Jeden z mých přátel žije dlouhá období svého dosavadního života v Německu. Před pár lety se mi zmiňoval o zvláštní zkušenosti z Frankfurtu nad Rýnem. Říkal, že se to netýká jiných měst. Nazýval to komerční chůzí. Dlouhodobě žije v Hamburku, a pro toto město, i když se staletou obchodnickou tradicí, to zatím i podle mé zkušenosti neplatilo.

V poslední době si tohoto nenápadného jevu všímám v Praze. Potkávám hodně lidí, kteří jdou svižným krokem po ulici svým směrem, ale často se nedívají před sebe, nýbrž po cestě něco řeší přes mobily nebo s průvodci. Mám však na mysli něco jiného, než dnešní přezaměstnanost, kdy děláme několik věcí najednou, těkáme od jedné k druhé, a proto žádnou neděláme pečlivě.

Jde mi o to, že chodec nepředpokládá v cestě překážky. Má za to, že je o všechno postaráno. Chodník je spolehlivý a nikde se nepropadneme, v cestě nejsou nebezpečné závady. A tady by se dala probrat křehkost naší civilizace, která ignoruje životní rizika a spoléhá se na technické a právní zajištění. Ale v tomto případě jde ještě o něco jiného. Překážkou, na níž se jdoucí neohlíží, jsou ostatní účastníci pouličního ruchu, jiní lidé, se kterými se míjí a potkává.

To, co můj přítel nazval komerční chůzí, znamená, že předem předpokládám, že mi všichni uhnou z cesty. Jdu přece Já a nikdo se mi nemá a nesmí plést o cesty.

Mohlo by se zdát, že tento přístup není komerční, nýbrž, řekněme, feudální. Jsem tu já, svrchované panstvo a poddaní musí pokorně ustupovat a uhýbat. Neuhne-li mně rovný, vyzvu ho na souboj, neuhne-li poddaný, nechám ho zmrskat. Ideologie svobodného podnikání u každého předpokládá, že sleduje svůj individuální zájem a že je ochoten svůj zájem prosazovat proti jiným.

Předpokládá však také střet sobě rovných a vyrovnávání zájmů. Relativní síla chodců nebo obchodníků se v konkurenčním zápase vyrovná a vytvoří se, řekněme, džentlmenské vztahy v tom smyslu, že dobré obchody dělají dobré přátele.

Obvykle o tom nepřemýšlím a uhnu. Asi nějak v sobě nosím přesvědčení, že mne neubude, když uhnu, že tím nic podstatného neztratím. S tím se u mne pojí přesvědčení, že bych měl být neústupný při podstatnějších příležitostech. A neváhám vstoupit do konfliktu tam, kde hájím svou svobodu nebo svobodu jiných, kteří se sami neobhájí. Dovedu se otravně a nepříjemně dohadovat, když chce někdo o pravdě rozhodovat mocensky. Když něco má být pravda proto, že to někdo nařizuje. Když chce někdo vybudovat přímou linku mezi svou vůlí (zaštítěnou případně vůlí Boha) a vůlí nás běžných smrtelníků.

Někdy ale neodolám a zkusím, kam povede, když sám, ne instinktivně, ale vědomě, jako experiment neuhnu. Ke kolizi zatím nikdy nedošlo. A nikdo netasil meč, když jsem chtěl uplatnit své právo na volný prostor před sebou. Zřejmě tedy opravdu asi mentalita komerční spíše než feudální. Prostředí, ve kterém silnější vítězí a slabší, třeba dočasně, podléhají a příště se role třeba zase vymění. Je to prostředí civilizované.

Komerční mentalita projevovaná bez přemýšlení, takto spontánně v chodu všedního dne, v chůzi a jistě nejen tam, znamená, že se vžil přístup, podle kterého život je boj, v zásadě boj všech proti všem, ve kterém se dočasně uzavírá spojenectví, aby se po vítězství rozpadlo, a ve kterém dočasné příměří je projevem porážky. Tradiční feudální hrubiánství ustoupilo, ale mír nenastal.

Zde by bylo možno psychologizovat a biologizovat. Mohli bychom ukazovat, jak život v sobě přirozeně má agresivitu, jak se silou prosazuje. Mohli bychom připomenout známý obraz něžné, křehké byliny, která prorazí na jaře vrstvu asfaltu a dostane se na světlo a na vzduch. A že k životu patří symbióza, kdy si jedinci navzájem vyhoví, protože se potřebují.

Nedovolám se však živočišných nýbrž lidských zkušeností a odvolám se na archetypy lidského osobního i společenského života, dejme tomu v jejich podobě odvozené od jungovských archetypů, a půjde o archetyp bojovníka, ale i milovníka, vladaře, ale i mudrce. Ti, kdo se dnes rádi dovolávají tradičních hodnot, by mohli a měli vědět, že vyrovnaná přítomnost těchto sil potřebných životu k lidskému životu patří. Společnost bez bojovníků a vladařů by se neubránila, zanedbala by ochranu slabých a potřebných. Společnost, která programově vylučuje solidaritu, soucit a přátelství, například tím, že je vykazuje do hlubokého soukromí, se stává krutou společností, která ohrožuje snad víc sebe než druhé. Je zmítána vnitřním konfliktem.

Nelze pořádat kurz ohleduplné a pozorné chůze. Meditaci v chůzi beztak někteří praktikují a doufám, že při ní neřeší jen, co zvedají, co pokládají a co nesou, kdy vydechují, kdy nadechují a kdy dech zadržují mezi vdechem a nádechem. Možná si při té všímavosti a vhledu všimnou také, koho potkávají, že budou pozorní nejen k cíli za obzorem (a tím nemíním hned Probuzení), ale i ke spoluchodcům a protichodcům. Možná že udělají z chůze mezi komerčními chodci etudu na téma mettá a karuná. V případě potřeby nahradím křesťanskou terminologií.

V pozadí bezohledně konkurenčních firem, ale i jedinců je v tomto smyslu jednotná zkušenost a praxe. Všichni se valí jako tank a je jim lhostejné kam jinam někoho srážejí. Je nutno na ně tlačit, abychom koordinovanou globální bezohlednost ztlumili. Měli by pochopit, že pracovníci jsou partneři společného díla. Sotva kdo to zatím praktikuje.

Kéž by se komerční chůzi a komerčnímu chování podařilo poučit se z běhu věcí, kéž by se lidem s komerční mentalitou podařilo zaujmout partnerský vztah k pracovníkům jako ke kolegům. Kéž ukazují, že jsou lepší nebo levnější než ostatní, ale ať k tomu nepotřebují podvody. Sestup ideologie až do spontánních projevů, dnes znamená, že bezohledná bojovnost zabudovaná do mysli a praxe, bude kontaminovat psychiku ještě na generace.