Nesnesitelná těžkost svobody

Vítězný rozhlasový dokument ukazuje, že někteří lidé potřebují s životem pomoci. Z těch, kteří to ani s pomocí nezvládnou, jsou pak obyvatelé přeplněných věznic.

V soutěži rozhlasových dokumentů Report 2011 získal hlavní cenu a tím i Cenu generálního ředitele Českého rozhlasu českobudějovický redaktor Ivan Studený se svým dokumentem Podej ruku. Je to příběh romského sirotka Dana, který si po odchodu z dětského domova vůbec neumí poradit se životem, a autora pořadu, kdysi pedagoga v onom dětském domově, který Danovi podal pomocnou ruku a celý proces jeho socializace v Českém Krumlově zaznamenal, požádal o pomoc. Od Ivana Studeného je to mimořádný čin, jímž vydal svědectví o mnoha věcech, s nimiž se společnost potýká, ale od stolu je nikdy nemůže vyřešit. O věcech, o nichž jsme informováni, ale sama informace s námi nepohne. Pro posluchače je to pořad k pláči nad tím, jak se věci nedaří a kolik je v životech, podobných tomu Danovu, bezradnosti a zoufalství, z něhož se tak těžko hledá cesta.

Dan vyrostl v dětském domově, z něhož byl propuštěn – ale je to správné slovo, vždyť dětský domov není vězení ani polepšovna – tedy vypuštěn? vypraven do života? v osmnácti letech. Dostal i nějaké úspory ze svého sirotčího důchodu.

Neodešel úplně v dobrém, úplně dobře nezakotvil ani v domově na půl cesty, o peníze přišel (vzali mu je, prohrál je, prošustroval je nějak?) a začal se toulat po Krumlově. Občanku mu zabavila městská policie, trvalé bydliště má kdesi u Karlových Varů, kde ale nikdy nebydlel, kde dokonce tam ani nikdy nebyl (s dokumentaristovou podporou se tam vydá věc vyřídit).

Dokumentarista, kterému Dan říká „strejdo“, jak si zvykl v děcáku, mu pomáhá pedagogicky správně, nedělá věci za něj, jen mu radí, jak na to, a jistí ho, kdyby byl v úzkých. A, pravda, vypere mu prádlo a koupí mu teplé jídlo. Jsme svědky jednání na úřadech, která nejsou nepřátelská, na Danovy problémy existují řešení, občanku může získat, může se ucházet o místo. Dan je vyučený, dokonce výbornému řemeslu, je zedník a kominík, a slyšíme, že do telefonu ho firmy neodmítají. Horší je to, když se jde představit – když vidí Roma, nevezmou ho nikde. V dokumentu slyšíme, že Dan prostě neví, jak se některé věci dělají, neví, co má říct na recepci městského úřadu, ale zpočátku neumí ani krást.

Pořad má několik srdcervoucích momentů (není však ani sebeméně sentimentální) – když Dan hladově jí po dlouhé době teplé jídlo, když se s ním dokumentarista baví o tom, proč kulhá ( má plíseň na nohou – jak musí být strašná, když z toho kulhá!) a když po opět nezdařeném pokusu zařadit se a žít slušně Dan propadne hysterickému záchvatu a v slzavém výlevu o vlastní nedostatečnosti a bezcennosti neustále používá slova „teta“ a „strejda“ o svých vychovatelích v dětském domově. Zřetelně slyšíme, aniž by nám to někdo musel vysvětlovat, že ten kluk nikoho bližšího nemá, ale také to, že si to u těchto lidí něčím strašně rozlil a zdá se mu, že jim nemůže na oči. A že oni, na rozdíl od vlastních rodičů, mají takových desítky.

Autor pořadu z něj nic nepáčí, nedozvíme se, čím si Dan tak pokazil vztahy, on sám ostatně nevylučuje, že by se to mohlo i spravit. Uznává, že je to na něm. A my nevíme, co z toho, co Dan říká, je pravda, dokumentarista se chová tak, jako by byla, nic nezpochybňuje, jen jedná. Ale pak Dana zase zastihujeme někde v boudě v lese a časem i s odpornou kanálovou žebravou bandou a čím dál méně věříme tomu, že by se to s ním mohlo obrátit k lepšímu. Je to docela inteligentní kluk, mluví, zejména na začátku pořadu, se slušnou slovní zásobou, reflektuje sám sebe i svoji situaci, ale prostě neumí samostatně žít. A asi to umět nebude.

O pár dní později jsem mluvila s jednou českou architektkou, která se zabývá projektováním věznic. Na moje celkem naivní otázky mi odpovídala vždycky zajímavě a pro mě nečekaně. Ptala jsem se, jestli ty moderně vyprojektované vězeňské prostory nebudou nakonec kriminálem tak fešáckým, že bude příjemnější být tam než venku.

Dívala se na mě s údivem: odnětí svobody se jmenuje ten trest. To znamená být zavřený. Když je člověk zavřený, nemůže dělat nic podle svého – musí být s lidmi, které si nevybral, jíst jídlo, které si nevybral, vykonávat činnosti, které by jinak nevykonával. To samo o sobě jako trest stačí – dál jde snad hlavně o to, aby ten člověk dokázal po propuštění ( tady už je to slovo na místě) dál žít s lidmi, aby nepřestal být člověkem. Ale pravda je, že když si na takový život zvykne příliš brzy, stane se pro něj kriminál nakonec jedinou životní jistotou, prostorem, kde platí pravidla, která jsou srozumitelná. To bývá případ lidí, kteří vyrostli v dětských domovech a polepšovnách. Člověk chce mít svobodu, ale pro někoho je nepřekonatelně těžké v ní existovat. Není však žádný důvod zostřovat samo odnětí svobody špatnými hygienickými, zdravotními nebo vůbec prostorovými podmínkami. Tím se ničemu nepomůže.

A onehdy jsem slyšela ve zprávách, že jsou u nás přeplněná vězení a jejich rozpočty nestačí na víc než jedno sprchování týdně. S některými problémy současného života si zjevně nevíme rady.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.