Obecní dům

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

05.11.2011 09:00

Související

Jednou se zas budou mramory lesknout, chodníky budou souvisle vydlážděny do vzorku, a kdo bude mít osobní důvod, vyvěsí z okna svůj nebo státní prapor; ale za této správy to nebude. Divím se, že město ještě funguje aspoň takto, zvlášť za mrazů, které se zas přivalily z té mrazicí světové strany.

Konstruktivismu špína tolik nevadí, ten si nedbalé lidi stvořil: ale špinavé ozdoby secese mluví jak žalobná památka kultury úplně vyhynulé. Takže jste až překvapeni, když v Obecním domě potáhnete za držadlo dveří do čajovny-kavárny (7-23), a ony povolí. Odhrnul jsem portiéru a octl se v teplém žlutém světle a v zahálčivém nevýrobním klidu. Kavárny, ano, mají být takto vysoce klenuté, světlé a má v nich v deset hodin po ránu být prázdno, abyste si mohli vybrat místo, odkud budete pozorovat zajímavé a podezřelé lidi, přečtete si světové noviny a pak se pustíte do práce, z níž vás příjemně vytrhne pozdrav přítele, jestli vám tu nějaký zbyl.

„Prosím vás, snad taky nevykazujete tržbu!" říkám v šatně ženě, která cosi vypisuje. "To víte, že jo!" odpovídá. „Kolik jste utržila?" – „Pět set pětašedesát korun, včera. Dvě stě kabátů, a to ostatní za cigarety." Dávám jí zimník, čepici s klapkama, korunu a dostávám mockrát propíchaný lístek. - Dvě stě kabátů přiznala.

Rozhlížím se: tu hned zkraje jsou ti, co někoho čekají nebo si jen odskočili z práce. Půldenní seďáci se uvelebili v polokrytých kójích. Jdu kolem muže s výrazným, řekněme aškenázyovským obličejem, jenž nohama objímá stvol kulatého stolku a nacpává si lulku k delší pohodě. Já pluju dál prostorou kavárny a trochu ji křižuju. U oken, tam potáhne. Usadit se poblíž fontány s figurou ženy, to by byl opakovaný vtip. Už odsouvám židli, tu si všimnu zvláštní dvojice, dvojice? Mlaďoučká dívenka sedí sama u stolu a za ní náramný mladíček holobradý. Sedí tu oba za sebou jak ve třídě, odkud se ulili, a ví ona o něm? Je to náhoda, nebo takový milostný výjev? Ustupuju o dva stoly.

Z nouze objednám si becherovku a kávu. Rozhlížím se: teď tu zní jen šepot, někde syčí pára z topení, fontána jemně žbluňká. K večeru bude tu halas a kouř jak na secesním nádraží. Vyndávám z brašny čistý papír a zapisuju si: 565 Kčs, 200 kabátů. Stolek se velice klátí, stěhuju se tedy blíž k fontáně: ve chvíli, kdy se hned pod ní usazuje okolo obšírného stolu úderka jakýchsi temných, různě našedlých přátel. Je jich pět, tváří a postavou liší se jak kontinenty, mluví však jednou řečí. Uvažuju, jakou řečí mám požádat číšníka o světové noviny: příkazem, či prosbou? Když přede mne klade tácek, říkám: „Nemáte, prosím, nějaké noviny?" – „U šatny, prosím," ukáže rukou.

Přináším je všecky: Rudé právo, Práci, slovenskou Pravdu a Nedeĺnou Pravdu, a týdeník Neue Prager Presse. Prohlížím je, stydím se, ale proto jsem přišel. Deníky mají tři hlavní témata: výrobu, mír a mráz. Jeden tituliek v RP mě zajímá: Musel poslanec zasahovat? Obsah je však notorický: poslanec zasáhl do výroby. Bratislavská Pravda je včerejší, což je fuk, když obsahem je to všechno loňské, předloňské... Gesundheit, Sport und Erholung zní hlavní titulek (nové) Prager Presse, čímž je vyjádřen i památný pád československé politiky od roku 1938 a od šéfredaktorství A. Laurina. Slovenskou Nedělní Pravdu vidím poprvé. Má to být zábavnější politickovýchovné čtení: Špiónovi sa otvorili oči, Nemusia, ale chcú. První stránka je ovšem senzační: vedle úvodníku na téma Velikášstvo medzi nami je půlstránkový portrét spisovatele Ruda Morice, oslavovaného uvnitř listu. Kdyby takovýto tiskařský šot na nějakého stranického oslavence, ten by letěl z tiskárny!

Odnášeje noviny rozhlížím se. Je to divné, sedět v jedné z reprezentačních kaváren Prahy a nepotkat známého. Kde jsou? Jsou? Mladičký milostný výjev se nevyvinul, zato skupina stoupenců rázné akce pod fontánou se rozrostla o dva muže. Rozmýšlím se a rozhoduju: jdu k nim, obcházím je a nahýbám se přes vodní jezírko k podstavci sochy: hledám jméno jejího autora. Jméno jsem nenašel, ale jazyk mužů jsem asi poznal. Neuvedu jej tu, abych na sebe neobrátil pozornost těch mužů na dovolené.

Vracím se na své místo a nepříjemně dotčen vidím, že vedle se usadil, zády ke mně, mladý statný člověk. Připravil si blok a pero. Když usedám, nahnu se trošku: zatím si nadepsal datum - 15.2.1985. No co, taky na to jsem tady. Objevuju, z čeho vzniká ten velice příjemný světelný pocit: do sálu osvětleného dvěma řadami lustrů nahlíží přes hranu Státní banky slunce. Žárovek v lustru je 18, píšu si to.

Pohlédnu ke vchodu a tam - Zdeněk Urbánek! Blíží se osvěženým krokem, usmívá se z dálky a zblízka pak praví: „Tak tys, jak vidím, ve svých zájmech nepokročil," kývne k fontáně. „Omyl," pravím a poukazuju ke skupině mužů pod fontánou. Pohlédne tam, pak praví: „No to je... přece jasné: rekreanti." – „Jak ty ses zrekreoval v lázních?" ptám se. „Na srdce dobře," odpovídá, ale sáhne si na čelo: „Jak se říká té chorobě..." Vypráví mi několik svých lázeňských příběhů tohoto stylu: Vyrazil na povinnou procházku a opodál se hned hnulo auto se dvěma muži. Ze silnice odbožil na polní stezku sněhem, a když přes návrší došel do sousední vsi, to auto už tam zas čekalo. „Není to..." říká s úsměvem maskujícím obavu, „tahleta...paranoia?" Směju se pravím: „Paranoia to je, Zdeňku, ale státní!"

Přichází číšník. Zdeněk si objednává kávu. Pak ukáže palcem k muži vedle nás, jenž zatím popsal celou stránku. „A! To je Němec," pravím. Když jsem si se Zdeňkem totiž potřásal rukou, nahnul jsem se trochu a zjistil: a) nad mužovými řádky netřepotají se diakritická znaménka, b) skoro každé páté slovo začíná velkým písmenem.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 2, únor 1985.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.