Popis reformy nosné klenby

Ondřej Vaculík

Přirovnáme-li společnost ke stavbě, můžeme si současné snahy šetřit, kde dá, představit jako podkopávání základů nějakého domu. Cihly se řítí a reformátoři kolem sebe bezhlavě a snaživě kopou dál.

Přišla za mnou, přibelhala se jedna starší paní, starší zhruba jako já, jestli bych jí neporadil: Při nějakém zdravotním přezkušování jí posudková komise sebrala nárok na plný invalidní důchod — to podle nějaké nové vyhlášky ministerstva práce — a zařadila ji do druhého stupně, tedy invalidity částečné. Prý „může pracovat a být společnosti užitečná“. Ta slova komisní se jí velice dotkla, napřímila se a belhajíc co nejméně, o to však bolestivěji opustila posudkové komisařství. Nadávat začala až doma.

Po celá léta, co je v plném invalidním důchodu, totiž pracuje: Pomáhá s domácností svým dospělým dětem, které celou svou dospělost jí musí pomáhat — a pomáhají. Nakupují, všechno jí v terénu zařídí, ba i okna umyjí, ona za to žehlí, občas vaří a peče nebo s vnučkami dělá školu. Má také dobré přátele, s nimiž chodí na opery: těm za lístky a doprovod peče různé pečivo, což jí baví a umí to. I v plném invalidním důchodu měla tolik práce, že si často musela přivstat. Vždy takto pracovala a nikdy jí nenapadlo, že by byla společnosti neužitečná. Je jasné, že jí všechno trvá poněkud déle, protože pro nic si nemůže jen tak skočit, svůj program promýšlí do detailu, aby všechno měla připravené. Naučila se poněkud i s počítačem, ale to umí dneska každej, říká. Většinu toho, co dělá pro svou rodinu, musí pochopitelně vykonávat bezplatně, protože tím se jenom revanšuje. Sice by nemusela chodit do opery či na výlety, to není tak životně důležité, a mohla by bábovky začít přátelům prodávat, ale jaké by to bylo přátelství? A nemusela by na to mít živnost a registrační pokladnu? Je vyučená sklářka, ale i kdyby měla doma pec, řemeslo už neumí.

„Víte,“ říká s pohnutím v hlase, „jistě bych mohla ještě něco dělat, však ruce mám zdravé a kdysi jsem byla zvyklá vstávat ve čtyři hodiny, ale já už ten život jinak neumím. Jestli rozumíte, jak to myslím, mně by se ta strašná lopota navíc vzhledem k tomu, jaký ten můj život je, ale Pán Bůh za něj zaplať, ani nevyplatila. Nejen že nejsem schopna se k něčemu takovému přinutit, ale nemůžu na to ani myslet, dělá se mi špatně, dělá se mi mdlo a padá na mě taková deprese, že vůbec nemám chuť ráno vstávat. Rozhodnutím té komise jsem přestala být soběstačná, protože já se naučila se svým postižením obstojně žít. Toho mrzáka, co je na obtíž, ze mě udělala komise. Teď nemám chuť dělat ani to, co jsem dělala. Jestlipak jim to za těch pár stovek stojí takhle člověka otrávit.“

„Výstižně řečeno,“ přitakal jsem, ale na nic jiného se nezmohl, natož abych té paní nějak pomohl. Možná trochu doufala, že jí pomůžu dostat se do domova s pečovatelskou službou, protože přestala mít na nájem bytu a své děti svou finanční nedostačivostí zatěžovat nechce, vždyť vzhledem ke všemu tomu zdražování samy se mají co ohánět. Ostatně možná kvůli ní ani nešly za kariérou.

Pochopil jsem, že tohle je zrovna ten příklad úspor, které nadělají mnohem více zla než užitku: Nejprve člověka psychicky podlomí, aby nakonec záchranná sociální síť, do níž klesne, byla dražší než úspora. Jestlipak v tom netkví celá reforma? V tom, že se bezhlavě podkopávají základy všeho.

Máme stavbu, má krásnou demokratickou křížovou klenbu, snad má i dobré základy, ale zchátrala nám, stavaři pro to mají výraz, že zhovadnila. Rozhodně ale stojí za to ji zachraňovat, protože nic lepšího ani postavit neumíme. Je třeba podepřít klenbu výdřevou (to jsou sice náklady navíc, ale vyplatí se to — viz níže), některé části zdiva aspoň provizorně zpevnit ve stavu, v jakém jsou, a pak po částech odstraňovat to nejzvětralejší zdivo, opatrně ho odsekávat, abychom nenarušili soudržné prvky. Poté zdravé jádro dobře očistíme a zdivo po částech dozdíváme do líce. Nic víc. Až je tohle hotovo, teprve se pouštíme do části další, dříve ne, chce to opravdu trpělivost. Vzhledem k rozpětí klenby může nás taková sanace děsit, jevit se pracná a zdlouhavá. Ale pokud nás z toho chytne politický fantas a začneme kolem sebe bezhlavě mlátit krumpáčem podle nějakého vládního usnesení, začnou se zdivem šířit nové trhliny, oslabené sedlo klenby nemusí dále snášet ten nápor, tu strašnou zátěž, a jakmile klenba přestane mít schopnost svírat svůj záklenek, ten se uvolní a propadne, stačí mu k tomu pár centimetrů, znám to, viděl jsem to.

V tu chvíli všechno zdravé pnutí, které v klenbě ještě zbylo, jako by ji samo trhalo: v lepším případě začne se živelně bortit její svrchní část, pak je malá naděje, že zůstanou zachovány alespoň spodnější segmenty klenebních pasů. Povětšině však u křížové klenby destrukce šíří se křížově, jak říkám — prostě všemi směry. Řítí se nejen horní část klenby, nýbrž souběžně s tímto rázovým borcením podlamují se také náběhy, jež v pádu vinou propadlé svrchní části již nemá co zadržet, cis by se ještě i vzepřeli, ale již není o co. Padající zdivo snad z nějakého nevyzpytatelného puzení zkázonosnosti strhává s sebou i to, co narušeno nebylo a mělo možnost v souladu s fyzikálními zákony běsu zkázy odolat. Děs destrukce je však tak strhující, že pádu a borcení neodolá ani obvodové zdivo, jemuž by se naopak zřícením klenby mohlo ulevit. Pro tento jev statici nemají exaktního vysvětlení hovoříce toliko o „strachu zdiva tyčiti se“ neboli jeho „nepotlačitelné gravitační touze“. O upřímný údiv nad neuvěřitelným rumištěm, z něhož ještě čtyřiadvacet hodin stoupá poněkud sirně páchnoucí prach, není nouze — pokud jste ovšem vyvázli zdravou kůží, o čemž pochybuji.

    Diskuse
    October 26, 2011 v 13.26
    Díky!
    Dobrý den pane Vaculíku,

    díky za článek, který je skvělý jako vždycky!

    Mějte se hezky