Šabata

Kousek od studia brněnské televize bydlí politický filozof Jaroslav Šabata. Kromě toho, že o něm Vít Janeček natočil zajímavý dokument, je možné ho osobně potkat a vyslechnout si zajímavou teorii o kyvadle dějin.

Pár kroků od studia brněnské televize, které se má během několika let ocitnout v odsunuté poloze, bydlí Jaroslav Šabata. Nejsprávněji ho myslím charakterizuje titulek „politický filozof,“ i když i on zobecňuje. Za turnikety, které připomínají někdejší vstup do pražského metra s tím rozdílem, že není třeba vhazovat korunu, stačí přiložit kartičku pracovníka či „hosta v doprovodu“, jsou střižny, redakce, kanceláře a studia. Tady se mapují dějiny, vyrábí AZ kvíz, který už měl asi tolikrát na kahánku, jako je soutěžních otázek začínajících na písmena „N“ a „K“ a stejně vždy přežil, zkrátka svět ve vašem pokoji, informační náskok a tak trochu jiný prostor. Těmi turnikety čas od času projdu a čas od času mívám pocit, že slogany, které Česká televize používá, aby jimi komentovala vlastní nabídku, sedí na vcelku nenápadně vyhlížejícího souseda o pár popisných čísel dál.

Šabatovo jméno jsem prvně slyšel těsně před Listopadem, ale nic výrazného si s ním nedokážu vybavit. U Evy Vidlářové to byla její postava a funkce rázné inspicientky Divadla Na provázku a taky jsem znal její adresu z vysílání Svobodné Evropy, takže jsem si mohl odvahu i materializovat s konkrétním bydlištěm, to se vždycky hodí. Petr Cibulka v těch dnech před tím, než došlo ke kolapsu, seděl v brněnských Bohunicích, takže byl mým hrdinou automaticky, a ačkoliv se s ním dnes nedá potkat nejspíš v ničem, úctu k němu chovám, protože se bojím, že bych v těch časech nebyl tak odvážný. Je to tedy snad jen  úcta k zajetí vlastním strachem, zlidovět v učebnicích pro střední a nižší školy by to mohlo pod pojmenování stockholmská úcta, což pro státotvorné šedé masy bude vždy znít lépe, něž zbabělost. Jaroslava Šabatu jsem registroval o měsíce později, v souvislosti s jeho angažmá v Pithartově vládě, pozdější poradcování slovenskému prezidentu Kováčovi a pochopitelně nejprve a hlavně přes několik zápasů v brněnském politickém ringu Cibulka vs. Šabata.

Dějiny Jaroslava Šabaty režiséra Víta Janečka vyrobila právě televize s turnikety, která má sídlo hned vedle portrétovaného. Netočilo se to jen v Typose (pro nebrněnské: tak se studiu, vlastně tomu domu ČT říká), ale skoro všechno jen jinde, takže to dopadlo pěkně. Nevím jak, ale připletl jsem se k tomu, že jsem pro regionálního mediálního obra, o kterého se pořád svádí boj, chvíli editoval pořad Dobré ráno s ČT a 21.8. roku 2008 jsem inspirován do studia kolem šesté ráno pozval Jaroslava Šabatu a Petra Cibulku. Nebyl to můj geniální nápad, tato konfrontace, ukradl jsem ideu z filmu, kterým začíná tento odstavec.Bylo vidět, že to datum má pro oba dnešní hosty velký význam, přišli nejen ve svátečním, ale oblékli si rovněž gentlmanského ducha. Přiznám se, že jsme měl hloupé obavy, ani ne z konfliktu dvou někdejších soupeřů, ale z toho co Petr Cibulka v živém vysílání spustí. (Zase onen paradox strachu z lidí, kteří se nebáli.) A tak jsem říkal, ať netlačí moc na pilu, drží se přiměřeně tématu, neskáče do řeči, nevstává během vysílání a nepřirovnává žijící ústavní činitele k mužským či ženským pohlavním orgánům. Prostě takovej televizní srabík. Jenže Petr Cibulka má v sobě kus dobrého srdce, a tak seděl ve studiu klidně, Šabatovi říkal Jaroslave, usmíval se, a když už debata téměř končila zeptal se moderátora, jestli by mohl ještě na finále něco prohlásit. Moderátor kývnul hlavou, počasí pár vteřin počká, a Cibulka nesměle, skoro dětsky prohlásil, že 17.listopad 1989 byl privatizační puč. V těch slovech, která mu jsou denním chlebem bylo tolik pokory, ne ve významu, ale v tom jako jemně je vyslovil, že se mi potvrdilo, že i tato neřízená střela jménem Cibulka si Jaroslava Šabaty váží a přestože mu nepřizná nos mezi očima, tak ho ctí a snad má rád.

U turniketů televize, kousek od jeho domu se s Jaroslavem Šabatou občas potkáme. Průběh je pokaždé stejný, pozdravíme se a já se zeptám. Je jedno co, třeba kolik je hodin, pokaždé stejně skončíme na Vysočanském sjezdu u Dubčeka a nadějí plné  osmašedesátnické sudby.

V ranních snech, ještě před probuzením, tedy těch co si je pamatujeme dopoledne, se s Jaroslavem Šabatou mezi televizí a jeho domem často potkám. Nechci teď slyšet nic o tom, že i jiné postavy ve snech jsme my sami. A mám věru dost kvalitních otázek, konkrétních, odehrávají se v minulosti a a odpovědi míří k budoucnosti, aspoň tak se mi zdá. Žádnou z nich pak Jaroslavu Šabatovi nejsem schopen zopakovat.

Politický filozof Jaroslav Šabata má ale jednu výbornou lidskou vlastnost, když se nemůžete vzpomenout na Císaře, pražské Vysočany nebo hlavní teze Ledna, intuitivně vytuší, a než se rozpaky rozlijí po chodníku mezi televizí a jeho domem, sám přidá tu svoji nejoptimističtější teorii, je o kyvadle dějin, krutě spravedlivém, ale nepodplatitelném, nedá se pochopit na popadesáté, natož na poprvé, nemělo by smysl jí zde vpisovat. Šabatova síla je v tom, jak jí vypráví, kde ho najdete, víte, tedy v poznání nic nebrání, to, že totiž někdo bydlí hned vedle televize, nemusí být zákonitě handicap.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

optimismus a kyvadlo dějin Pondělí, 9.Ledna 2012, 12:10:23

Nejsilnější zbraní Jaroslava Šabaty byl vždy jeho dějinný optimismus. Ať se v dobách starého režimu dělo cokoliv, byl vždy přesvědčen, že se vše nakonec v dobré obrátí, tedy že dějiny jsou na straně Charty, později OF, Václava Havla a nakonec na straně sociálně demokratické levice.

Byl vždy mužem dialogu, proto se s ním dobře diskutovalo, ale pochybnosti nad jeho optimistickou metafyzikou dějin a la Hegel a Marx, se mu u mě nikdy nepodařilo rozptýlit.

Nicméně by mě nyní zajímalo ono kyvadlo dějin. Je to tak, že když je kyvadlo nyní na straně pravice, zhoupne se opět na stranu levice? Pokud by to ovšem byla jistota, potom bychom už nemuseli nic dělat, jen čekat až k tomu správnému kyvu dojde. Těším se na odpověď

Petrasek Milan - penzista

Co by asi řekl Šabata k tomuhle? Úterý, 10.Ledna 2012, 12:07:7

Abychom se stali civilizovanými, musíme zdolat dva stupně vývoje: během prvního zjišťujeme, že životní způsoby druhých se liší od našeho, během toho druhého je uznáváme za bytosti stejně tak lidské jako my.“ A barbaři? To jsou jednoduše „ti, kdo neuznávají plné lidství těch druhých.“
Všimněte si prosím ožehavosti téhle poslední věty.
A barbaři? To jsou jednoduše „ti, kdo neuznávají plné lidství těch druhých.“
Dává najevo, že civilizační proces zůstává stát, když zlámeme hůl nad lidmi typu president Klaus či kardinál Duka.
Civilizační proces tak kolabuje naší rezignací vůči homo česká pravice. Civilizační proces ustrne, když nebudeme schopni uznávat jejich lidství, které se dosud nachází v prvním stadiu vývoje. A to tím, že se zachováme stejným způsobem jako oni.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.