Na účet podniku

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

24.12.2011 09:00

Z_vacul_ka

Foto Repro DR

Do jisté doby jsem zámožnost měl za vadu povahy, ba vinu: majetek je krádež, řekl kdosi vulgárně vědecky. Tento názor jsem neměl až z marxismu, ale už z Brumova, kde čím kdo platil za bohatšího, byl i cizejší a zlejší. Ulevilo se mi, když jsem se dovtípil, že zámožnost je užitečná a společenská úloha: boháč zatímně spravuje část všeobecného jmění. To mi urovnalo cestu k zámožným lidem, jenže jsem žádné neznal. A protože většina řečených brumovských boháčů bohatá nebyla, prvním mým živým boháčem je vlastně Václav Havel.

Tento boháč se mi líbí vzhledem i povahou. Na havlovský majetek, který teď spravuje kdosi mimo rodinu, se dívá jakon a cennou zkušenost, podobně jako na své vězení. Myslím, že lidé, kteří beze škody přestáli svou zámožnost, jsou už navždy sebejistější, což se méně dá řct o těch, kdo přestáli chudobu. A protože i vězení, přestálé beze škody člověka sílí, dá se říct, že Václav urval obě ty krajní výhody. „Jsem bohatý člověk," slyšel jsem ho říct, „jsem spisovatel, který má to štěstí, že ho ve světě znají. Mé hry se pořád někde dávají, živím se tedy svou prací," říká vzrušeněji, "a jestliže se nadto politicky angažuji, dělám to z morálního nezbytí a odmítám, aby mi byly přisuzovány nízké hmotné pohnutky," praví už rezolutně, a kde třeba, i protokolárně. - Vidíte, to je způsob zkušených bohatých lidí: že se to nestydí o sobě říct. Zkušený chuďas, nabude-li trošku bohatství, raději to zapře.

Sedíme ve společenském podzemí paláce Lucerna, který v letech 1906 až 1907 postavil architekt Václav Havel, a nad námi je několik pater všeho možného, včetně biografu z roku 1914, divadla Rokoko z roku 1915 a velkého sálu z roku 1920. Je nás tu osm; na boháče se vždycky lepí různí přítelíčkové. Venku je pozdní sluneční odpoledne a tady ventilované šero, probodávané světly spuštěnými nad stoly. Zítra je Václava, který úvodem objednal několik lahví maďarského bílého vína a praví: „Tak jsem po mnoha letech poprvé dostal nějakou příznivou úřední zprávu: rozhodnutí, že jsem účastníkem amnesie prezidenta republiky." Dopis jde kolem stolu a pak všichni gratulujeme prezidentovi ke šťastnému, bohužel o pět let opožděnému kroku. „Ale proč jsou na jídelníčku samá maďarská jídla?" diví se Karel Pecka.

„Abych to objasnil," praví Václavův bratr Ivan, „řeknu, že původně se tato restaurace jmenovala Jokohama, i když nemohu říct proč..." – „ale to my nepamatujeme," přerušuje ho bratr Václav, „poněvadž jsme nebyli na světě..." – „... dovol, abych to dopověděl uspořádaně," praví bratr Ivan, „tedy od třicátých let se pak jmenovala Černý kůň, a to až donedávna..." – „...ano, a tyhle židle,“ vyskakuje Václav, „ty měly na zadních nohách dokonce kopejtka!" Bratr Ivan shovívavě mlčí, pak praví: „Zajímavější pro přátele jistě bude, že v tom sále nad námi se před válkou konaly všechny komunistické sjezdy..." – „...protože když už je nikde nevzali, přišel pan Gottwald za otcem a ten mu vyhověl." Zdeněk poznamenává: „Řekni ten mu rád vyhověl, ale to nám nevysvětluje, proč tu dnes plněnou roštěnku servírujete s přídomkem Gyulai." – „Protože nyní je to restaurace Budapest, a za chvílku dokonce přijde maďarská hudba," odpovídá Ivan, „mimochodem velmi špatná," doplňuje Václav.

„Řekni ještě," praví paní Olga Václavovi, „jak jste sem chodili na obědy..." – „Naprosto správně: a ještě po roce 1948 jsme sem v neděli chodili s rodiči na oběd, a je pozoruhodné, že personál se k nám choval s jakousi až nevysvětlitelnou úctou, ačkoli by, pravda, neměl." Už chvíli se dere ke slovu Lenka Procházková, až se jí podaří taky pamětnickým hlasem říci toto: „V tom sále nahoře se táta při koncertě Elly Fitzgeraldové úplně zničil oblek a já jsem se tu na jednom plese zasnoubila s nějakým člověkem, ale nic jsem s ním neměla. Druhej den mi volal, odvolával se na to, ale já jsem si to nepamatovala. Jmenoval se Nožička, chyběly mu na ruce tři prsty, proto se mu říkalo Ručička." – „Škoda," říkám a Olga praví: „Tady snad každej Pražák měl nějakej ples, já jsem zase na fotce s matkou v klobouku za války v barrandovských terasách na zmrzlině." Dáša vysvětluje Zdeňkovi přes stůl slovensky maďarské názvy jídel a Pecka se křížem přes ne ptá: „Kdo v klobouku?" Zdeněk, snad proto, že ho nikdo v zivotě v klobouku neviděl, zpozorní: „V jakém klobouku?" Pecka mrzutě mávne: „Ale! Paní Olga v klobouku či její matka?" Pan Václav povídá: „On Brousek vždycky byl..." nezaslechl jsem přesně co, „on to není zlej člověk, on jenom provokuje, on zkrátka musí," crescenduje Václav, „tu tichou dohodu všech porušit! Brousek!" Pod rukama obsluhujících číšníků v maďarském svérázu mluvíme o tom, proč asi Antonín Brousek, básník v exilu, musel ven s pravdou každému zřejmou, že Jaroslav Seifert nepsal svou řeč pro Stockholm sám. Jsme všichni dotčeni, ale přitom krom pocitu nevhodnosti jiný důvod tu není, jenže právě tu nevhodnost vzdálený Brousek asi nemůže cítit. Rozhoduju se obrátit řeč jinam: "Přátelé!" volám. „V Rudém právu jsem četl, že v autonomní sovětské socialistické republice Komi byl u městečka Erton na řece jménem Vaška..." – „Tohodle Vaška?" praví Zdeněk. „...nalezen kus kovové slitiny, který musí pocházet prý z mimozemského umělého tělesa. Co si o tom myslíte?" Když všichni mlčí, pravím: „Po zkušenostech s vesmírem a s onou zemí navrhuju toto: řeka Vaška možná existuje, městečko Erton neexistuje určitě a v republice Komi nebylo nalezeno nic."

Václav Havel říká: „Děkuji vám, přátelé, že jste přijali mé pozvání..." – „...k němuž jsi byl vyzván," praví Zdeněk, „...právě do těchto nám blízkých prostor." Tu mu vrchní podává tácek s účtem, Zdeněk po účtu hmátne, pohlédne naň a trhne ústy, hodí jej zpátky, ale Václav praví: „Naopak! Jsem překvapen, jak je to levné! To je přece docela levné! Čekal jsem dvojnásobek. Kdy nám zas budou dopřány takové pěkné dvě hodiny?"

Když se nahoře v pasáži Lucerny jen zlehka loučíme, Zdeněk říká: „Jak pravil Jula: neplačte, neplačte."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 10, říjen 1985.)


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.