Berzojka

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

31.12.2011 08:00

Související

„Tak ty se mnou nejdeš?" zeptal jsem se vlídně. „Nezlob se, ale tam ne," odpověděl. „Proč?" zeptal jsem se, abych to tu mohl napsat. Obmyslně řekl: „To ti nepovím, protože...to by tě zavřeli," zasmál se a dodal: „To už si není v Praze kam sednout?"

Možná i někdo z vás považuje za nevkusné, že ho vleču do Berzojky. Jsou v pražském obyvatelstvu ještě levné zbytky vzdoru, projevujíc se například bojkotem sovětských filmů. Proč se táž masa - divím se kolikrát - nezmůže na to, aby v pravý den a hodinu vypnula televizory? To by aspoň vyboulilo elektrárnu.

Byl jsem tu asi třikrát. Naposledy, když bez Šimečkova vědomí umřel Brežněv. Milan proseděl ten den ve vlaku na Prahu, a když jsem mu tu novinu na nádraží podal, pravil omráčeně: „Ty, na to si pojďme někam sednout!" Není klub Berzojka v Domě sovětské vědy a kultury to nejlepší místo na dvě vodky při takové příležitosti? Milan tam hodinu vibroval myšlenkami o změnách našeho života, a opravdu: když jsme vyšli na ulici, byl už dole upraven traurnyj auslág.

Ač tedy do Berzojky nechodíme, je i bez nás plná. Zdá se, že je to „profilovaný" lokál. Zatímco měnlivou směs hostí v takové Slavii nelze podle ničeho určit, tu sedí decentní společnost, kterou spojuje cosi nezjevného, co je uvnitř. Vlastně je to opravdu klub se selektivní účastí.

Jako nezahrnuju Zdeňka do lidiček vydávajících nejlevnější odpor, tak se nechci ozvláštňovat levně já. Ovšemže je kam si sednout! Jenže já jsem své vítězství vchtěl oslavit na protivníkově území: městečko jménem Erton na řece Vaška v autonomní republice Komi neexistuje! Že tím padá i mimozemská civilizace, ktero nám - podle Rudého práva - přislíbil dopisovatel listu Socialističeskaja industrija, je ovšem vážnější. Zase jsme ve hvězdách sami.

Co vlastně je v těch prázdných plochách na mapách euroasijského severu, popsaných jen smutnými řekami? Nic - či nám to nechtějí ukázat? „Poslyš," řekl jsem telefonem Mirkovi Zikmundovi, „co mi radíš, abych získal důkaz, že v Rusku něco není?" – „Hochu, nechej mě chvíli uvažovat... vlastně je to prosté: musíš se dostat k mapě sovětského generálního štábu, což se nedostaneš, ledaže..." - Druhého dne jsem v knihovně amerického velvyslanectví prostíral mapu v měřítku 1 : 1 000 000, kterou roku 1949 vydal „válečný úřad" podle pramenů, mezi nimiž jsou Generalyy Shtab Krasnoy Armii 1940 a Deutsche Heereskarte 1943. Prozkoumal jsem tok Vašky, měřící asi 350 kilometrů: Erton žádný nikde. Škoda: chtěl jsem k tomu záhadnému úlomku mít vlastní teorii, zvanou Vaculíkova.

Hleděl jsem však do mapy dál, už jen jako překvapený turista: ten prázdný kraj náhle, jako mikroskopovým efektem, byl poset osadami a vískami! Mykinskaja a Usť-Vačerda jsou od sebe jako Brumov a Klobouk, jiné, jako Ustjevskaja a Kortuvskaja, leží proti sobě jen přes řeku, podél níž roste vrbí a dál na návrší bríza a borovice. Jak čisto a jasno tu je! Trochu nafialověle, ale to je nepřirozeným, vojensky redukovaným tiskem mapy. A co mi vždy přiapdá truchlodivné, jak se celý kraj sklápí k severu, a jít proti vodě, tedy k slunci, znamená zapadat do rašelinných bažin. A jak tak jdu k bažinám, najednou - Yertom! Hned vím, co se stalo: kdosi zase špatně přečetl bukvu E a písařka, nějaké střevo, překlepla se v písmeni M. Místo nálezu existuje: připusťme, že existuje i on, popsaný jako slitina vzácných kovů, kterou nelze známými technikami vyrobit. Vzhůru se Socialistickou industrií k Jertomu! (A potom sám k Podkamenné Tunguzce.)

Sedím v knihovně Sovětského domu vědy a kultury a čtu rozhovor reportéra s kandidátem technických věd Fomenkem. Chápu tolik, že slitina neodpovídá ničemu známému, není to vlastně slitina, nýbrž prášek slisovaný tlakem doposud nedosažitelným a polarizovaný v magnetickém poli nepředstavitelné síly. Při škrábnutí nožem úlomek jiskří: nemůže tedy být částí konstrukce, je to palivo! Podle obsaženého uranu je starý 100 000 let. (Podkamenná Tunguzka 1908, znamenám si.) Tu však se v pozadí ozve podmračený kandidát fyzikálně matematických věd Gorbaťuk: „Ale podle toria jen třicet let!" (Škrtám Podkamennou Tunguzku.) - Ale to nejhorší, zato však nejzajímavější, nám Rudé právo zamlčelo: komentář akademika Žavoronkova k původně tak slibné věci: Uvažovat o kosmickém původu úlomku je bezpodstatné, materiál tohoto složení a vlastností je možno vyrobit na Zemi, i když my to neumíme.

Odevzdávám útlé mladé ženě svazek novin, ale neodcházím bez teorie! Nazvu ji Žavoronkovova: záhadný nález má týž původ jako ta mapa. „Mohla byste mi," zastavuju se náhle, „půjčit ještě podobnou mapu republiky Komi?" – „Komi?" opakuje žena. „Ano, Komi." Jde se kamsi radit, pak přináší atlas. Když ho otevřu, zakrývá celý stůl a jsem omráčený. Jedna za druhou jdou tu bezhraničné mapy, jak je stvořila sama příroda: s dolinami zelenými a horami temně hnědými, s pouštěmi sypanými skutečným pískem teček a močály porostlými šáším. Už zručně nacházím Jortom - nad E jsou dvě tečky - a chvíli tam okouním. Pak jdu, běžím, letím k horám a na stovkách kilometrů vidím Berezovka, Ivanovo, Cholm, Ostrov... a pod Uralem a za Uralem: Berezino, Ivanovo, Doubravka, Sosnovka... a za jezery Ivanovo, Cholm Berezovka...Padám do bezítže, pocit opojný i děsný: Jako byste se náhle propadli hranicí své zkušenosti a našli za ní další Benešovy, sedm Klatov, deset Březnic, dvacet Chlumců a nepočítaně různých Ústí. - Atlas byl „podpisan k pečati" v březnu 1984 a téhož roku i vyšel.

Sedím logicky v Berzojce. Objednávám si Batomčik "Južnyj" a gruzínské červené Achašeni. Mám chuť mu připít: tomu Žavoronkovovi. I těm, co do roka od schválení perfektně vytiskli atlas hodný toho, aby mi ho přinesl Ježíšek. Proč bych to v „měsíci zostřeného přátelství" neudělal, a využiv Zdeňkovy nepřítomnosti, i jeho jménem? Myslíme na lidi ve všech těch zjevených Březnicích, Blatných, Třebových a Ústích.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.