Po celý advent mi nebylo dobře. Vlastně už v listopadu. Připadalo mi, že žiju jen ze dne na den, dělala jsem chyby, jaké se mi do té doby nikdy nestávaly, sunula jsem své povinnosti bez inspirace jen kupředu a denně z toho měla pocit, jako bych složila dvacet metráků uhlí. Zdálo se mi dokonce, že moje okolí na mě zahlíží, že na mně vidí něco, co už mě pomalu začíná vyřazovat, a chvílemi mě přepadala panika, že až se zlomí nebo obrousí některý ze zoubků té soustavy koleček, kterou se cítím být, a strojek se zastaví, moje okolí ho s ulehčením hodí přes plot sběrného dvora a rychle zaplní místo, které zabírám svou chátrající existencí. Já vím, jsou to myšlenky depresivní, založené na nepořádku v nervové soustavě, nikoli v objektivní realitě, ale člověk už přece jenom ze zkušenosti ví, že jen tak pro nic za nic se člověk takhle necítí a někde vzadu něco divného bude.

A potom zemřel Václav Havel a způsobil tím, že bylo možné beztrestně odložit některé společenské a kulturní povinnosti, člověk mohl nejít na zaměstnanecký večírek, aniž by byl podezřelý, že má něco proti zaměstnavateli, a mohl po večerech doma myslet na to, kdo jsme a kam jsme se dostali, my, kteří jsme narodili v padesátých letech a po roce 1989 měli přesně věk na to, abychom projevili své talenty a schopnosti. V poměrech přirozené konkurence.

Vzpomínám si, jak jsem v devadesátých letech dvacátého století psala do Literárních novin článek nazvaný Jako bychom ani nebyli, jímž jsem upozorňovala na to a ohrazovala se proti tomu, že se veřejně popřává sluchu generaci starší než jsme my, a pak zase té o deset patnáct let mladší, přičemž my, v té době mezi třicítkou a čtyřicítkou, jako bychom ani nebyli.

Připadalo mi, že jsme se svou životní zkušeností dospělosti mezi sedmdesátými a osmdesátými lety bráni rovnou za outsidery, vždyť jsme neměli co pořádného vystudovat, když normalizační vysoké školy nás buď do svých tříd z různých iracionálních důvodů nepřijímaly anebo nestálo zato tam chodit, protože se tam člověk stejně nedozvěděl to, co vědět chtěl a měl. Anebo že se v těch školách nic pořádného opravdu nenaučil. Že nás obecně mají za poznamenané reálným socialismem, že jsme rodiči dětí, kterým se říká „Husákovy“ , ačkoliv jsme je neměli kvůli státním podporám, to bych, prosím, chtěla zdůraznit. Že jsme nebyli ani strůjci Pražského jara, ani Listopadu 89.

Vyrovnat se s novými poměry, jejich tempem, změnami, nadějemi i falešnými zvěstmi nebylo jednoduché a mnozí z nás se museli utkat s nečekanými situacemi. Například s přílivem drog do země, s náboženskými výzvami (včetně všelijakých sekt), s možností podnikání, které se zdálo být způsobem, jak se podílet na společenských změnách i formulovat si vlastní identitu, s možností cestovat a koneckonců pořádně studovat. Můžu poctivě říci, že jsme to všechno okusili na vlastní kůži (myslím my, kteří jsme se celkem shodovali v představě o svobodném životě v demokratické evropské zemi) se střídavým spíše ne- než úspěchem. A zatímco jsme skládali pozdní státnice a učili se s počítačem, velice obtížně rušili své malé firmy, postupně válcované těmi velkými, platili daně a pod tlakem privatizace si kupovali byty a navzdory stále se zdražujícímu jízdnému cestovali za prací, přičemž nám děti utíkaly z domova a do ciziny za zkušenostmi, které jsme si ani neuměli představit, a rodiče od nás očekávali úspěch, kterého jsme se podle jejich představ dopracovat nedokázali, takže nám umřeli, aniž jsem si to nejdůležitější vysvětlili. Zatímco jsme se ve shodě se svými životními pocity a profesními zkušenostmi chovali ještě ve čtyřiceti jako ti, kteří jsou ještě mladí a musí se hodně učit, tedy zatímco jsme pro všechny tyhle aktivity a starosti neměli čas ani sebejistotu na vlastní prosazení, začali se kolem nás prosazovat ti starší, kteří se z minulosti prosadit uměli, protože to už měli nacvičené, a mladší, kteří naše starosti ani pochybnosti neměli.

Já sama jsem si po celou dobu od převratu myslela, že je třeba se angažovat zejména dobrou prací, protože právě tu mi reálný socialismus odpíral a dělal všechno pro to, aby mi vztah k práci úplně zkazil. A všimněme si, že z takových mně (nebo nám) podobných neudělal lemply a sabotéry, že stačilo zrušit zákazy a bariéry a z vaťáků vystoupili schopní novináři, historikové umění, literáti, hudebníci, divadelní režiséři, přírodovědci, historikové, psychologové, sociologové, programátoři, překladatelé a co já vím, mluvím jen o těch, které znám. Ale musím taky přiznat, že jedna z příčin, proč jsem se letos na podzim cítila tak špatně, byl pocit, že jsem se tou dobrou prací během dvaceti let dopracovala pozice udřeného intelektuálního dělníka, od něhož se očekává perfektní produkce, s jehož výsledky je však zacházeno jen jako s věcí, nikoli jako s duchovní hodnotou, v níž je vloženo a která sama vyjadřuje víc než jen zaplnění regálu v obchodě.

V jednom ze svých depresivních záchvatů jsem se rozhlédla kolem sebe, jak vypadají ti, kteří začali rozhodovat, zatímco já jsem žila s hlavou ponořenou v radostně plněných úkolech, které jsem si sama ukládala (tak se to přece ve svobodné společnosti má dělat, ne?). A jaké bylo mé překvapení! Na rozhodujících místech jsem neuviděla lidi o generaci mladší, kterým jsem před pár lety trochu i záviděla jejich prostor v médiích a společenskou přízeň. Neuviděla jsem tam ani „staré mistry“, před chvílí ještě otravné neustálým zdůrazňováním toho, jak dobře bylo v šedesátých letech, a ignorující změny od technických a komunikačních až po sociální a přírodní (s nimiž já jsem se neustále potýkala). Na důležitých místech jsem uviděla lidi, které se mi zdálo, že neznám. Byli to však příslušníci mé generace. Protivní, nevzdělaní, psychicky nevyrovnaní, provinciální moji vrstevníci ve funkcích, křivé, nekvalitní a poloslepé zrcadlo mě samé. Kde byli, jakými výkony se vyznamenali, že jsem je nepotkávala, kdo po celou tu dobu stáli za nimi jako jejich protektoři, mistři, učitelé, když ty nepřizpůsobivé osmašedesátníky jsme po celou dobu poslouchali a oprašovali my, tedy já a moji blízcí ?

Hodně už se napsalo o tom, jak problematický pojem je „nepolitická politika“ Václava Havla, a já jsem tomu nikdy neuměla a možná ani nechtěla rozumět. Protože bych tím, opět slovy Václava Havla, „zpochybnila svou identitu“. Věřila jsem, že nepolitická politika je to, co dělám i já svou nad rámec povinností i platu odváděnou prací, svým dobrovolným angažmá v oblastech, kterým rozumím a považuji je za důležité, svým zájmem o lidi a všechny možné podoby jejich tvůrčích aktivit. A vlastně až teď, při hlubším několikadenním zamýšlení nad odkazem Václava Havla, jsem přišla na to, že tohle všechno je sice hezké, ale celkové poměry to nevylepšuje. Že Václav Havel byl svou podvojnou osobností politika i talentovaného tvůrce naprostou, světovou výjimkou.A také postrachem a varováním, co se může stát, když tak kreativní osoba dostane k dispozici podpůrný aparát moci. Takže je třeba se z toho poučit a už nikdy nic takového nedopustit, už nikdy nedovolit, aby v politice rozhodovali tvůrčí lidé se vztahem k oborům, které mají na starosti, lidé s vizí rozvoje, s koncepcí, a koneckonců také se smyslem pro humor a s nadhledem. Takoví vnesou jenom zmatky a rozvrat do… a teď jsem pochopila, kdo stojí za těmi příslušníky mé generace, kteří se tak nenápadně objevili — do dobře organizovaného světa spotřeby a zisku. Který jsem neobdivovala ani za normalizace, jeho přednosti jsem neuměla ocenit ani se z nich radovat a tak se nemůžu divit, že ani on o mě a mně podobné nestojí: k ničemu mu nejsme.

Součástí mé deprese bylo i poznání, že moje generace, narozená v padesátých letech, která „jako by ani nebyla“, se ve sférách, v nichž se rozhoduje, v jistou chvíli vynořila v plné své konvenční kráse a projevila ve své nejhorší podobě, přesně v té, kterou jsem s přáteli odmítala a popírala.

A tahle krása a podoba nám dnes vládne.

Na závěr tohoto novoročního textu bych měla napsat, co bych si přála, aby to bylo lepší. Tedy: přála bych si, aby se politika stala ze správcovsko organizačně represivně účetnické disciplíny také tvůrčí činností. A protože už jsem svoji depresi na svátečních výletech rozchodila, troufnu si napsat, že bych si přála, abych i já a lidé, s nimiž se cítím spřízněna, lidé stejně zatížení jako bohatí několikerou zkušeností outsiderství, získali více vlivu. Společnosti by se to vyplatilo, je za námi poměrně hodně dobré práce.