Vážně truchlivě směšně ironický obraz

Cožpak jsme opravdu tak bohatá společnost, která si může dovolit ročně produkovat tuny zdravých lidských individuí, vyšlých z různých škol, pro něž nemáme žádné praktické využití, natož uplatnění?

Vaculik2

Ondřej Vaculík

10.01.2012 08:00

Související

Na ošidnost mého psaní mě upozornil student Martin Malenovský. Obrazné pojmenování Botostroj pro Baťovu továrnu ve Zlíně (název mého článku) navádí k jiným souvislostem – k propagandistické agitce T. Svatopluka -, čímž čtenář náhle znejistí, v jakém smyslu (vážném, či ironickém?) o továrně mluvím.

Uvědomuj si, že v mnohých případech je taková podstata mého psaní – ano, místo abych se pokusil jev přesněji popsat, vypomohu si obrazem. Když totiž jindy se pustím do přesnějších, věcnějších formulací a argumentů (často jich ovšem ani nejsem schopen), přesněji snad vystihnu konkrétní problém, ale nikoli údiv, neklid, bezradnost, případně nedorozumění, z nichž problém vyrůstá. Pak obraz, který tápe mezi vážností a ironií, tento stav nejlépe vystihuje. „Věc“ nehodnotíme podle toho, jaká je, ale jak ji vnímáme. A Botostroj je toho příkladem.

Oba moji rodiče se za války vyučili u Baťů ve Zlíně. Oba poznali stejnou továrnu ve stejné době, prošli v podstatě stejnou mašinerií a studovali tam Baťovu obchodní akademii. Jediný rozdíl byl v tom, že tatínek byl Mladý muž (MM), který později vstoupil do KSČ, a maminka Mladá žena (MŽ), která komunistickou ideologii, jak po válce sílala, stále výrazněji odmítala, včetně znárodňování. Zatímco tatínek se v životě mnohým řádům (posléze také komunistickému), které nevymyslel on, úspěšně vzpíral, maminka řád, který společnosti dává jednoznačná pravidla, v podstatě celý život ctila.

A přesto tatínek mluví o Baťově pracovním řádu, který MM vymezoval pouze malou osobní svobodu (tu svobodu, kterou on tak ctí) příznivě, kdežto mamince se z neúprosného pohybu pásu a rytmu pracovního dne podle Bati, kdy dílčím vysvobozením byla až večerka na internátě, dělá podnes špatně. Pro ni ta mašinérie mechanických pohybů, nařízení, příkazů a zákazů včetně různých výchovných opatření představovala šílenství Moderní doby podle Chaplina. A když si na stroji, jenž v tříčtvrťovém taktu hodiny a hodiny probíjel podešve, zranila ruku, bylo to pro ni na týden vysvobození a milé rozptýlení. Zatímco tatínek k Batově síle a budovatelským snahám podnes vzhlíží, maminka vítá, že sousoší obou Baťů ve Zlíně díky své strnulé bronzovosti nemá žádnou výkonnou a zotročitelskou moc. Pro ni ta fabrika bez jakéhokoli ideologického nánosu byla prostě botostrojem. – Je to ironie? (Tatínek byl ovšem z velmi chudých poměrů, maminka nikoli.)

Psal jsem o tom, jak k nám na městský úřad chodí zájemci o veřejné práce. Nakonec jsme jich zaměstnali asi deset. Mnozí totiž nic moc neumějí, ani přijít do práce. Matka přivedla asi devatenáctiletého kluka. Nesměle stál v rohu, možná ani nepozdravil, barva tváře zsinalá. Povislé, nesebevědomé držení těla, asi docela hodný kluk, ale poněkud trouba. Příklad přesně toho, kdo by měl projít nějakou „baťovou budovatelskou továrnou“ podle tatínka, i když botostroj s nelítostným řádem podle maminky by ho mohl drtit. – Avšak nedrtí ho nakonec víc to pohodlné státní za všemi těmi dveřmi, z nichž vždy povisle odchází jako člověk, kterého nikdo k ničemu nepotřebuje?

Nezaměstnanost poskytuje zaměstnavatelům možnost vybírat si jen toho, koho potřebují, kdo se jim přesně hodí do produkčního vzorce. V rodinách se různě od ničeho k ničemu kymácí stále více stárnoucích dětí, které vyžadují požitky bez zásluh, bez účasti na jakémkoli díle, pouze vahou své existence. V rodině nezískaly žádné pracovní návyky, a také škola nahradila pracovní vyučování s ponky a svěráky čuměním – s prominutím – do počítačů. Zapomněla dětem říci jedno podstatné, že počítač je zejména pracovní nástroj, přístroj, v němž nějaké dílo vzniká pouze se zapojením lidského intelektu, umu a důvtipu. A kdo ho nemá, nebo s ním nechce u počítače dřít, sám přístroj ho věčným střílením v animovaných hrách neuživí. Pak by měl umět něco jiného, co se dělá rukama, a nesedět hodiny a hodiny u počítače. Alena Zemančíková podotýká, že „produktivní práce ztratila společenskou důstojnost“ a „inženýrství se oddělilo od sféry manuální práce“. Baťův botostroj je ještě propojoval.
Zaměstnavatelé si dneska mohou dovolit požadovat, aby absolvent školy už měl zároveň nějakou praxi v oboru. Ano, mohou si to dovolit, protože pro omezené pracovní příležitosti se vždy najde dostatek lidí, kteří se při studiu museli nebo chtěli také živit, takže mají také praxi. Ale co s těmi ostatními? To jsou invalidé?

Na druhé straně může někdo chtít po zaměstnavatelích, aby s každým začínali od píky? Aby ho teprve učili, jak se drží pilka na železo, že do práce se musí přijít včas, práci organizuje mistr, a bez námahy nelze pracovat? Cožpak jsme opravdu tak bohatá společnost, která si může dovolit ročně produkovat tuny zdravých lidských individuí, vyšlých z různých škol, pro něž nemáme žádné praktické využití, natož uplatnění? No pochopitelně nejsme tak bohatá společnost, vždyť ve veřejných rozpočtech už skoro na nic, co by společnost nějak výrazněji kultivovalo, nemáme peníze. Na nic. Tak jsme chudá společnost? Tak proč nezapojíme do práce víc lidí, abychom trochu zbohatli a vytvořili hodnotnější dílo?

Opět tomu nerozumím a jestliže bych měl problém vystihnout, tak pouze poněkud vážně truchlivě směšně ironickým obrazem. Protože mě na to, ať přemýšlím jak přemýšlím, žádné ekonomické nebo politické paradigma nepasuje a nevidím jiné východisko než v podstatě zase literární. Než abych se tentokrát o takový obrazový „botostroj“ snažil, ocituji profesora Jana Vedrala, jenž na podobný problém naráží u absolventů vysokých škol, zejména humanitních oborů: „Nejde o to, že by v globalizovaném světě nebyl dostatek nekvalifikované práce, on je zde nedostatek práce jako takové. Mladí lidé s doktoráty, s více absolvovanými vysokými školami, nenacházejí uplatnění.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Vážený pane Vaculíku Středa, 11.Ledna 2012, 16:54:22

to je věc, která teprve teď dochází asi většině, a na kterou my, učitelé technických oborů poukazujeme už po celou dobu do "revoluce" - neviditelná ruka trhu ve školství udělala neuvěřitelnou paseku. Obrovský nárůst gymnázií, ekonomických škol by například v sousedním Bavorsku nebyl možný. Jak se ironicky, a ne daleko od pravdy, říká, že ZČU v Plzni chrí ročně sto politologů to je přesné, ale bohužel tento mor prosakuje i např. FEL - 190 studentů Komerční elektrotechniky proti 14-ti studentům čistě odborného oboru mluví za vše. Jak vedle konstatuje p.Švihlíková, ze služeb není kam jít - tak znám politologa, který leze po střechách jako pokrývač - nejsou vyučení klempíři, tesaři ad. obory a přitom tito řemeslníci by práci jistě našli.
Naše škola (SPŠ strojnická v Plzni) vyučuje jako jediná (!) škola v republice strojní kováře - průměrně 8 žáků v ročníku.
Ve čtyřletém oboru Elektrotechnika - Mechatronika máme výborné studenty (úspěchy ve Středoškolské odborné činnosti, vítězství v soutěži České hlavičky 2008), jeden (současný maturant) z nich přešel z osmiletého Gymnázia a říká - naučili mě, jak se mám učit, ale nechtěl jsem vstřebávat pro mne nepotřebné věci a jsem velice spokojen se svou nynější volbou.
Jak začít? - Zrušit víceletá gymnázia, která vykrádají talentované žáky v 6.třídě ZŠ, ať mají všechny školy stejné šance získat kvalitní žáky, pořádně zaplatit učitele na ZŠ, aby k nám nepřicházeli nedovzdělaní absolventi a skutečně podporovat odborné školství, nikoliv jen na papíře.

Nakonec z jiného soudku - kam může školství spět:- v časopise Kam po maturitě v porovnání VŠ veřejného a soukromého: - veřejné ... už bude také školné..., soukromé .... tolerantnější při zápočtech a menší konkurence při zkouškách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.