Také váháte, zdali a koho volit? Mně přijde vždycky nejlepší rozhodnout se předem. Pěkně s rezervou, po občansku, vyhodnocením skutků a záměrů, dosud nezabalených do letáků. To je moje. Letos však opravdu nevím... ale už tuším, jak to zjistit.

Tuhle jsme dávali vykleštit kočku. Radost jsme neměli, já ani žena, ale věřte mi: Odchovat deset koťat v deseti měsících zatvrdí každého, snad kromě koprofilů.

Kočka cestovala v přepravce. Byla neklidná, mlela sebou, a tak jsme alibisticky usoudili, že je jí zima, čili že pojedeme tramvají. Jenomže, jenomže... přistoupil revizor. Kočka se rázem uklidnila. S ženou to bylo horší. Víte, ona pochází z toho kraje, kde se rodí jen chlapi s gulama, včetně nejznámějšího; a kde se děvčatům nedostává staropanenské výchovy, ale umějí se prát, o vyřídilce ani nemluvě. A tehdy měla má žena asi tak o minutu propadlou jízdenku.

Revizor se zachoval přirozeně, jako robot. Nejdřív se vypnul, posléze napařil pokutu v nejvyšší sazbě a nakonec popřál pěkný zbytek dne. Já svojí milé ten výstup zpočátku trochu zazlíval... nicméně na tom, co říkala mezi citoslovci a jadrnými výrazy, něco bylo: Proč by měl podnik sloužící obecně prospěšnému účelu, v tomto případě městské dopravě, postupovat jako vymahačská firma? Proč stále jezdíme na papírové, rok co rok dražší jízdenky, které si musíme kupovat z věčně rozbitých automatů a pak je zas odhodíme, takže se všude válí? Proč nepoužíváme žetony? A proč se za městskou hromadnou musí vůbec platit, když stávající model zjevně směřuje k její likvidaci? Vždyť spojů pořád ubývá, doprava houstne a čas strávený ve voze se prodlužuje. Proč toto nikdo neřeší?

Já ženě zprvu namítal, že je to utopické; že i ve městech jako je Oslo, Londýn či Stockholm, tedy v prostředí, kde vjezd aut do centra zpoplatnili nebo zakázali úplně, se za veřejnou dopravu platí, a to hodně; nebo že ve městech, kde se podařilo zbudovat hustou síť cyklostezek, potíže s provozem také přetrvávají, že i tam je aut stále více, zkrátka že to nejde.

Jenomže ona vytáhla studie o brazilském městě Curitiba, které má ke dvěma milionům obyvatel, rozplizlé centrum a kolem slumy, a přesto zvládlo dopravní problém vyřešit. Jak? Na každé z hlavních komunikací vyhradilo jeden pruh pouze autobusům (poháněným plynem) a ty objednalo co největší, pro dvě stě sedmdesát lidí. Zavedlo dotované programy car-sharingu, tedy sdílení jednoho vozu více lidmi. Podpořilo rozvoj pěších zón lemovaných parky a v oněch parcích festivaly, živé festivaly, ne jen nějaké usmolené mecheche na Střeláku...

...takže to jde. Čímž to se vracím k úvodní otázce: Zdali a koho volit. Změnu á la Curitiba nikdo nenabízí. To je zřejmé. Budu však bedlivě sledovat, zdali se jí alespoň někdo nepřiblíží. Nechce se věřit, že naše politické strany vyčerpají svou odvážnost, to jest odhodlanost k opravdu zásadním reformám, příslibem vyrovnaného rozpočtu, třináctého důchodu, boje s korupcí anebo prostě slušnějšího chování.

A kdyby náhodou — mám ještě metodu, kterou používá můj strýc: Rozprostřete volební lístky na podlahu a pusťte na ně kočky. Který nejvíce podrápou, ten tam hoďte. Volit je důležité. Ale kde ani krize-příležitost nebere...