Můj stůl v Belvederu

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Mrazy v Praze 7 konečně polevily. Den je světle šedý, brzo po obědě. Kavárna, skoro prázdná, je zpolovičky obsazena cedulkami Zadáno. Za dvě hodiny, co tu sedím, nepřišel však na rezervovaná místa nikdo: personál si tak nahání hosty do bližšího rohu, aby nemusel lítat po celém place, což je termín ještě rakouský, kdežto nahánění hostí do rohu je mrav „četníka Evropy".

A mně se právě líbí vybírat si stůj podle výhledu, osvětlení, světové strany, nálady či podle toho, o čem u něho a s kým budu mluvit. Na mém stolku někdo před chvílí opustil šálek od kávy a personál nestihl ještě vyměnit jej za cedulku Zadáno. Sedím samojediný v západním rameni kavárny v prvním patře hotelu Belveder, u okna, a vidím na Belkredku. Místnost má půdorys do L, jižní rameno hledí do příčné ulice s kinem Ponrepo, kde jsem nikd nebyl, a s budovou VB, kde jsem měl několik let permanentku. Roh místnosti je zaoblený, pochopitelně dovniž, a stolky v něm stojí na zvýšené podlaze. Asi tu sedávala hudba, když ještě měla tu důvod hrát.

Všeobecně se říká, že v každé kavárně, vinárně, hospodě jsou některé stoly odposlouchávány. To je možné, ale běžný host nemusí se o to starat: kdo by ty plky sbíral! Takový zařízení se zapíná v určitou dobu a na určité osoby. Tu v Belvederu asi je v tom zaoblení, ale ne u stolů na pódiu, nýbrž u zábradlí pod ním: tam mě čekal před několika lety major F., když jsme si tu dali schůzku autora s jeho zaujatým čtenářem: přišel jsem schválně o čvrt hodiny dřív, a on tam už seděl. Těm stolům se vyhýbám. Proto když mě onehdy jeden americký novinář požádal, abych mu zařídil přijetí u Jaroslava Seiferta, seděli jsme, kde sedíme teď.

Kdoví kde jsem seděl v roce 1970 s tím mužem, který mě přijel požádat, abych napsal výzvu ke stávce železničářů a on že ji rozšíří v severních Čechách. Nic z toho tehdy nebylo, protože mě to nevzušovalo: já vlakem do severních Čech ani nejezdím.

Nepamatuju si, kdy jsem tu byl prvně, s kým a proč, a chodím se málokdy: jen když o něco jde. Neměl jsem nikdy sklon vymetat kavárny, až te´d ho začnu mít: budu v nich letos psát! Mně se vždycky líbí, jak básníci, novináři a podvodníci chodívali dřív do kaváren "pracovat": při tom si už přečetli noviny říšské i evropské, vypili sklenku vína a vykouřili si doutník, páni!

Můj stolek je v řadě při oknech druhý od konce. Pokaždé se rozmýšlím, jak si k němu sednout: čelem, nebo zády k ní? Aby mě nerušila zrovna dnes, kdy začínám taky „pracovat", sedl jsem si k ní zády: k soše nahé ženy ve výklenku zdi. Mám ji dávno prohlédnutou, vša má všech pět vy: výsměšně smyslný obličej, vyzvednutou pěkně hruď, vysazený levý kyčel, vypoulené břicho - a výsledek na podnose: useknutá mužská hlava. „Kávu a tonik, prosím!"

Chystám si list papíru, chci psát. Ale nemám co. Ovšem, popsat okolí. Tedy oknem vidím lidi tlapající v prosolené sněžné břečce. Vidím to zmíněné příčné ulice na budovu VB. - Tam jsme o mnoho častěji než tu seděl proti svému nechtěnému čtenáři, jenž mi vždy nabídl židli odstrčenou úmyslně od stolu ke zdi nebo tak divně natočenou, aby nevznikl dojem, že jsme někde v kavárně. Mohlo by ovšem taky být kvůli nahrávání a taky mi, čistě literárně, napadlo ozařování. Protože však nemám paranoidní sklony, usmál jsem se tomu vždycky a nechal se ozařovat.

Přede mnou leží „plac" s asi pěti hosty. Vpravo, u stěny, sedí spolu čtyři muži v polovojenském civilu. Za nimi sama jediná mladá žena v tlustém roláku a kožešinové čepici, obrácena ke dvěřím. Koho čeká? Zapíšu si to pak. Ty stoly u zdi se mi nelíbí: nejsou u okna. Předloni mi neznámý člověk, pracovník jedné mezinárodní známé organizace, Čech, nabídl doručit cokoli do zahraničí. Bylo to náhodou (sakra!) taky u tohoto stolku: posadil jsem ho proti soše, pozoroval ho, a nabídku odmítl.

Právě vešly čtyři staré kamarádky, asi sedmdesátileté, a jsou rozčilené: šatna nepracuje a ony se nemohou dohodnout, kam si sednout a kam složit kopu svých hávů. A ta sama jediná žena se právě zdraví se starým mužem, suchým, šedovlasým, jenž se omlouvá. Svlékl zimník, a tu si všimne skupiny mužů v polocivilu hned vedle, a už oba jdou - sama jediná žena si nese svou sklenici čaje - do zaobleného rohu...jsem napjatý...a vystupují na pódium, to je dobře. Usedají tam ke stolku, kde se mě kdysi jedna sama druhá žena zeptala, co uděláme. Je to místo s pěkným výhledem: odsud by se ten hotel celý, kdyby se rozjel dolů Belkredkou, dobře řídil. Nenapíšu zřejmě nic.

Taky mi vždycky imponovalo, jak si lidé tenkrát, kdy v kavárnách visely evropské noviny, uměli - za pomoci kočího, poslíčka, šatnářky, pikolíka nebo ředitele podniku - vyřizovat různé praktické záležitosti: intriky, aféry, dobrodružství. Přemýšlím, co tak důležitého a za čí pomoci bych tu mohl zařídit já. A jedna neodkladná věc mi napadá. Jdu k telefonu a volám Zdeňku Urbánkovi, jenž má pozítří odjet do Konstantinových Lázní. Ohlásím se, a on se živě, radostně omlouvá: „Já tě sháním... kde jsi... já tam přijedu..."

Za patnáct minut vchází, rozhlíží se. Vstávám, už mě vidí, jde ke mně, usmívá se jak slunko. Posazuju ho taky proti sobě: pohlédne přes mou hlavu a začíná se diskrétně šeptem smát: „Tak tohle... říkáš... je tvoje místečko oblíbené?" Přichází číšník a Zdeněk mu energicky poroučí: „Tak já bych prosil... no ... taky tu kávu? No... co jiného?" Když číšník odejde, Zdeněk přikračuje k jednání: „Já jedu tedy pozítřku... a bohužel, nesmíš se na mě... nestihl jsem..."

„Raději až venku, Zdeněčku," přerušuju ho a palcem ukazuju za sebe. Zadívá se na ženu pozorněji. Chce něco říct, ale vtom nad námi zas číšník s kávou. Když odejte, Zdeněk se ujistí, že už je pryč, a roztrhne papírový pytlík s cukrem. Odsype polovičku do kávy, míchá, zamyšleně hledí přes mou hlavu a praví: „Je to... hroznej, takovej úděl... mužskej!"

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 5, číslo 1, leden 1985.)