Pipanovci mají potíž

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Myslím, že dneska by nikoho z "Pipanovců" nenapadlo nechat zápisní knihu u vrchního. Myslím, že ani slušný vrchní by s tím dnes raději nechtěl nic mít: „Byli tu takoví dva chlapi, chtěli vidět váš cancbuch. Řekl jsem, že ho nemůžu najít. Vyptávali se na vás. Raději si to někdo berte vždycky domů." Čímž by kniha ztratila svou organizační fukci, epocha svůj slušný charakter, a malebná společnost v Hlavovce by se v intrikách tajné policie rozpadla.

Ovšem ustrašený a lstivý vrchní by vám neřekl nic, protože když těm chlapům vydal vaši knihu a oni si z ní opisovali, zeptal se jich pilně: „Mám ty lidi příště obsloužit, nebo je mám odsud někam dostat?" — „Ale to ne, naopak!" odpověděl vyšší z intrikánů. „Sledujte, zda se pokaždé všichni zapisují. Kdyby se mezi nimi objevil neznámý člověk, zvláště cizinec, poznamenejte si to. Nepovšiml jste si, když se pánové rozcházeli, kdo s kým zpravidla jde domů?" — „To je různé, těžko bych vám mohl odpovědně..., ale já si všimnu." — „No, my vám to zjednodušíme. Pan Deyl, například, nás tak nezajímá. Ani pan Štursa, Nejedlý a pan Slavíček. Nás zajímá pan Dyk, pan Křička, pan Bass..., rozumíte?" — „Rozumím a pokusím se, " praví páchnoucí vrchní. „Nezaslechl jste náhodou, jaké názory vykládá pan Dyk? Jak třeba mluví o panu prezidentovi?" — „To je těžké, pánové, tu je lidu plno, hluk, a já se nemůžu u některého stolu zvlášť zdržet..." — „Chápeme, tohle je živý podnik, což je pro vrchního jistě výhoda. Pracujete tu rád?"

Zřejmě nevědí, že Viktor Dyk své názory na prezidentovu politiku vydal brožurou Ad usum pana presidenta (Neubert, 1929) a že prezident Masaryk mu přátelsky, ale rázně odpověděl soukromým dopisem, a to bylo všecko: Dyk mohl dál psát, co chtěl, ani ho nevyslýchali, jít, kam chtěl, ani ho nesledovali. Protože pan prezident to, ze své i ze státní povahy, neměl rád. Jeho povozu nevyklízela křižovatku siréna. On nejezdil povinně na dovolenou do Francie.

Je deset hodin a nějaká minuta, zrovna otevřeli, slunko sem svítí z náměstí, v deset večer by se mi sem ani nechtělo, já vůbec bych se k nějakým „Pipanovcům" ani nehodil: kouř, hluk, řeči dokola a nucená útrata. Po tomto mně se nestýská. Mně se stýská po ztracených možnostech člověka: po výběru časopisů a myšlenek, po samosprávě spolků a svazů, po osobních dílnách řemeslníků, po riziku a úspěchu osobnícho činu. Sedím u okna, které je zdviženo, takže jediným výstupem dostal bych se na svážný chodník, umytý nočním deštěm. Existuje kresba Otakara Nejedlého z roku 1933, jmenuje se Hlavovka, ale obsahuje jen tři stolky na chodníku, rozžaté lucerny a temný obrys Sv. Ludmily. Bohužel se nevyznám v odrůdách Afričanů, a tak nevím, co jsou zač ti dva mladí drobní kluci, kteří usedli ke stolu za mnou a mluví tiše neznámou řečí.

Stýská se mi taky po svátcích a slavnostech, třeba i státních, kdy máme bez obav radost z vlajícího praporu: může-li skeptik vůbec mít podobné radosti. Tak se aspoň těším z okrových ubrusů, čerstvých, se záhyby po složení. Dostávám turka, dívám se na hodinky, přičemž mi napadá, že nikde, kde jsem dosud kavárensky pracoval, neměli hodiny! Tady aspoň mají uprostřed sálu bedničku s palmou: to musí černouškům připadat hodně exotické! Vidím na obedněný vchod s telefonním boxem a za mnou je bar, bary jako taková hloupá móda dneška, na stěně vedle baru visí beze smyslu reprodukce Muchových plakátů, další móda, a do třetice - jakýsi plačtivý Angličan třaslavě z magnetofonu zpívá: ...I am weak, I have no words left to speak. - Ale nikde, dívám se důkladně, není tu stopa, natož památka osobností, jež tu stolovaly. A když tak podivuhodně snadnou vyvanou těla generace ze zdí města, což teprve její myšlenky, její cítění života a její vůle!

Ve vchodu se objevují zas dva černoušci. S dobrým postřehem a lehkým krokem jdou přímo ke mně, usmívají se, a když jsou u mne, praví jeden z nich někomu za mnou přesně a čistě: "Ahoj, tak co? Vzal jsi tu skupinu?" Na ta slova vyndávám z tašky svůj světový tisk: „150 000 SLOV - texty odjinud." Musím ještě dočíst diskusi o zániku Střední, a tím možná Celé Evropy. Najednou skoro všichni, Čech, Maďar, Polák i Rumun, objevují, že císařské Rakousko bylo zvenčí užitečné a uvnitř docela krásné! Najednou! Dozadu však se s tím už nic nedá dělat, ale já nechci jednou litovat, že jsem snad přispěl k zániku tohoto našeho celkem ještě nějakého státu, to musím říct Zdeňkovi!

Už přichází a krokem pardála trošku unaveného jde taky rovnou ke mně, usmívá se. Posměšně kývne palcem ke zpěvákovi a praví: „Teďka nám hrajou! Teďka!" — „Jak se máš," zdravím, „jak se máš," odpovídá mi. "Jsem sláb a nemám ani slov: nebyl ten Masaryk taky hloupej?" říkám, protože vždycky když za něčím nestojím jistě, mluvím pražsky. Zdeněk usedá proti mně a praví: „Kdy tě přestali sledovat?" — „V neděli dopoledne. Když se jim stalo jasným, že už tam nedojedem. A tebe?" — „No mě pak už nesledovali. Když jsem vás vyložil z auta, konec!" — „Prosímtě! A já myslel, že tys je musel přivléct za sebou!" — „Máš nějakou teorii?" zeptá se Zdeněk. „Mají svátky a bojí se, že jim je zkazíme," říkám. „Myslíš? Mě napadlo, že nechtějí, abychom se sešli s novináři, kteří sem přijedou na spartakiádu." — „Na první spartakiádě roku 1955 jsem ještě cvičil, Zdeňku, to je, co?" — „A myslíš, žes měl tenkrát pravdu?" směje se tiše a za chvíli praví: „Když měl, taky v těch padesátých nějak, vyjjít u nás Stařec a moře, napsal jsem Hemingwayovi, aby to překazil, protože se to nesluší." — „A myslíš, žes měl tenkrát pravdu?" ptám se. „No..." směje se. „Tys býval asi, Zdeněčku, takovej vzteklej a trucovitej, žejo!"

A vyložil jsem mu svou politickou teorii vzteklého strýce. Maminka mě vždycky posílala s kytkou vinšovat strýčkům a tetičkám, jenom strýce Krejčiříka jsme vynechávali...“Proč", zeptal se zdeněk s obavou. „Ten by byl zas nasraný, pravila vždycky maminka," řekl jsem. Zdeněk se zaraženě odtáhl. „Jak stát", řekl jsem a on se uklidnil, pokud se někdo zrovna tímto dá uklidnit, jestli víte, co tím chci říct.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 6, červen 1985.)