Před nedávnem jsem byl v Budapešti. V hotelu nabízeli pro turisty, neznalé místního libozvučného ale pro většinu Evropanů nesrozumitelného jazyka čtrnáctidenní program kulturních akcí Budapest Funzine v angličtině. Obálka časově lákala na Haloween Party ve stylu voodoo versus zombies. Speciální nabídka k tomuto svátku doporučovala návštěvu budapešťských hřbitovů nebo prohlídku Domu teroru na Andrassiho třídě číslo 60.

Bulvár, pojmenovaný po rakousko-uherském státníku z předminulého století patří k nejvýstavnějším částem Pešti. Třípatrový dům č. 60 postavený v roce 1880 vstoupil do politiky v roce 1937, kdy se stal sídlem strany Šípových křížů, odnože maďarského národně socialistického hnutí, vedené Ferencem Szálasim, který své sídlo nazval „Dům loajality“. V roce 1944 se dům proměnil v mučírnu neloajálních (nepřizpůsobivých). Židé byli zvlášť nepřizpůsobiví, ale podařilo se jich díky nerozborné spolupráci německých a maďarských fašistů většinu na konci války vylikvidovat.

Po skončení války zde nejdříve krátce sídlila vojenská policie a později zde úřadovala státní bezpečnost (ÁVO přejmenovaná pak na ÁVH). Všechny tři organizace postupně vedl Péter Gábor a dům, později celý blok, sloužily dál terorizování těch, kdo se zase nedokázali dost rychle přizpůsobit. Smutná historie domu skončila až v roce 1956, kdy došlo v Maďarsku k povstání.

Od roku 2002 dům slouží jako muzeum. Byl nákladně rekonstruován, střecha dostala široký kovový límec s nápisem Dům teroru a symboly pěticípé hvězdy a šípového kříže, okna jsou zaslepena, celá fasáda je šedá, na soklu jsou fotografie obětí, ke kterým lidé kladou květiny a svíčky, vše sledují kamery a přísně se tvářící ochranka u vchodu. Po vstupu je návštěvník konfrontován se sovětským tankem zabírajícím malý zastřešený vnitřní dvůr a hrozivé a pochmurné dojmy už ho neopustí, dokud se zase nedostane na vzduch.

Už první sál napovídá, jakou koncepci expozice sleduje. Historie začíná, když Maďarsko prohrálo válku (o Rakousko-Uhersku ani slovo). Trianonská zvůle je znázorněna na čelní stěně, kam se promítá měnící se mapa Maďarska, kdysi tak Velkého, pak krutě osekaného, jen krátce za Druhé světové války znovu trochu rozšířeného, nakonec zase zmenšeného a zaplaveného rudou barvou z východu. Místnost sama je striktně rozdělena na polovinu, protože jde o „Dvojí okupaci“ — v jedné polovině řada obrazovek ukazuje hrůzy komunismu, v druhé hrůzy fašismu, velmi explicitně, včetně buldozeru hrnoucího vyzáblé mrtvoly v koncentráku. Celé je to provázeno nervy drásající hudbou. V expozici je minimum textů, zájemci si mohou u vchodu vzít okopírované listy papíru v maďarštině nebo angličtině, které v pár odstavcích vysvětlují, oč jde.

Jde o to, že fašismus a komunismus jsou stejné, ale komunismus je daleko horší. Po 2 (slovy dvou) místnostech věnovaných fašismu následuje 26 (slovy dvacet šest) místností věnovaný hrůzám komunismu. Jistě to souvisí s xeroxovaným tvrzením, že až do roku 1944 Maďarsko požívalo téměř dokonalé svobody pod vládou regenta Hortyho, se zaručenou svobodou projevu a fungující parlamentní demokracií (jenom ti komunisti byli pochopitelně zakázaní), ve větším blahobytu než všichni sousedé. Pak přišel zlý Hitler a všechno to zkazil. Pak přišel ještě horší Stalin. Pak přišel stejně zlý Chruščov. Zkrátka vždycky někdo přišel. A komunisté byli stejně všichni převlečení fašisti, protože po likvidaci Maďarské republiky rad, po době „bílého teroru“, který vystřídal „rudý teror“ v zemi skoro žádní komunisté nezbyli. Kde se vzalo tolik fašistů, z kterých se mohli pak stát komunisté, není jasné.

Tuto jednoduchou vyprávěcí linku dotvrzují desítky obrazovek, na kterých pamětníci většinou maďarsky, jen občas s překladem, vyprávějí, jak trpěli. Při vší úctě ke všem obětem, chybí tu souvislosti, analýzy příčin a následků, různost pohledů, všechno to, co pomáhá obětem předcházet.

Velká pozornost je věnována osudům církví, tedy přesněji řečeno pronásledování církví, tam jsou i texty dlouhé. To, čemu se říkalo gulášový socialismus, znázorňuje místnost vylepená dobovými plakáty a reklamami. V tomto případě je dojem zase jen vizuální. Záhadné bludiště se stěnami z mýdlových kostek nabízí zážitky taktilní a neznalého napadne, jestli to má znamenat, že komunisté dělali ze svých obětí mýdlo?

Vrcholným zážitkem je, když se člověk ubitý vší tou hrůzou chce dostat pryč. Cesta vede ztemnělou chodbičkou, na jejímž konci čeká jakási bachařka, která brání v dalším postupu, dokud se z hlubin nevynoří výtah, do kterého se čekající napěchují, dveře se zavřou, rozsvítí se obrazovka a mluvící hlava vykládá něco o tom, jak uklízela krev po popravách a mučení (komunistickém). Podrobnosti jsem nezachytil, protože čistič mluvil maďarsky a na titulky jsem přes objemného spolucestujícího neviděl. Po dobu vyprávění se výtah mučivě pomalu posunoval dolů, na popraviště. Ptal jsem se v duchu, co asi dělají s těmi návštěvníky, kteří během cesty dostanou záchvat klaustrofobie.

Celé to končí ve sklepeních věrohodně rekonstruovaných na odporné rozpadající se vězeňské cely, mučírny a popraviště se šibenicí. Cestou ještě galerie komunistických katanů a pak už se člověk vypotácí na světlo a má pocit, že si za 1.800 forintů užil cool haloweenové hrůzy opravdu dost. Bonus v podobě slevového kupónu do vybrané restaurace, který zahrnuje i wellcome drink, zážitek z dokonale odvedené práce designérů a ideologů dovrší.

Odešel jsem s neodbytným pocitem, že takový způsob zacházení s historií diktatur není nic jiného než příprava diktatury nové. Však to známe i od nás, ale ještě to naši hoši tak neumějí podat.