Chci přispět X

Střepy znamenají štěstí

Vzájemný poměr mezi Prahou a Bělehradem bohužel nikdy v moderních dějinách nebyl tak problematický jako dnes.

Pavel_kopeck_-_fotografie

Pavel Kopecký

15.11.2011 08:24

Když jsem před několika dny dostal příležitost navštívit v Praze slavnostní zahájení již 5. dnů srbské kultury, přijal jsem a následně si uvědomil, jak dobré to bylo rozhodnutí. Dalo mi hodně důvodů k přemítání právě ve dnech, kdy v Praze rokovala středoevropská V4 se zeměmi západního Balkánu.

Uprostřed úvodních projevů velvyslankyně Srbské republiky, předsedy českého Senátu či bývalého ministra kultury, poslance a herce v jedné osobě o tom, jak dobré by měly být vzájemné vztahy Čechů a Srbů, mi došla zásadní věc. Vzájemný poměr mezi Prahou a Bělehradem bohužel nikdy v moderních dějinách nebyl tak problematický.

Pardon, abych byl historicky korektní, o poznání složitější situace vzešla z lůna přelomu 40. a 50. let, kdy maršál Josef Tito rázně odmítl kuratelu generalissima Josefa Stalina při vytváření velké balkánské federace. Z hrdinného přítele se kvůli tomu náhle zrodil „krvavý pes Tito“ a všemožně se brojilo proti nebezpečí takzvaného titoismu. Z východu reálně hrozilo napadení v neobyčejně bestiální válce obnovené Jugoslávie a za tohle napětí zaplatili mnozí. Mimo jiné komunističtí povstalci v Řecku, stalinisté, jimž se do té doby dostávalo důležité podpory od státu jižních Slovanů.

Období poněkud nadekretované nevraživosti vzalo ale brzy za své, u nás na něj upomínaly maximálně tisíce poražených helénských emigrantů. Zase se hojně připomínalo nesporné hrdinství protifašistických partyzánů, i když jenom těch vítězných, komunistických. Dál se vesele jezdilo na dovolenou k Jadranu, byť nesrovnatelně méně než třebas v 90. letech a vůbec všechno bylo fajn. Českoslovenští reformátoři šedesátých roků si pak také brali za příklad relativní blahobyt mnohonárodnostní Jugoslávie, třebaže podle pamětníků Ota Šik poněkud nedocenil význam geopoliticky motivovaného uplácení hornaté federace penězi Západu.

Když upřímně uctívaný autokrat Tito roku 1980 zemřel, jeho lidé truchlili a slibovali nehynoucí věrnost vůdcovu odkazu. Leccos však začalo jít Drávou i Sávou dolů. Staronovým nacionalismem trápená Jugoslávie se v postbipolárních kulisách s rachotem rozpadla, neboť předtím tvrdě potlačované nenávisti přiložily pod kotel rostoucích obtíží a vypukla série nepřehledných, rozličnými zájmy motivovaných válek.

Ve stejné době se rozpadlo také Československo a část demokratických elit České republiky zastávala dosti jednostranné, výrazně protisrbské postoje. Součástí leckdy bezmyšlenkovitě přebírané agendy hlavního vítěze studené války byly též obskurní výroky o „humanitárním bombardování“. Volným pokračováním téhož se do určité míry stalo pozdější uznání už druhé albánské státnosti, šovinistického Kosova drogových bossů. Po něm někteří dějepisci neváhali připomínat desetitisíce dobrovolnických Srbů odhodlaných za mnichovské krize bránit náš stát…

O tomhle všem jsem během oficiálních proslovů přemýšlel, když tu náhle jeden z nich, zaměřený na potřebu souručenství malých národů ve velké Evropě a v globalizovaném světě, přerušila rána. Na zem ze zdi spadlo špatně ukotvené dílo srbských výtvarných umělců. Byla to barvitá koláž plná napětí, obklopená pojednou kupou střepů z ochranné desky. Naštěstí jeden z hostů duchapřítomně konstatoval: „Střepy znamenají štěstí.“
Docela bych nám i bratrským Srbům přál, aby to byla pravda.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.