechna ta jednotlivá, drobná, odcizeně vykonaná nebo promlčená „jenom“, která dláždí přizpůsobení se životu v totalitě a odcizenosti" je již možné s dějiným odstupem probírat.

Daniel Veselý - Překladatel

Pěkný text Středa, 18.Ledna 2012, 15:58:59

Škoda jen toho klišé na konci...DR dodnes nepublikoval skutečně kritický text k VH..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.