Čtení o rasismu a jiných hovadstvech

Dvě novější a jedna starší kniha vypráví o strachu a o nenávisti, která hledá svůj cíl a také o odvaze k důstojnému životu.

Hojně četný román Umberta Ecca Pražský hřbitov přesvědčivě ukazuje, jak snadno zaměnitelné jsou skupiny, které se někdo rozhodne démonizovat. Protagonista knihy, Simone Simonini, prý jediná vymyšlená postava knihy, nabízí své schopnosti falšování dokumentů a falšování skutečnosti podle okolností pro boj proti Židům, proti jezuitům nebo proti svobodným zednářům, jak se to právě hodí, nebo podle toho kdo víc zaplatí. Simoniniho srdce přece jen nejvíc tepe nenávistí k Židům a nakonec se to povedlo – Protokoly sionských mudrců začaly šířit jed.

Líní, špinaví, hloupí, brutální a krutí, nevzdělaní, zvrhlí, náchylní k alkoholu a drogám, sexuálně náruživí, vychytralí a lstiví, lháři a zbabělci – to jsou vlastnosti, které si ti, kdo se nedopracovali jiné identity a důstojnosti, než toho, že patří k nějaké tlupě, promítají do příslušníků libovolné jiné skupiny, která se právě naskytne. Vůbec nezáleží na tom, jestli jsou to zrovna Židé, Romové, Afričané, Indiáni, Eskymáci, Ukrajinci, homosexuálové, nezaměstnaní nebo bezdomovci. Jde jen o to, nalézt někoho koho lze ponižovat za účelem vlastního povýšení. Koho lze děsit za účelem překonání vlastní úzkosti. Úzkost se lépe snáší, když se promění v nenávist.

Aby projevům nenávisti nebránily nějaké přirozené nebo naučené ohledy, právě proto je třeba z budoucího cíle agrese udělat ve vlastní mysli nelidskou zrůdu, která zaslouží jakýkoli trest. Válečná a nenávistně populistická propaganda toho dovede umně využívat.

Jemnější formou téhož je nadřazená tolerance, která mluví o tom, jací jsou ti černoši (Romové, Vietnamci, Židé….) skvělí sportovci (hudebníci, obchodníci, myslitelé…), protože to prostě mají v krvi. A jsou, ach, tak citoví, nebo, ach, tak uzavření.

Sinclar Lewis, první americký nositel Nobelovy ceny za literaturu, v románu Krev královská popisuje přerod typického amerického maloměšťáka, což je sociologická skupina k rasové nenávisti zvláště disponovaná. Neil Kingsblood, voják, který si z války přinesl zranění, a stal se bankovním úředníkem, začne zkoumat, jestli jeho předkové, jak mu nakukal jeho otec, nepocházejí náhodou z anglického královského rodu. Z královského snu se brzy probudí, když ke svému zděšení zjistí, že mezi jeho předky jsou čistokrevný černoch a čistokrevná indiánka. Rasistická praxe jeho země a doby (odehrává se po druhé světové válce v seveřanské Minnesotě) ho považuje za černocha, i když té černé „krve“ má jen jednu čtyřiašedesátinu a do jeho třiceti let jeho, i jeho rodiče, prarodiče, sestry a bratry všichni považovali za vzorné příslušníky bílé rasy. Zneklidněný Kingsblood si začne všímat, jak se bílá americká společnost k barevným lidem chová a tak v něm začne dlouhý zápas mezi strachem dostat se sám mezi párie a odvahou postavit se na stranu lidské důstojnosti. Nakonec veřejně deklaruje svou novou identitu a stane se, čeho se bál: přijde o práci i o ty, které považoval za přátele i o rodinu, ale zato se přesvědčí o síle lásky své ženy a o solidaritě nových přátel, s kterými v závěru knihy čelí se zbraní v ruce lynčujícímu davu lidí, kteří „přestali být lidskými bytostmi; stali se bublinami na pěnivém vodopádu nenávisti.“

Kniha je plná nezapomenutelných postav, které pronášejí výroky jak z českých internetových diskusí: „ U naší firmy nikdy žádné nepříjemnosti s negrama nemáme, nikdy je ani nemusíme vyhazovat, protože my vůbec hned prvopočátečně nikdy žádné negry do práce nepřijímáme!“ (Strýc Robert)

Román Philipa Rotha Lidská skvrna je příběh komplikovanější ale snad také dnes známější i díky stejnojmennému filmu. Odehrává se ve Spojených státech devadesátých let a jeho zápletka je podobná, ale ještě absurdnější. Hrdinou je tentokrát potomek černých rodičů, Coleman Silk, který má tak světlou pleť, že se za cenu celoživotního lhaní úspěšně vydává za bělocha, přesněji řečeno za Žida, aby unikl do prostoru přece jen menší diskriminace, než by ho čekala jako černocha. Dokonce ani jeho žena a jeho děti nic netuší. Přitom udělá univerzitní kariéru, stane se profesorem, až je nakonec dvěma afroamerickými studentskými flákači neprávem obviněn z rasismu, stane se cílem štvanice zastánců politické korektnosti, přijde o práci, pronásledování urychlí smrt jeho ženy a teprve na sklonku života snad najde na krátko svou identitu, najede svobodu a přátelství dřív než jeho život násilně ukončí agresivní bývalý partner jeho nové lásky. Jedna z mnoha variant americké tragedie.

Vyloučení ze společenství, kolektivní agrese, vyhnání a izolace představují děsivou hrozbu, ať už postihuje jednotlivce nebo skupiny. Strach z odmítnutí, z vyloučení je blízký strachu ze smrti, protože od dávných dob vyhnání ze společenství mívalo za následek smrt. A bývá tomu tak i dnes.

A opačně platí, že jedna z nejúžasnějších lidských schopností je překračovat hranice, přemáhat strach a solidarizovat se s těmi, kdo čelí pronásledování a vyloučení. Velmi k tomu pomáhá schopnost vcítění na základě vlastní zkušenost, jako se to stalo Neilovi Kingsbloodovi. Není to tak těžké, vždyť jsme všichni skoro všude cizinci, vždyť každý máme svá zranitelná místa, která skrýváme.

A když to nejde jinak, tak stačí použít zdravý rozum. I Masaryk o sobě tvrdil, že citově zakořeněný antisemitismus nepřekonal „snad nikdy“ – ale používal rozumu. A že to byl nějaký bojovník proti hovadství (hovada prominou) rasismu!

Možná, že je čas připomenout si těžce vydobyté poznání pastora Martina Niemellöra, osobního Hitlerova vězně:

„Když nacisti zatýkali komunisty, mlčel jsem, vždyť jsem nebyl komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem sociální demokrat. Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem, nebyl jsem přece odborář. Když si přišli pro mě, už nebyl nikdo, kdo by mohl protestovat. „

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 10.Ledna 2012, 18:03:21

Kdo chce, může se přesvědčit (třeba z historie), jak snadné je proměnit se z příslušníka většiny na příslušníka menšiny, z příslušníka nadřazené skupiny v příslušníka utlačované skupiny a obráceně. Děje se to při územních přesunech, přesunech hranic, při různých dějinných událostech a zvratech, takže nikdo z nás si teoreticky nemůže být jist, že v budoucnu nebude za nějakých okolností kvůli něčemu démonizován. Proto bychom ani my neměli démonizovat a přisuzovat různým lidem stejné vlastnosti.
Někdy se dokonce stává v jednu chvíli na jednom místě, že táž skupina je jedněmi démonizovaná, zatímco jinými je nadřazovaná. Jsou na to prostě různé náhledy. Občas může pro nic za nic dojít mezi lidmi i k nedorozumění - jeden člověk se třeba záměrně snaží nevšímat si odlišnosti druhého, aby ho neurazil, zatímco ten druhý se urazí právě kvůli tomu, že si jeho odlišnosti nevšiml. Můj syn měl v dětství vlasy zlatě mrkvové barvy. Když se narodil, považovala jsem to za něco zvláštního a obdivuhodného. Pak mě uzemnila babička, která byla ještě ze staré školy (ryšaví lidé se kdysi démonizovali): Nic s z toho nedělej, že dítě je zrzavé, hlavně, že je zdravé.
V minulých dobách se často démonizovaly určité skupiny, aniž si lidé byli vědomi, čeho se tím dopouštějí. Ale dnes už by to nikdo dělat nemusel.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.