Chci přispět X

Vidím padoucha

V městečku, kde je autor starostou, rozšířila se fáma sice strašidelná a nepochopitelná, ale tím pravděpodobnější. Starosta rozhodl ubytovat v podnikových ubytovnách tři sta, ne dokonce šest set Romů. A za každého inkasoval tisíc korun.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

15.11.2011 10:01

Vystoupení velkopodnikatele Andreje Babiše v televizi (v neděli) jsem neviděl, pouze si přečetl, o čem mluvil. Jeho drtivou kritiku vládních a vrchnostenských poměrů neumím posoudit, jistě má v mnohém pravdu. Z jeho poselství ovšem logicky vyplývá, že každý, kdo takhle náhle prozře a má neodolatelné nutkání svou prozíravost vehementně šířit veřejným prostorem, stává se podobně nedůvěryhodným jako kterýkoli jiný John či Bárta, které Babiš kritizuje a kteří do politiky vstupovali rovněž s těmi nejčistšími úmysly, vlastně podobně jako Babiš. On dobře ví, že nic nového ani tak chytrého neříká, že říká to, co všichni vědí, nebo si to myslí, nebo se toho obávají, ale chudák Babiš se domnívá, že důležitost toho sdělení tkví v tom, že to říká on! (Podobně jako před časem třeba John.) Taková kritika je více svědectvím o vlastní pýše a ctižádosti než o panujících poměrech.

Jak jinak mluví svatý apoštol Jan ve svém prvním listě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.“

Svatý Jan i Pavel, natož Ježíš, se vždy obracejí se svými výzvami, nabádáními i kritikou do společnosti, do davu, k lidem, kterým se snaží pozdvihnout mysl; povznésti ducha, byť by jim hrozilo naprosté nepochopení, ba i ukamenování. Srážení ducha na kolena, dachmání myslí je projevem buď zbytnělé, despotické moci, nebo je to výron lidového žalu a úzkosti, pocitu bezmoci a společenského ponížení. (Až nyní chápu, jakou vzpruhou – a protestem vůči panujícím poměrům - muselo být v dobách Jiráskova Temna pokoutné čtení Bible, Písma svatého!) Společnost v poměrné hmotné hojnosti plouží se škarpou, nemajíc víry v nic dobrého - ani lidského, ani Božího. Jako by zvrat čehokoliv ve zlo byl vůbec tím nejpřirozenějším, co se v panujících poměrech může pohodlně dít.

Například v našem městečku rozšířila se fáma sice strašidelná a nepochopitelná, ale tím pravděpodobnější: Starosta rozhodl ubytovat v podnikových ubytovnách tři sta cikánů, vypuzených odjinud, bezprizorných. Šest set cikánů, upřesnil někdo, a fáma se stala fantastičtější, a tím i o cosi pravděpodobnější. A za každého ubytovaného cikána město dostalo tisíc korun. Ne město, ale starosta, upřesnil někdo, čímž se fáma teprve převtělila v neoddiskutovatelnou realitou. Do mé kanceláře vtrhla rozhořčená stará paní a důtklivě mě upozorňovala, že cikáni byli a jsou národem... no prostě strašným. Dříve kradli koně, dneska auta. Jak jsem něco takového mohl udělat – zavalit městečko hnědáky. Jiná paní mě zastavila na chodníku a srdnatě mě to vmetla do očí: S korupcí starostů ona počítá. Ale zatím žádný si nedovolil, aby kvůli vlastnímu prospěchu udělal z našeho pokojného, i když vinou radnice zaostalého městečka Rumburk nebo Varnsdorf. To si tedy ještě nikdo nedovolil. Konečně i ona pochopila, jaký účel mají moje sympatie k cikánům. Nemělo smysl, abych cokoli vysvětloval, tedy že nic z toho není pravda, protože proti takové fámě každé mé slovo znělo jenom jako další starostovská lež. (A to jsem jenom veřejně prosazoval, aby problém některých našich městečkových cikánů neřešil exekutor, ale náš sociální odbor.)

O mém hrůzném cikánském činu vyprávěli dokonce i mistři učňům na střední odborné škole. Ta realistická představa Varnsdorfu v našem městečku, to, co lidé mohli jako autentický obraz vidět v televizi, přimělo dokonce mé dobré známé, že se odvážili vyzvati mě, abych alespoň jim kápl božskou, pokud jsem toho ještě schopen. A nemysleli to jako žert, v oku jim autenticky zlobně blýskalo, neboť nepokoje na severu Čech kvůli Romům jsou opravdu strašné, což bych si měl uvědomit.

A mě to připomnělo dobu, na kterou nerad vzpomínám: Chodil jsem do učení a mistr Hábl si mě vzal stranou, rozčileně kouřil, a poznamenal, že on proti mně nic nemá, neboť děti za své rodiče nemohou, a důtklivě mě nabádal, abych řekl svému tatínkovi, aby už nerozvracel náš socialistický stát, jak říkali o něm a o dalších jemu podobných v televizi, vždyť všichni se tu máme docela dobře, všichni máme práci, nikdo nemusí bydlet pod mostem, jako to bylo za kapitalistů, i když mzdy by mohly být větší, o což se ale soudruzi snaží – jen musíme lépe pracovat. Přeci ode mě by to táta jistě vzal a snad by pochopil, oč komunistické straně jde, o dobro pro všechny, kdo ale nerozvracejí republiku. Po Chartě 77 pak parťák u zedníků, dobrý komunista a jinak fajn chlap, vzkazoval tatínkovi, že ta jeho charta je chátra, říkali to přeci v televizi, měl by, dobrák, pochopit, že někomu zase naletěl. Cokoli vysvětlovat nemělo smysl, muselo se to až do převratu vydržet.

Nyní mi z té bezmoci „prvního muže v městečku“ na zádech vyrazil pásový opar, peristaltiku zachvátil břišní třas, takže jsem se musel podívat do zrcadla, jsem-li to ještě já. Teda za minulého režimu býval jsem v lepší kondici. A jak jsem toho bledýho chlápka (škoda že nejsem cikán) chvilku pozoroval, prozřel jsem jako Babiš - a náhle se vskutku seznal padouchem, čímž se mi notně ulevilo, aniž by se cokoli napravilo. Nemaje přístup do televize, aspoň o tom pyšně píšu do Referenda.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.