Co počít s penězi není tak jednoduchá otázka, jak by se mohlo zdát tomu, kdo je nemá. Když je peněz víc než se dá rozumně utratit, je třeba řešit, jak je ukládat. Hodnota peněz obvykle klesá a tak se hledají cesty jak zabránit ztrátám nebo je uložit dokonce tak, aby přinášely zisk, tím, že se zahálející peníze půjčí někomu, kdo je zrovna potřebuje. Kvůli tomu vznikly banky. V dnešní době jistě netřeba zdůrazňovat, že bankovní a finanční operace nejsou prosty rizik a pokušení.

Není divu, že se Římskokatolická církev, sídlící v zemi, kde moderní bankovnictví vzniklo, také pustila do finančního obchodování. Už v roce 1605 založil papež Pavel V. Banku Svatého Ducha. Banka ovšem nepatřila Duchu Svatému, který nedisponuje potřebným kapitálem, ale špitálu téhož jména. Jejím úkolem bylo financovat stavby církevních i veřejných budov v Římě a věnovala se i dalším komerčním aktivitám. Po čtyřech stoletích fungování se ve dvacátých letech minulého století banka proměnila v akciovou společnost a po několika vlastnických změnách nakonec v roce 1992 sloučením s jinými ústavy zanikla.

Vedle této ctihodné instituce jsou s Vatikánem spojeny i další banky s kratší ale o to pestřejší historií. Banco Ambrosiano, založená v roce 1896, sloužila původně jako banka katolických věřících, ale v šedesátých letech se pustila i do běžného finančního obchodování, které posléze vedlo na křivolaké cesty organizovaného zločinu ve spojení s mafií a neblaze proslulou zednářskou lóží P2, zapletenou do  pravicového terorismu. Generální ředitel banky, Roberto Calvi, zvaný „Boží bankéř“ byl po řadě skandálů roku 1982 nalezen oběšený pod londýnským mostem. Vražd a podivných úmrtí bylo víc a řada měla soudní dohru. Do kšeftů se zapojila i tzv. Vatikánská banka (Instituto per le Opere di Religione — tedy Institut pro náboženská díla) s neméně proslulým ředitelem, biskupem Paulem Marcinkem. Tyto instituce se kromě podvodů a praní špinavých peněz zapojovaly také do financování pravicových stran v Itálii, diktátora Somozy a po jeho svržení tzv. „kontras“ v Nikaragui ale třeba také polského opozičního hnutí Solidarita. Nedávno v češtině znovu vydaná kniha „Ve jménu Božím“, ve které zkoumá britský novinář David Yallop podezřelé okolnosti náhlého úmrtí papeže Jana Pavla I., se těmito souvislostmi zabývá a čte se jak detektivka.

Tyto odstrašující příklady nediskreditují myšlenku, že by víra nebo humanistické přesvědčení měly mít odraz i v tom, jak se zachází s penězi. Celé velké hnutí lidového bankovnictví, založeného na vzájemné výpomoci, jak ho u nás reprezentovaly tradiční kampeličky, má v řadě případů kořeny v náboženských komunitách. A církevních bank, které dobře fungují je spousta. Ale v nové době se objevují i další formy etického bankovnictví nebo investování.

Jednu z nejpozoruhodnějších institucí tohoto druhu je mezinárodní družstevní banka Oikocredit (Ecumenical Development Cooperative Society U.A) se sídlem v Nizozemí. Z iniciativy Světové rady církví tato banka vznikla v roce 1975. Jejím cílem je poskytovat financování drobným a středním podnikům v rozvojových zemích formou levných a dostupných úvěrů a mikrokreditů. V současné době působí Oikocredit v sedmdesáti rozvojových zemích, poskytl za dobu své existence úvěry v celkové hodnotě více než jedné miliardy euro a v roce 2009, na vrcholu finanční krize dosáhl rekordu ve výši nových vkladů (69 milionů euro, aktiva vzrostla o 13 % na celkových 537 milionů na konci roku). Vkladatelé jsou ti, kdo chtějí, aby peníze, které zrovna nepotřebují, sloužily investicím do rozvoje chudých zemí a ne třeba financování zbrojení nebo těžby fosilních paliv. Drobných investorů je 43.000 a mnoho z nich zaručený dvouprocentní úrok ze svých vkladů věnuje na další rozvoj banky. Návratnost půjček je vysoce nadprůměrná a ohrožení takovéhoto finančního schématu šílenstvím spekulativních trhů je minimální.

Jiným typem organizace podporující etické způsoby investování je 3iG, The International, Interfaith, Investement Group, tedy Mezinárodní, mezináboženská investiční skupina. Je to nezisková organizace, která od roku 2005 napomáhá k vytvoření spravedlivé a udržitelné společnosti tím, že podporuje investice v souladu s etickými a náboženskými principy. Také 3iG má sídlo v Nizozemí ale, jak název napovídá, neoslovuje jen křesťanské investory ale i muslimy, hinduisty, židy a další. V rámci konceptu „Investování v souladu s vírou“ (Faith Consistent Investing ,FCI) formuluje zásady pro zodpovědné nakládání s prostředky. Cílem takového investování není maximalizace zisku ale dosahování pozitivní společenské změny.

Ještě jiný přístup zvolila britská Ekumenická rada pro společenskou odpovědnost firem (The Ecumenical Council for Corporate Responsibility, ECCR). V radě se spojují církevní investoři k tomu, aby pomocí nákupu akcií vybraných společností získali vliv na jejich chování. Z pozice nezanedbatelných akcionářů mohou církve kritizovat porušování lidských práv nebo ničení životního prostředí, ke kterým aktivity dotyčných korporací vedou. Zaměřují se zejména na ropné koncerny jako Shell a BP ale i na mnoho dalších. V tlaku na dodržování společenské odpovědnosti firem se spojují s nevládními organizacemi a svůj vliv uplatňují i při politických jednáních. I když je to k nevíře, ani tady není hlavním cílem investic maximalizace zisku.

Zdá se, že v těchto krajích, pokud jde o peníze, tak ani nevěřící ani věřící neznají bratra a převládá podivná schizofrenie podle zásady: zisk je zisk a almužna je almužna. Přijatelnými se pak stávají i lichva a hazard, pokud občas něco ukápne do chrámové pokladničky. Ekonomiku a finančnictví, organizované na základě spravedlnosti a udržitelnosti, které mají oporu v mnoha náboženských tradicích včetně křesťanství, považují za kacířství zřejmě nejen věřící neoliberálové ale i mnozí současní křesťané. 

Etické banky přestály krizi bez pohrom. Na českém trhu chybí. Mám sen, že by církve část prostředků, které případně od státu při tzv. majetkovém vyrovnání dostanou, využily k založení etické banky, která by vkladatelům zaručovala, že jejich peníze nebudou předmětem spekulací, ale budou investovány produktivně a podpoří sociálně, ekologicky a ekonomicky udržitelné projekty. Někdy mě také děsí noční můra, že by u nás takový projekt mohlo dopadnout ještě hůř než Ambroziánská banka.