Srpnový den

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

17.12.2011 10:46

Související

Auto zas rozdává domům prapory, také Plzeňský dvůr dostává svůj díl. Totéž slunko, jenom nebezpečnější, svítí dolů Belkredkou, rok je pryč, a byl to mžik. Jednou si to budu muset říct o celém živoě, nejsem se sebou spokojen, vůbec! Poměry mě znehybňují, kladu asi malý odpor. To není veliká ctnost, mít k věcem malý odpor. To není veliká ctnost, mít k věcem pořád týž postoj a nepást už ani po změnách. Mám opravdu jen tolik síly, kolik cítím?

Ale teď si někam vyjedu, pobudu tam, vrátím se, a uvidíme, co lepšího tu uvidím. Mám cestovní pas! Je šedozelený, mám ho pět minut, jdu pomalu a dívám se do něho, je v něm pěkná moje podobizeň, měl bych si ho vyfotit. Smím jet do tzv. socialistických států: po šetnácti letech nehybu mohl bych teď, jsou tři hodiny, zamířit na sever či na jih k hranici a zaražené stráži říct: „No, to mi zařídil náš poslanec, jmenuje se Obzina!"

Styděl jsem se, snad obstarožně, když jsem za ním loni v listopadu šel. „Já jsem vás nevolil, ale něco od vás potřebuju," chtělo sem i poctivě říct. Ale on to ví, ví o mně víc než já, byl ještě přede dvěma roky ministrem vnitra. Tak jsem jen řekl, co potřebuju a proč. „Škoda, že jste nepřišel před dvěma lety, to bych vám to zařídil sám," řekl, „ale slibuju, že se za vás přimluvím, protože si myslím, že máte cestovat," řekl a udivil mě.

Přes půl roku jsem se pak přece jen rozmýšlel, mám tu vlídnost vzít? Když mi ten pas dají, v jakém budu světě? Teď, s pasem v ruce, a ty prapory okolo, připadám si doběhnutě: to abych ho příště volil! Jak to vysvětlím Chartě a tobě, milý čtenáři? Jenže kdyby každý z nás plnoletých, ale inteligentních a poctivých, dal svému poslanci jeden praktický požadavek a on ho takto splnil - stanou se z nich opravdu poslanci! Je snad krom katastrofy jiná cesta ke zlepšení věcí? Ano, udělali mi potíž: změnšili mou křivdu, čímž omezili mou svobodu. Neboť moje svobodné slovo, jak čtenář zná, to bylo hlavně významné mručení, opatrné nadávání a jasné narážky.

Překračuju ostrou hranici slunce a jdu stinnou stranou ulice na poštu, kde mi leží dopis z Norska. Ukazuje se, že je od paní Milady Blekastadové-Topičové, otvírám ho: obsahuje šek na pět set norských korun a vysvětlení, že je to honorář. Není to zvláštní den dneska, pěkný? Jdu zas ulicí dolů, pomalu a široce, velkoryse dávám přednost automobilům a myslím si své: ten honorář asi je za loňské Léto v Trondheimu. Jak jsem nad tím městem spálil pas, sedl do člunu, jenž mě vynesl na moře, a dodnes po mně není stopy. Když jsem to tenkrát pod jabloní dopsal, hned mi napadlo, že by si to Norové mohli obtisknout, protože je to pěkné a politicky exotické. Ale to by jim to musel někdo přeložit! Vstupuju do telefonní budky: "Ahoj, Zdeňku, jsi doma? Já přijdu, musím ti něco říct." V trafice si kupuju Naši rodinu a pohlednici s obydleným Karlovým mostem, chci malou tříkorunovou známku s domečkem, ale musím si vzít tři politické plakáty po koruně. Vcházím od Plzeňského dovora.

Je to tu nějaké horší, jakoby. Už jak procházím chodbou do dvora, tkne se mě, akvárium s rájovci je vybouráno ze zdi. ubrusy jsou jakoby halabala pohozené, většina stolů je holá. Kaštany také jako by nebyly pořádně zelené. Neměli tu loni nádoby s květinami? A kde je náš černoušek, šikovný? Lajdáckou chůzí blíží se číšnice, ještě se však otáčí, aby komusi za sebou křiklavě cosi dořekla, další zhoršení. „Prosím zmrzlinu a kávu." - „Zmrzlinu nemáme." - „Jak to, ještě loni jste ji měli!" Pokrčí rameny beze stopy humoru, má mě za hlupáka. „Tak tu kávu a tonik, prosím."

Nahlížím zatím do svého časopisu, na stránku, kde se katolíci pořád spikávají k založení katolické rodiny. Při kávě vyndám pohlednici. Nejdřív nalepím tři ošklivé známky, abych věděl, zbude-li mi místo na adresu. „Milá paní Milado..." Píšu, že sedím pěkně v Plzeňském dvoře, protože jsem právě dostal pas (otvírám ho a prohlížím), a že mi v pořádu došel šek (vyndávám ho a čtu si ho celý), a pak uvažuju, co ještě připsat. Cítím, že bych to vše měl víc okomentovat, ale dráždí mě starší manželská dvojice, která se moc hlasitě baví o své banální domácnosti, rád bych si odsedl, ale další stoly jsou už nepokryté. Končím s díky a pozdravem, platím.

Stíny na ulici se natáhly souběžně s kolejemi tramvaje, když je překračuju, pomalu a klidně. Přijdu domů, umývám si ruce, přičemž si vzpomenu zalét rostliny. Beru si čistou košili, pohlédnu do pasu, odložím jej do šuplíku, sedám do křesla a otvírám novou Šimečkovu knížku Kruhová obrana na stránce, kde uvažuje, jak nás jedině malé osobní dějiny mohou trochu krýt před velkými veřejnými. Napadá mi zavolat mu a říct, k čemu u mě došlo. Ale to by asi nebylo moudré, oni by mohli myslet, že si okamžitě něco smlouvám, a tu zazvoní ostře a dlouze zvonek.

Samozřejmě, teď vím: měl jsem vzít pas, odchýlit dveře a vhodit ho na chodbu. To by byl trumf a důkaz, že vím: žádný poslanec či ministr, ani prezident či čert, v žádné náladě nepřemůže materiál, z něhož naše poměry jsou. Bohužel však jsem šel napřed otevřít, a teprv když mi ti dva muži řekli, ať jim to zas vrátím, donesl jsem jim to.

Pak jsem si umyl ruce. Podíval jsem se po stolu a okolí, zda tu nenechávám něco, co by ke mně přilákalo domovní prohlídku, a vypravil jsem se ke Zdeňkovi. V tramvaji, sedě pohodlně, s vyhlídkou na špalír praporů svobody a revoluce, jsem pocítil, že jsem zas ve staré formě.

„Ahoj, Zdeňku! Mám zajímavou příhodu, člověče," říkám ve dveřích. „To já - ne, nezouvej se - mám možná zajímavější," usměje se, „dali mi dneska pas."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 8, srpen 1985.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.