Těžká volba paní Aun Schan Su Ťij

František Kostlán

Barmská disidentka Aun Schan Su Ťij je uznávanou osobností. Poté, kdy ji junta propustila z dlouholetého domácího vězení, možná znovu přímo promluví do politického dění ve své zemi.

Barmská disidentka Aun Schan Su Ťij je uznávanou osobností. Poté, kdy ji junta propustila z dlouholetého domácího vězení, možná znovu přímo promluví do politického dění ve své zemi. Záleží na tom, zda se rozhodne osobně kandidovat v nadcházejících doplňovacích volbách do parlamentu, a to v rámci režimu, jenž nese některé znaky demokratických mechanismů, ale jinak je autoritářský. Armáda podle některých informací údajně postupně přechází od totality, kterou v Barmě zavedla, k demokracii. Zatím si však zachovává dohled na parlamentem i vládou s tím, že vítěze doplňovacích voleb může do kabinetu přizvat.

Přesvědčená demokratka

Rozhodování paní Su Ťij, zda bude osobně kandidovat, je jistě velmi těžké. Není jasné, co vše bude vítězi umožněno, s čím bude armáda a její lidé v parlamentu a vládě souhlasit, a s čím nikoli. Jinak řečeno, bylo by možné, že by paní Su Ťij v případě kandidatury a případné účasti na vládě pouze legitimizovala současný režim, aniž by zároveň měla na podstatné záležitosti větší vliv. (Její hnutí Národní liga pro demokracii kandidovat chce a vláda mu to již povolila.)

Rozhodování to není záviděníhodné především proto, že paní Su Ťij je přesvědčenou demokratkou. Buddhismus i barmské tradice mají podle ní nejblíže právě k demokratickému zřízení. Ve více než dvacet let starém eseji „Hledání demokracie“ vyšla z hodnocení režimu, který v Barmě panoval:

„Oficiální politika za vlády totalitního socialismu, která jen málo přihlíží ke skutečným potřebám, přivedla Barmu do ekonomické a administrativní krize bezvýchodnosti, v níž korupce vládních úředníků a nerespektování pravidel jsou nezbytnými faktory, které udržují každodenní chod života společnosti.“ I přesto přežívá vize společnosti, v níž „lid může společně se svými vůdci usilovat o dosažení prosperity a bezpečnosti. Liberální demokracie ve své nejzákladnější a bezprostřední podobě znamená, že v čele země je vláda, která vzešla ze svobodných a spravedlivých voleb. Barmánci doufají, že když budou moci uplatnit právo na volbu svých vlastních vůdců, bude to začátek obratu k lepšímu.“ Dále označila tvrzení, že demokracie je neslučitelná s barmskými kulturními normami, za propagandistické dogma.

Symbol spravedlnosti

„Tím, že zasvětila svůj život boji za lidská práva a demokracii v Barmě, je Aun Schan Su Ťij zřetelným symbolem spravedlnosti nejen pro lidi své země, ale i pro všechny ostatní, kteří si chtějí svobodně zvolit vlastní osud. Pokud bude někde ve světě třeba vést boj za svobodu, budou hlasy jako je ten Aun Schan Su Ťij k tomuto boji svolávat všechny ostatní. Ať už volání po svobodě přichází ze střední Evropy, Ruska, Afriky či Asie, má společný podtext: se všemi lidmi se musí jednat s respektem, všichni lidé potřebují naději," napsal Václav Havel v předmluvě ke knize Osvobození od strachu (G+G, 1997), v níž vyšel i zmíněný esej.

Václav Havel měl nepochybně pravdu. A buďme rádi, že je to právě ona, kdo po letech domácího vězení může být oním symbolem spravedlnosti i prostřednictvím aktuálních vyjádření ve světových médiích. Ani to jí však rozhodování, nakolik se v současné situaci angažovat, neulehčuje. I kdyby to armáda s nastolením demokracie v Barmě myslela vážně, politika je přirozeně věcí kompromisů. A bůh ví, co vše by to v současné situaci znamenalo.

Čína, Rusko a lidská práva

Zvažování jí ztěžuje i fakt, že v Barmě mají největší vliv státy nedemokratické, které dlouhodobě podporovaly juntu. Lidská práva, která jsou základem ghándíovské filozofie paní Su, jsou pro představitele těchto zemí naprosto nedůležitá. Ano, řeč je o Číně a Rusku. Diktátoři po celém světě v nich vždy najdou dva mocné zastánce. Rusko i Čína hájí diktátory, a tím násilí na nevinných, kterého se dopouštějí, stejnými frázemi o nevměšování. Ty by se daly shrnout do věty: Jde o vnitřní záležitost té které země a nikomu do toho nic není.

Číně i Rusku jde samozřejmě především o vlastní ekonomické zájmy. Čínské firmy v uplynulém dvacetiletí do Barmy nebývale expandovaly. Rusko svého času mimo jiné uzavřelo s juntou dohodu o výstavbě výzkumného jaderného reaktoru na barmském území. Situací v Barmě se po potlačení šafránové revoluce zabývala mimořádná schůze Rady bezpečnosti OSN. Proti sankcím, které požadovaly USA a Evropská unie, se tradičně postavila Čína. Ta blokovala i účinnost dříve vyhlášených sankcí. Rusko se postavilo na stranu Číny a varovalo ostatní mocnosti, aby nezasahovaly do kompetencí barmské vlády.

Barmská exulantka Sabe Amthor Soe, žijící v Praze, k tomu tehdy řekla, že existující sankce nemají tak velký dopad na vojenskou vládu, proto by bylo třeba zavést sankce další. Především by v jejich rámci měly z Barmy odejít nadnárodní společnosti a zastaveny zahraniční investice: „Kdyby se celý svět postavil proti juntě, tak tento tlak skutečně pocítí.“

Václav Havel tehdy ostře kritizoval mezinárodní společenství za to, že nechalo Barmu na holičkách, a žádal okamžitou všestrannou podporu pro barmské mnichy, kteří šafránovou revoluci začali. Havlův kritický článek uveřejnil rakouský Der Standard:

„Nynější krize v Barmě se připravovala dlouhé roky, a přesto je velká většina zemí zjevně vývojem událostí překvapena a nemá tušení, co dělat,“ napsal Havel s tím, že tento přístup je bohužel obvyklý: „Téměř denně slyšíme na různých mezinárodních a vědeckých konferencích po celém světě učené debaty o lidských právech a emocionální proklamace na jejich obranu. Jak je potom možné, že mezinárodní společenství není schopno účinné reakce, která by zabránila vojenským vládcům Barmy, aby stupňovali násilí proti buddhistickým chrámům?“

Budoucí dění dalo Václavu Havlovi i Sabe Soe za pravdu. Totalitní režim zašel na vlastní neživotaschopnost a neschopnost, ekonomickou i sociální, zesílenou sankcemi. Například britský ministr zahraničí William Hague se v Barmě nedávno sešel s paní Su Ťij a vzkázal tamní vládě, že musí dál pokračovat v reformách, které povedou k politické svobodě, jinak Británie sankce nezruší. 

Vědomí odpovědnosti

Rozhodování naopak může paní Su Ťij ulehčit její krédo, které shrnul její syn Alexander Aris, když za matku v roce 1991 přebíral Nobelovu cenu míru. Mimo jiné zde řekl:

Přestože je moje matka často nazývána politickým disidentem, který usiluje nenásilnými prostředky o demokratické změny, měli bychom mít na paměti, že její úsilí je v prvé řadě duchovní podstaty. Sama řekla, že „nejpodstatnější revolucí je revoluce ducha. Uskutečnění těchto ideálů spočívá výhradně na lidské odpovědnosti. Žít plný život znamená mít odvahu nést odpovědnost za potřeby druhých.“

Poznámka:

Dcera svého otce

Generál Aun Schan bojoval za nezávislost země. V roce 1947 vyjednal nezávislost Barmy na Británii, v témže roce jej však zavraždili jeho barmští političtí konkurenti.

Jeho dcera Aun Schan Su Ťij je nositelkou Nobelovy ceny míru (na návrh prezidenta Václava Havla) a Sacharovovy ceny za svobodu myšlení. Vystudovala v Oxfordu filozofii, politické vědy a národohospodářství. Vdala se za britského profesora tibetologie Michaela Arise.

Do Barmy se Aun Schan Su Ťij vrátila v roce 1988, protože se chtěla postarat o svou nemocnou matku. Pokračovala v odkazu svého otce.

V témže roce shodou okolností odstoupil dlouholetý vůdce vládnoucí socialistické strany, generál Ne Win, jehož program „barmská cesta k socialismu“ zemi zbídačil.

Na základě masových demonstrací přišel první pokus o zavedení demokracie prostřednictvím svobodných voleb. Paní Su Ťij stanula v čele opozičního hnutí Národní liga pro demokracii, s nímž v roce 1990 s převahou vyhrála volby.

V reakci na to provedla skupina důstojníků vojenský převrat, demonstrace násilně potlačila a převzala moc. Junta výsledek voleb ignorovala. V červenci 1989 uložila Aun Schan Su Ťij domácí vězení bez možnosti návštěv, které s různými přestávkami obnovovala až do loňského roku. Junta jí v průběhu věznění nabídla svobodu za podmínky, že vycestuje ze země. Paní Su Ťij tuto nabídku odmítla.

Po svém uvěznění vídala muže a syny jen zřídka či delší dobu vůbec. Barmský režim neumožnil jejich setkání ani poté, kdy Michael umíral na rakovinu. Ten zemřel v roce 1999, aniž by jeho žena mohla přijet na pohřeb — bála se také, že by ji junta nepustila nazpět do země. Její dva synové dál žijí v Británii.

Junta během posledního roku změnila režim a Aun Schan Su Ťij z domácího vězení propustila.

    Diskuse
    January 11, 2012 v 17.02
    Proč mám takový divný divný pocit, že když se za Aun Schan Su Ťij bral Václav Havel, tak tam nebude všechno tak křišťálově čisté? Je to tím, že jeho aktivita se vždy shodovala s aktivitou amerických konzervativců? Já bych si z celého srdce přál, aby demokracie ve světě zvítězila, ale když za ní "bojují" ti, pro které je jen zástupným problémem při prosazování cílů, které nemají se skutečnou demokracií nic společného, tak už na to začínám být alergický. Ty věčné "snahy" o demokracii v KLDR, na Kubě, v Bělorusku a v jiných zemích, které USA nemají rády, jsou už tak profláknuté, že jim nemůže věřit ani malé /rozumné/ dítě. Demokracie není instituce, na jejiž funkčnost dává certifikát USA. A pokud z jejich strany nezazní vyvážená kritika, včetně sankcí, všem nedemokratickým zemím bez rozdílů, tak by jsme ji jako snahu o demokracii neměli vůbec chápat. Stejně jako u zesnulého V.H.
    FO
    January 11, 2012 v 18.18
    Pane Ševčíku, máte jistě pravdu v tom, že se Havlův boj za lidská práva ve světě někdy podobal agendě amerického zamini, o tom není sporu. Stejně tak ale není sporu o tom, že v Barmě vládne brutální vojenská junta. Proti ní bojují především lidé, kteří tam žijí, jako ostatně i v KLDR a jinde. Že se ale zároveň ze Su Ťij stal oblíbenec světových lidskoprávníků všeho druhu (asi jste slyšel tu krásnou píseň od U2), a že se z ní může stát i figurka v globální geopolitické hře, za to ona nemůže. Neměli bychom kvůli ideovému nesouhlasu relativizovat skutečné utrpení, ať už kdekoli.
    January 12, 2012 v 13.01
    Já jsem nenapravitelný naiva a chtěl bych takovou demokracii, o níž nám tu bylo vykládáno v roce 1989. Takovou, kde obě strany měly mít stejnou možnost vyjádřit svůj názor. Já nejsem zastáncem žádných diktatůr, ale když mi někdo tlačí hodinu v ČT do hlavy názor vlády USA na Irán a z protistrany se nedozvím nic, tak to pro mě není přesvědčivé. I když vím, že většině taková mediální masaž k vytvoření "názoru" stačí.
    SH
    January 16, 2012 v 22.48
    Něco se mi vytrácí.
    Nějak pořád nedovedu zapomenout, že i TGM si byl vědom toho, že touha po demokracii může být motivem k aktivitě teprve tehdy, když většina lidí má pokryty základní životní potřeby. Demokracie je opravdu tou skutečnou třešničkou na dortu odstraněné bídy. Pokud vím, ta je v Barmě velmi rozšířená. HDP na obyvatele je 35x nižší oproti USA a 11x nižší než v ČR.