Skřivánek nezavrže, Unie instrukcí nedodá

Začíná být jedno, který politik je u moci. Proměna doby se opět valí světem jak za Husáka, na podobu Evropy a poměry u nás bude každá politická strana krátká.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

06.12.2011 09:52

Když Václav Havel na sklonku devadesátých let zapochyboval nad dobou termínem „blbá nálada“, všichni věděli nebo aspoň tušili, kde hledat příčinu a co ji způsobuje. Bylo to vně nás, bylo to zejména v politických poměrech, za něž vždycky mohou ti, kdo se v nich angažují, koho my volíme. Mohli jsme je vinit z toho, že něco dělají špatně, a nebo že nejsou schopni špatnostem zabránit. Věděli jsme, že naše blbá nálada je důsledkem nepravostí, za něž někdo může, má to své viníky.

První byl dnes vysočinský Miloš Zeman, jenž docela uhrančivým způsobem mluvil o spálené zemi a rozkradené budoucnosti. Poukazoval na různé privatizační podvody, brojil proti kapitalizaci státních podniků. Hodnověrně upozorňoval na to, jak korupce ovlivňuje státní zakázky a státní zakázky korupci. Pro většinu z nás, kteří jsme měli jenom podezření, to bylo prozření. Ovšem pouze do doby, dokud ministra financí jeho vlády nezavřeli pro tunelování, což je, myslím, rovněž termín Miloše Zemana. Tím Miloš sice zůstal důvtipným, ale přestal být důvěryhodným – a to zvláště po uzavření opoziční smlouvy s jeho politickým protivníkem na život a na smrt a kamarádem Václavem Klausem.

Ten pragmatický čin, zaručující stabilitu vlády, jsme odsoudili jako hanebnost, jež naši blbou náladu jenom prohlubovala: Jen se podívejte, co nám oni zase provedli!

Naše naděje se upřela k menším stranám jakožto záruce demokratických principů (například také k Zeleným), které jediné mohou zdravými politickými silami „opokomplot“ krakovat a zloduchy od vlády odehnat. Vskutku vznikl i jakýsi konglomerát stran složitého názvu, jež se záhy rozpadl, a naděje zase vadla. Únava z politiky ale aktivizovala občanskou společnost: Nechceme trpně čekat, co vy uděláte, nýbrž vy dělejte, co my chceme. My vás přeci volíme i platíme. Z blbé nálady vytrhovaly nás demonstrace a happeningy, při nichž se na nás někdy usmívali i policisté, střežící náš postup tu k tomu či onomu ministerstvu. Ba i před Strakovskou jsme mnohokrát křičeli a čímsi i chřestili. Jak nadějně se tak blížil buď konec vědy, nebo kultury, nebo školství, až to zakončil exodus lékařů coby náš exitus. Zajímavé na tom je, že nikdy se nic nestalo, nepřišel ani (úplný) konec kultury, školství dál se babře od jedné reformy k druhé, lékaři snad poněkud dostali přidáno na úkor sester, vědci jsou rádi, že v panujících poměrech vůbec jsou, že mají kam chodit do práce, jen vrchní policista Lessy, muž statečný, zatím čelí odvolání s požadavkem, aby vrchní komisaři a policejní radové zůstali na svých dobře vyseděných místech. Jestli je ještě naděje, tak nikoli v nějaké nové politické síly, protože ty už se během posledních let a měsíců vymlely – US zanikla, Zelení zmizeli, jak kdyby je rozmetala důlní rypadla, v propadlišti dějin mizí i zpropadené Věci veřejné -, ale naděje je pouze v bezmoc mocných. Kupodivu je to poněkud uskřinutá naděje obdobné povahy, jaká panovala ve společnosti v osmdesátých letech minulého století. Tedy že komunistická moc má stále méně sil a vlivu na světové dění, na podobu Evropy. Už bylo úplně jedno, který Jakeš vystřídá Husáka a který Štěpán Kapka nebo koho. Síly se vyrovnávaly, i oni začali být podobně bezmocní jako my, ačkoli oni k tomu měli všechny funkce své stranické moci a všechen její aparát, a my vůbec nic! Cheche! To bylo optimistické poznání samo o sobě, protože v brzký pád železné opony jsme nevěřili, vždyť Lenin na všech transparentech vypadal od padesátých let stále stejně věčně.

Něco podobného cítím i dnes: Začíná být jedno, který Kalousek (to je můj oblíbený politik) jaký kousek osnuje, nějak je i jedno, bude-li u toho Karel Schwarzenberg (nic proti němu – sympatický pán), nebo vystřídá-li je Sobotka s revitalizovaným Paroubkem třebas. Zdá se, že na to, jak u nás bude, přestávají mít vliv. Proměna doby se opět valí světem jak za Husáka, na podobu Evropy a poměry u nás bude každý Sobotka krátký. Nikoli kvůli Evropské unii, nikoli vlivem její autority a pod záštitou všech jejích transparentních hvězdiček, ale díky silám, s nimiž nikdo zatím nepočítá jako s relevantními; vláda nemá patřičných nástrojů a hybných pák a v parlamentu na ně nejsou hlasovací tlačítka a Evropská unie instrukcí nedodá. Nemluvím o konci světa, naopak o naději, která tu vždycky byla a naplnila se, když už si člověk definitivně myslel, že nic jiného tady nemůže být, protože ať sebevehementněji volí toho či onoho, pořád zůstává, jak je.

Vidím v tom velkou spravedlnost: Jako jsme před časem na demonstrativním happeningu pomyslně stěhovali ministerstvo školství do budovy ministerstva průmyslu a do aut vskutku nakládali a vykládali z nich skutečné psací stoly a skříně a na chvíli jimi zatarasili vchod, tak Kalousek (m. obl. pol.) obdobně účinně vymejšlí a vskutku provádí další škrty veřejných rozpočtů a daňové přirážky, z nichž pšenka nepokvete, vlk se nenažere, koza škody nenadělá, skřivánek nezavrže, ani nezmrzne, svobody nám neubude a do pokladny to nepřidá, akorát že vchod na chvíli zatarasí. No nejsou to slušné vyhlídky? 


Na to, co my budeme muset ve skutečnosti dělat, nikdo z nich nejen že nemá vliv, ale a ani si to neumí představit. V tom „adventním“ čekání si začínáme být opět rovni!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Blíží se začátek skutečných dějin. Středa, 7.Prosince 2011, 18:57:12

Podle autora to vypadá na skutečný začátek dějin. Civilizace totiž dospěla do stádia, v němž je každý člověk zotročován silami neznámými, leč takovými, které lidstvo zplodilo. Chce-li být skutečně společnost i každý jedinec v ní svoboden, musí lidstvo konečně začít tvořit vědomě a aktivně své dějiny.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.