Nejvíce prostoru jsem nakonec věnoval prostému, ale nesmírně lákavému „rámujícímu konceptu", jehož soudek jsem narazil již v první knize. Již tam jsem naznačil, že média, především ta vizuální, stala se v moderní civilizaci jakousi kolektivní matkou a že jedinci i skupiny právě takto se k nim nevědomě vztahují. Zásadnějším způsobem jsem se k tématu vrátil v druhé knize, v esejích Média jsou naše matka a Kdo chce růst, musí stvořit nestvůru. Zde jsem k mediální teorii naklonil některé pojmy Harryho Stack Sullivana, ale hlavně Reného Spitze.Sám si vlastně nejsem jistý, zda koncept „médií jako naší kolektivní matky" je únosný. Je to zřejmě cosi jako zastřešující teorie, nikdy plně neprokazatelná, a nikdy také plně nevyvratitelná, k níž lze směřovat, ale nelze ji nijak dovršit. Možná právě to je také maximum toho, co může psychoanalýza jiným oborům (či snad možná i sobě) nabídnout.Nicméně, když už jsem Pandořinu skříňku otevřel, nemohu nevidět, že ještě mnohé dlužím. Prakticky každý psychoanalytický autor má vyhraněnou představu o tom, čím pro člověka je matka a jaký zápas s ní člověk svádí. Možnosti pro analogickou hru jsou tedy takřka nekonečné: Lze se přehrabovat v pokladnici psychoanalýzy, brát do ruky autora po autorovi, školu po škole a odvážně teoretizovat o tom, že média, jako náhradní matka vykořeněných obyvatel modernity i jediná skutečná matka vysoce strukturovaných sociálních celků, činí to a to, mají ty a ty úkoly.Nevážím si konceptu „mateřských médií" natolik, abych toto rozsáhlé bádání provedl. Ale z pocitu dluhu se přeci jen k němu musím ještě jednou vrátit, neboť existují v psychoanalýze dvě teorie o matce, které si o převedení do gravitačního pole mediálních studií přímo říkají, a já nevím o tom, že by se o toto převedení někdo již pokusil. Sám jsem se ve svých prvních dvou knihách o něj pokusit nemohl, neboť jsem tyto teorie ještě neznal.Doslova vnucující se je koncept „kontejneru" Wilfreda Biona. Bion byl žákem Melanie Kleinové, ale její teoretickou káru nenápadně a pozvolna odtáhl o hezkých pár kilometrů od původního stanoviště. Pojmy jako „kontejner" či „kontejnování" o tom svědčí lépe než jakékoli jiné. Sama Kleinová jich neužívala. Ale předpřipravila Bionovi cestu definováním takzvané projektivní identifikace. O co jde? Kleinová vychází z Freudova názoru, že v naší mysli působí temná energie pudu smrti, která se v průběhu času realizuje sexuálním způsobem — orální a anální agresí vůči matce. Dítě chce matku vysát jako upír a zároveň ji spálit svou močí, rozmbombardovat svými výkaly a otrávit ji jejich mokvající částí. Tento proces se odráží při formování subjektivity: nutí dítě část sebe vnímat jako temné, a tedy neúnosné (bylo by ovšem složitější vysvětlit, proč vlastně temné je nutně neúnosné). Protože však preoidipovské jáství není ještě pevnou strukturou, to temné nelze vytěsnit, vykázat. Mechanismus obrany je elementárnější — jáská protostruktura se rozštěpí, pocit Self se nastěhuje jen do jednoho kusu rozbitého protoega a nesnesitelný kus je automaticky vnímán jako „vnějšek". Ve skutečnosti však dítě ještě kategorii vnějšku tak úplně nezná, cítí se vytvářet s matkou jednotu, nicméně vznikne takto jakýsi předchůdce vnějšku. Tím prvním „vnějším" v široké fúzi se stane to mateřské a zároveň toto mateřské obsáhne odštěpené, nehodné části Já. Kleinová tomu říká „projekce", ale výše uvedený popis jasně vysvětluje, proč Kleinová nehovoří o projekci „na objekt", ale „do objektu" (už tím předpřipravila Bionův „kontejner"). A jasné je také, že tato projekce je zároveň i jakousi introjekcí, neboť i přes pokus o zvnějšnění čehosi je tento pokus v preoidipské situaci automaticky jaksi neúspěšný a to „vnější" je vnímáno jako zlé Já, čiže dochází k jakési „identifikaci" — proto projektivní identifikace. Tento proces se v preoidipovské situaci mnohokrát opakuje a zkvalitňuje se tím, že jáství je stále více jástvím, vnějšek stále více vnějškem a jednorázová operace projektivní identifikace stále více vícefázovým procesem, v němž lze stále zřetelněji odlišit fázi projekce, identifikace a introjekce. Toto postupné zkvalitňování procesu je zároveň jakýmsi alchymickým pročišťováním vztahovosti a upevňováním jádra subjektivity, za souběžného úbytku úzkosti. Bion ovšem projektivní identifikaci poněkud reformuloval. Matka už u něj není jen abstraktní konstrukt, jen bezbranná surovina pro kojencovy fantazie a přesuny obrazů z mysli a do mysli. U Biona matka ožívá a stává se spolutvůrcem těchto fantazií. Projektivní identifikaci již nejen umožňuje, ale i konstruuje. To je velmi jemný, a přeci zásadní posun. Vlastně nové paradigma. Pro Biona musí být matka především přítomná, aby se mohla stát kontejnerem, popelnicí, do níž dítě může odhodit to temné ze sebe. To je ještě kleiniánské. Ale pozor, u Biona je funkční matka současně také čističkou těchto odpadních vod — a to už je bionovské. Fantazie se podle Biona od matky musí nejen odrazit, ony se  „v ní" musí také poupravit, přeměnit, očistit, vrátit se k dítěti ve zkvalitněné podobě. Tohoto matka dosahuje svou dobrotou a zajišťuje takto rovnováhu dítěte. Dítě na ni promítá chaos, ale ona svým chováním zajistí, že když si dítě tento chaos z úzkosti bere zpět, je tento do značné míry dechaotizován, temná dezorganizace se proměňuje ve snesitelnější organizaci temnoty, neboli bionovsky řečeno: Odeslán je chaos, ale navrací se význam. Odmrštěna je osobní pohlcující emoce, ale vstřebána zpět je již jako méně osobní reprezentace. Dítě se v sobě nedokáže smířit především se svou destruktivitou. Když ale matka zůstává klidná a pevná, vrací se tato destruktivita s lehce přepsaným genetickým kódem. Už v sobě obsahuje informaci, že matka je nezdolná, nezničitelná kojencovou agresí. Tím je tato agrese jaksi abstrakizována, už nemá tělesnou, děsivou fekálně-výbušnou povahu, už je spíše sémem, s nímž se lze psycho-sémioticky vyrovnat. Když matka není dostupným kontejnerem a funkční čističkou, je vývoj dítěte blokován — agrese zůstává příliš ohrožující a nepřijatelnou, projektivní identifikace zacyklenou a štěpení subjektu i objektu neukončitelné (uvěznění v elementárním diagramu dobro/zlo, černá/bílá, všechno/nic). Dítěti vyrůstajícímu v blízkosti patologického objektu (uzavřeného kontejneru, pouhého zrcadla — co mi dáš, to ti vrátím — nebo dokonce v blízkosti hrůzné antičističky, která k temnotě dítěte přidá jako „bonus" ještě další soukromé splašky) nezbývá než útočit na samotnou vazbu se světem — odtud psychotičnost a schizofreničnost.Bion jde dokonce ještě dál. Tvrdí, že dítě temné ze sebe do matky-kontejneru odkládá tím způsobem, že se v ní samé pokouší nevědomě vyvolat emoce a pocity, jichž se v sobě děsí. To je další úkrok za hranici čirého kleiniánství. Činí z mateřství ještě prudší drama, než jakým se jevilo u Kleinové. Dítě totiž u Biona nejen imaginuje, ale též inscenuje. Nejen agresi promítá, ale i vyvolává, provokuje. Proto je z bionovského pohledu mateřství tak často poškozující, proto matky tak často selhávají. Dítě totiž dokáže matku přinutit, aby selhala, aby ho nemilovala. Dítě si dokáže vydupat nenávist (tak jako psychotik, hraniční pacient či psychopat). Úkolem mateřství je tuto reálnou nenávist, jíž dítě do něj odvysílalo, zvládnout, uspořádat a vrátit naředěnou (byť nikoli zcela vyzmizíkovanou!). Snad je nyní jasné, čím je pro Biona matka v nejrannějších fázích vývoje. Zrekapitulujme základní body: 1) obsahuje („kontejnuje") temné a iracionální, 2) umí temné a iracionální zpracovat, zkvalitnit, zesémantizovat, přepsat, 3) umí zpracované emoce vrátit zpět.Platí-li náš zastřešující model mateřských médií, platí-li, že moderní vizuální média jsou naší kolektivní matkou, zdá se velice snadné popsat funkci masových médií v moderní společnosti bionovskými pojmy. Média jako televizi či film můžeme chápat jako obří živoucí a plánující kontejner, jako lovce toho psychického v nás, co je obtížně zpracovatelné, jako matku svádějící nás „do mě můžeš odložit to, co hrozí, že tě zalehne" — obecně řečeno jsou tímto hrozivým emoce, freudovsky řečeno pudy, z kleiniánského hlediska pak především agrese. Veškeré mediální zpracování této základní suroviny se pak pokouší — má-li být funkční a atraktivní — toto neúnosné nějak zkvalitnit, zarámovat, jemně poupravit tak, aby po svém návratu bylo nějak očištěným, katartizovaným, nenápadně snesitelnějším. Je to kontejner se složitým vnitřním mechanismem zpracování odpadu, jež z dezorganizovaného vyrábí reprezentované, z chaosu význam, z psycho-tělesného psycho-sémiotické. Definováním této základní funkce má model kontejneru čáku stát se koneckonců obecným vzorcem, s jehož pomocí lze definovat původ a význam celého kulturního komplexu. Ale neopomeňme ještě druhou funkci funkčního mediálního kontejneru — schopnost zpracované také nějak odeslat zpět, vyvolat o něj zájem. To už není „obecně kulturní", to už je specificky demokratické, průmyslové, masové a moderní. A vyvolat silný zájem mohou média jedině tehdy, když pudové přeci jen zůstane pudovým, temné temným, byť překódovaným — ovšem jen velmi lehoučce. Čiže druhou tváří kontejneru je také svádění člověka jeho vlastní temnotou a nízkostí, což nás jistě na moderních médiích mnohdy právem děsí.Ovšem, nyní se optejme: Co se stane, když mediální kontejner nefunguje, jak má? Když je špatnou matkou? K odpovědi si — možná překvapivě — pozvěme muže z dosti jiného salonu, než je ten Bionův. Lacanovce André Greena. Neboť základní bionovská odpověď na námi nastolenou otázku — tedy „psychóza" — nám, jak jistě cítíte, náhle v naší analogii není mnoho platná. Kolektivy totiž na nefunkční matku reagují jinak než kojenci a psychoanalýza se tedy zdá náhle bezmocná, ba selhávající. Avšak Greenův koncept tzv. „mrtvé matky" jí dává čichnout čpavku a znovu vysílá do ringu.O co jde? Velice typickou preoidipovskou situací podle Greena je, že znavená matka, obzvláště v „zátěžovém období" dvou až tří let dítěte, od potomka odvrátí pozornost. Jednak si potřebuje vydechnout po dlouhém období absolutního zaujetí dítětem, jednak si ulevuje od krutého dráždění, jemuž je v tomto období vystavena a z narcistického hlediska pak truchlí nad tím, že dítě, jež získalo v tomto období mobilitu a zjevnou samostatnost, ji „opouští", odtrhuje se, boří symbiózu, jež ženě slibovala mnohou narcistickou slast i zcelení rány způsobené kastrací. Tato mateřská reakce je asi dosti zákonitá a nelze ji označit za jakousi rodičovskou patologii. Podle Greena dítě tento odvrat matčina zájmu vycítí, matka jakoby pro něj „umřela", a tak dítě intuitivně hledá záchranu v otci, v jakémsi předčasném oidipovství. Otec však povětšinou také v zásadě musí selhat, a tak se takřka univerzálním vzorcem stává dle Greena „identifikace s mrtvou matkou", což v praxi značí jakousi identifikaci s odtažitostí, s odstupem, s abstrahováním. Melanie Kleinová by to nazvala nejspíše manickou obranou, pro Greena však dochází k „hledání ztraceného významu", k jakési předčasné, lehce falešné intelektualizaci, jež umožní emoční odstup: jedinec se bude od této chvíle více zabývat procesy a funkcemi než lidmi, bude spoléhat na myšlení a analýzu či její nápodobu (čehož je „mrtvá matka" jakýmsi pravzorem) a omezí, či snad až umrtví vztahy, neboli řečeno freudovsky: Stáhne obsazení z drah těchto vztahů. K našemu štěstí právě tak nějak asi lze popsat i situaci „mateřsky nefunkčních médií". Klidně si mrtvou matku definujme bionovsky: Řekněme, že média jsou mrtvou matkou tehdy, když a) nekontejnují emoce, čili jsou příliš nudná, kožená, pod kuratelou strážců morálky a kdo ví čeho — dovedeme si představit, že takovou mrtvou matkou jsou média například v tuhých totalitních režimech.b) emoce nedokáží pročišťovat, rámovat, sémantizovat, jsou prostým zrcadlem reality — dá se předpokládat, že takovou mrtvou matkou by média byla, kdyby vysílala neustále jen „reality shows" typu Big brother, nebo že jí jsou právě v těch chvílích, kdy takové kontejnované a nezpracované hrůzy vysílají.c) emoce nedokáží vracet, jejich zpracování je příliš intelektuální, nadmíru sofistikované — takovou mrtvou matkou by byla televize, kdyby vysílala jen „pro náročného diváka", řekněme kdyby byla jen „juráčkovskou televizí", respektive můžeme říci, že takovou mrtvou matkou je, když zrovna tyto náročné pořady vysílá.Ale pro odpověď, co situace mrtvé matky udělá s jedincem, skupinou či celou kulturou, už musíme ke Greenovi. Není reakcí moderní společnosti na mrtvou mediální matku typu „totalitní nudy" jakási prazvláštní intelektualizace, již jsme zažili například v minulém režimu? Nebylo celé to přeintelektualizování, přeumělečtění a přepolitizování 60. let v Československu řízeno právě takovým mechanismem, nebylo jen reakcí na nudnou, absentující a nekontejnující mediální matku poválečného dvacetiletí? Nebyla obdobná všeobecná kulturnost normalizace („čtvrteční fronty před knihkupectvími") jakousi manickou obranou před mrtvou matkou tehdejší televizní zábavy (která nebyla tak špatná, ale byla málo šťavnatá, nekontejnovala to nejtemnější a nejdráždivější)? Mysleme vždy při úvahách o této rajské kulturnosti („zlatá šedesátá"!) i na možnost, že tato kulturnost má kdesi v sobě hrozivou úzkost, že je jen manickým hledáním ztraceného významu, hledáním, o jehož hlubinnosti musíme mít závažné pochybnosti, vezmeme-li v úvahu, že při povolení porna a kung-fu filmů by veškeré hledání asi vzalo za své — jako rys celé kultury. Což jsme ostatně prožili po Vítězném listopadu na vlastní kůži.Třetí varianta — „výhradně juráčkovských médií" — není v praxi ozkoušena, ale předpokládejme o ní, že by přinesla obdobné výsledky (jež nemohu označit za žádoucí) jako varianta „totalitní nudy". Pro naši dobu je spíše důležité promyslet variantu b), tedy situaci, zda by se média nemohla stát mrtvou matkou tehdy, kdyby se stala málo epickými či mýtotvornými a byla naopak příliš „reality". Jakou manickou obranu, jaký výsledek identifikace s absencí, jaké hledání významu bychom viděli? A nerodí se snad už? Nedotkli jsme se již prvních pupenů tohoto keříku? Necítíme jakési obranné truchlení v těch všech podivných stylech s černě namalovanýma očima a žiletkou na krku? Myslím, že tito žiletkáři zatím ještě dokáží odčerpat svou temnotu z generačních médií jakž takž přetavenou v příběh a žiletkový chaos je nakonec jen náběhem, náznakem, gestem, marketingovou hrou. Ale co zítřek? Myslíme-li na zítřek, mysleme na popelnice a mrtvé matky. Jinak můžeme být překvapeni. A spíše zle překvapeni. Fronty před knihkupectvími tentokrát rozhodně nečekejme...