Oč snazší je smát se Václavu Havlovi, než domyslet, co legendárním souslovím „nepolitická politika“ myslel.

Co třeba politiku nad rámec neprůhledného pinožení partají? Nejsou paradoxně politické strany tím, co v poslední době stále víc diskredituje demokratický systém? Nestávají se koulí na jeho noze? Vždyť subjekty, jejichž posláním je představovat určitý názorový výsek společnosti, získávat hlasy voličů a reprezentovat je, se podobají tajemným hradům v Karpatech: skryté vnitřní mechanismy, podezřelé vazby na svět byznysu, černé duše.

Hybately politických stran nejsou sympatizanti, ale už ani aktivní řadoví členové. Navrch získávají roztodivní oligarchové, kteří „v tom“ umí chodit. A to i za cenu účelových náborů členů na jedno použití — například na nějakou nominační konferenci. Někde stojí pivo a guláš, jinde třeba tisícovku, jednou dvakrát se objeví na schůzi, zahlasují si a pak o nich opět nikdo neslyší, jak je rok dlouhý.

Mezitím ti, co je zaangažovali, zhodnocují svoji investici. Užívají si získaného politického vlivu, zkouší manipulovat celou stranou, coby zastupitelé rozdělují veřejné zakázky soukromým firmám apod. Programy a ideje jsou přehlíženy, zato ďábelský stroj technologie moci šlape nadoraz.

Může se stát, že i špičkoví politici přestanou rozlišovat mezi správným a nesprávným, poctivým a nepoctivým, dobrým a zlým? Italský příklad napovídá, že ano. Kdo zhlédl životopisný film „Božský“ věnovaný postavě několikanásobného italského premiéra Giulia Andreottiho (v loňském roce proběhl některými českými kiny), dočkal se studie cynického a zároveň zbožného státníka, který proplouvá mafiánským a všelijak jinak zkorumpovaným prostředím, aniž by mrkl. Byl zkažený, slepý, nebo si jen zvykl, že „svět je prostě takový“?

V Itálii klasický stranický systém na nákazu korupcí a klientelismem uhynul. Vstaly nové partaje, koaliční uskupení a čerství lídři — včetně umných populistů Berlusconiho ražení. Důvěra občanů se obnovuje jen velmi zvolna.

České politické strany chytily italskou stopu. Stačí si prolistovat noviny z posledního půl roku. A pamatujme, že v médiích se zpravidla zjevuje jen špička ledovce.

V souvislosti s ODS byl coby podezřelý zmiňován pohyb v členské základně na Plzeňsku, Karlovarsku, ale zejména v Ústeckém kraji. Oblastní sdružení Děčín a Most již byla zrušena. Byl to Mirek Topolánek, kdo trefně označil zákulisní partajní hybatele, za kmotry a velrybáře; dnes mluví smířlivěji o regionálních pantátech. ČSSD má problémy na Ústecku, v Praze, naposledy se provalil účelový nárůst členské základny na Frýdecko-Místecku. Už dávno nejsme v situaci, kdy si straničtí předsedové mohou mnout ruce, jak vzrůstá nezištný zájem lidí o jejich značku.

Hromadící se potíže neušly pozornosti nejvyšších stranických orgánů ODS a ČSSD. Nekalé postupy zatím naštěstí nejsou standardem, černé duše dosud normální členskou základnu nepřečíslily. Sociální demokraté zvažují zavedení tzv. čekatelské lhůty. Až po jejím uplynutí by zájemce získal plné členství. Občanští demokraté vedle změny stanov chystají novou podobu klíčů pro výběr delegátů kongresu, případně regionálních konferencí. Uvažují o dvou variantách. Jedna praví, že každou oblast zastupují dva delegáti a zbytek mandátů je rozdělován podle počtu dosažených hlasů ve volbách. Ve druhé variantě je za každou oblast pouze jeden delegát a zbytek se dělí v poměru jedna ku jedné podle volebního zisku a počtu voličů. Připravován je též informační systém „Moje ODS“, který by podle prvního místopředsedy Vodrážky měl ukazovat jakékoli pohyby členské základny a jakékoli chybějící doklady.

Časem snad kosmetické úpravy přerostou v zevrubnou vnitřní reformu politických stran. Nelze ignorovat program a stanovy, nelze akceptovat nadvládu sekretariátů nad straníky ve volených funkcích. Natožpak černé nebo mrtvé duše.

Nastiňme alespoň některé potenciální medikamenty. Dva již byly zmíněny v souvislosti s interními úvahami ODS a ČSSD. Jednak je možné upravit stranické stanovy. „Čekatelská lhůta“ by mohla zabránit tomu, aby nájemní členové přišli a záhy hlasovali pro ty, co si je objednali. Dále lze odvíjet zastoupení regionů na stranických konferencích a sjezdech nikoliv podle množství členů, nýbrž podle volebních výsledků.

Nabízí se také zajímavý experiment, v některých zemích však nikoli neznámý: zakládat kluby voličů nebo příznivců, které by měly možnost ovlivnit vnitrostranické primárky a zapojit do sestavování kandidátních listin.

Přínosem může rovněž být novelizace volebního zákona, přesněji rozšíření příležitosti voličů přidělovat preferenční hlasy. Takto se konečná reprezentace stran ve Sněmovně věrněji přiblíží názoru občanů, pochopitelně na úkor partajního piklení. Tento trumf ve volební kampani třímá Zemanova Strana práv občanů, stejně tak je ale předmětem diskuse uvnitř ČSSD. Naopak ODS se kupodivu chystá jít opačným směrem: preferenční hlasy potlačit a zvednout jejich nutnou hladinu pro změny na kandidátkách z pěti na sedm procent.

Podstatnou část zápasu o důvěryhodnost politických stran musí svést jejich slušní členové. Zbytek zbývá na aktéry „nepolitické politiky“ z řad novinářů, zástupců nevládních organizací, ale také zvídavých občanů. Nejčistším řešením by byl jejich přímý vstup do politických stran. Alternativním přístupem může být přízeň věnovaná těm partajím, co dbají na svoji dobrou pověst. Nebude-li se jich dostávat, vynutí si časem veřejnost, ale též ekonomické zájmy státu nové stranicko-politické aranžmá.

Není ale snad nezbytně nutné následovat Italy v každém kroku…