Ve střední Evropě, jak píše v posledním svém eseji v Salónu Práva Václav Bělohradský, neustále něco kulturně kutíme. Máme bezpočtu příležitostí se na kulturním poli vypořádávat s čímkoli, co nám život staví do cesty. A nevyznáme-li se v otázkách života a přesto máme touhu tvořit, obracíme se do minulosti nebo do budoucnosti nebo si vymýšlíme fantazijní světy a příběhy. Na tom obrovském množství nejrůznějších kulturních výkonů a pseudovýkonů je vidět, že trochu nemáme co na práci a trochu nevíme, co dělat, a že nám technologie poskytují takový publikační prostor, o jakém se člověku nikdy ani nesnilo.

A v tomhle bezbřehém kulturním prostoru bez cenzury a bez významu člověk těžko a marně hledá výrazný, geniální hlas. Hlas, který by vyslovil, v čem to žijeme, čeho se bojíme, nač se zlobíme a který by pojmenoval naše očekávání. A pak někdy člověku zatrne a zůstane stát v úžasu, když se setká s některým takovým tvůrcem v minulosti, po letech znovu, mimo někdejší studijní osnovy, a uslyší z dálky času své současné otázky a myšlenky.

Mně se to stalo s Heinrichem Heinem na závěr cyklu o německých básnících, který jsem připravovala po celý Rok německého jazyka na Vltavě. Možná, že kdyby na Heineho došlo už na počátku roku 2011, zásah by nebyl takový, ještě bych nevěděla o německy psané poezii tolik, neměla bych za sebou celoroční setkávání a přemýšlení o všech těch básnících. V německých verších od baroka až po současnost jsem uslyšela i české autory, v překladech z 19. století dokonce zřetelně těsnou spřízněnost a blízkost, která takovému Vrchlickému umožňovala překládat pro nás skoro nesrozumitelného Schillera zlehka a samozřejmě. Díky té práci jsem si uvědomila, jak byl Goethe, vystudovaný právník, poctivým přírodovědcem, zatímco Schiller, vystudovaný lékař, kvalifikovaným historikem a filozofem, kolik myšlenkového základu evropského západu se formulovalo v místech, které jsou dnes na vzdáleném a kulturně zamženém východě od Bukoviny po Královec, co provedly s jazykem obě světové války (které podle některých pojetí byly jen jednou moderní třicetiletou válkou) a jak se změnil svět pod vládou průmyslu a kapitálu.

A také to, jak evropskou kulturu poznamenalo rozdělení železnou oponou, přičemž zejména na té naší straně zůstala s oficiálně vyhlášenou pravdou i pokračující malost a omezenost, za níž hned vzápětí šla navzdory proklamovanému proletářskému internacionalismu ztráta zájmu o země s podobným osudem, úpadek solidarity a hrozný provincialismus. Díky němuž jsme dopustili naprostou kulturní odtažitost s poválečnou NDR, zatímco Západní Německo nám bylo kulturně odepřeno. Tento provincialismus, podporován představiteli maloměšťáctví na nejvyšších místech ve státě (a nemyslím jen toho na Hradě, ale i ty ve vládě a ve všech, ale opravdu ve všech politických stranách), se v současnosti opět upevňuje a zhoršuje pocit velkolepé lži, který člověka přepadá navzdory výběru donedávna nepoznaného množství informací a podnětů. Je to pocit, že žijeme v něčem, co není pravda, co se jako lež musí už přece brzy provalit, jen to zachytit, pojmenovat, vytáhnout na světlo. Roztřídit hodnoty a spravedlivě je měřit, tedy hodnotu zdraví ne cenou lékařského zákroku, ale hodnotou životního prostředí, kvalitou potravin a hygienou, včetně té psychické, kterou ničí hluk a uměle vytvářený strach, závist a nenávist stejně, jako chemické zplodiny ničí ovzduší.

Hodnotu vzdělání schopností myslet, hodnotu práce kvalitou produkce, ne platem, který za ni člověk dostává. Protože jakou hodnotu má například práce bulvárních novinářů, co to vlastně dělá někdo, kdo ví, že jenom pro peníze šíří lži a negativní nálady? Je opravdu ten televizní reportér, ukazující událost někde na Šluknovsku vědomě s rasistickým podtextem, opravdu lepší občan než ten notoricky nezaměstnaný Cikán? Nebo ten, který do zpráv natočí reportáž o tom, že hrabat listí je hrozná otrava, a nenajde nikoho, kdo by alespoň jednou větou řekl, že to je docela dobrá pohybová aktivita zadarmo, že to je krásná práce, při níž si člověk uvědomí běh ročních dob i nadějnou jistotu, že listí na jaře zase naroste? Jakými oporami společnosti jsou tihle dobře placení lidé, kteří zvyšují statistiku průměrného příjmu? Ale jak tohle napsat, když je to tak ubohé, upatlané, nedůstojné?

Heinrich Heine byl básník politický, aniž by o to méně byl básníkem. To je taková zvláštní německá vlastnost, která se u nás moc neujala. Napsal, že opravdu velcí básníci se chápali velikých zájmů své doby jinak než veršovanými úvodníky. A napsal báseň Potulné krysy, v níž předkládá obraz vpádu hladových do společnosti, která si je jistá trvalým zabezpečením svého majetku. Hladové krysy jsou odporné, ale ti, kteří je bijí hlava nehlava, aby zachránili své statky, jsou odporní taky.

Politický básník, kdyby ještě dnes byl, by přece dokázal přesně, pravdivě a strhujícím způsobem napsat, že ten, kdo způsobil nějakou bídu, přece nemůže být pověřen tím, aby ji odstranil. A ukázat, v jakém hnusu se patlá ten, kdo si myslí, že by to přece jen mohlo jít.

Autor úvodníku to nedokáže. Právě jsem škrtla dva odstavce, jeden o daňových rájích a jeden o snížení důchodů. Je to ubohost, takhle o tom psát. Heine to uměl líp:

Lidičky, pámbu s námi!

Vždyť už jsou před branami!

Pan primátor hlavou jen potřásá,

Pan rada neví, co radit má.

Nechť měšťanstvo zbraní se chopí!

Nechť zvony rozhoupou popi!

Mravnost a řád i stát se chví:

Jeť v sázce posvátné vlastnictví!

A to už, prosím, v roce 1854.