V Dauphinu vydali krásnou knihu. Stává se jim to častěji. Tentokrát jde o Viktora Šklovského Sentimentální cestu. Nově ji po Bohumilu Mathesiovi ze třicátých let přeložil Petr Šimák. Šklovskij je ten ruský formalista, který psal, že psaní není myšlení v obrazech, což tvrdili symbolisté jeho doby, ani hudba především, jak před nimi Verlaine. Namísto toho obojího chtěl prosadit umění jako to, co je děláním věcí skrze jejich ozvláštnění. Vydaná kniha jsou ovšem jeho zápisky revolučního komisaře v letech 1917-22 nikoli známější Teorie prózy.

Chci se nejprve věnovat hned překladu. Neumím sice rusky, takže mohu těžko odborně posoudit jeho věrnost předloze, ale pár hodin ležení v něm mne k několika řádkům nutí bez ohledu. Lámal jsem si soukromě vždycky hlavu, čím to je, že i nejlepší knihy světové klasiky, dokonce převedené bezchybně do češtiny, mají určitě všechno z příběhu věcně podle originálu, dokonce i mnoho z periferního výraziva a zdařile nalezených analogických idiomů, ale stejně mi postrádaly to, co měly i nevalné knihy české. Aragon a Montherlant stali se překladem odlišní jen vnějšími parametry: motivací postav, stavbou příběhu, vyzněním — v textuře samé je rozlišuji jen nesmírně přibližně. Vlastně jsem nucen si o kráse a velikosti stovek autorů dělat jako čtenář překladu jejich děl jen velmi neurčitou představu a víc v jejich krásu a velikost věřit než ji opravdu zakoušet. Tvrdil bych asi dokonce cosi nesmyslného v tomto duchu: kdyby vycházeli spisovatelé pouze v překladu, nikdy by jejich díla neproslula.

Nuance jazykové zvláštnosti, jiné stavby vět, svůj slovosled, ten zcela přesný záměrně volený výraz vhodný právě pro ten jeden a jedinečný popisovaný jev v jedné větě a jiné jeho pojmenování o pár odstavců dál, a to i u banalit, je nepodobnost: autorův styl. Milan Kundera se tuším právě z těchto důvodů do češtiny překládá výhradně sám, tedy se vlastně znovu píše. Jak jsem už psal nahoře, neumím posoudit, jestli je Šimákův překlad Šklovského zápisků opravdu Šklovským. Ale při jeho četbě mám v každé větě pocit, že se střetávám s jiným, vlastním něčím jazykem a nemám důvod si nemyslet, že je to opravdu jazyk autora. Je to skvělé tím, že nepodobné.

A jaký je to tedy styl? Základem jsou faits, petits faits vrais, jak na nich trval Zola. Naprosté detaily z ruské revoluce celého roku 1917, občanské války a počátku NEPu. Třeba jeden takový: „V Pitěru se v dobách NEPu vyvěšovalo ve výkladech obchodů mnoho nápisů. Leží tam jablka, nad nimi je nápis Jablka, nad cukrem zase Cukr. Spousty, spousty nápisů (mluvím o roce 1921). Ale největším písmem je napsáno: HOUSKY JAKO Z ROKU 1914.“ Nikdy jsem nečetl nic přesnějšího o prvních letech bolševické vlády. Nebo tahle zkratka umísťující Kurdy i se všemi problémy, které z lokalizace hned plynou, lépe než atlas či dějiny toho národa: „V dobách míru žili na hranici mezi Tureckem a Persií. Lépe řečeno Turecko a Persie měly své hranice v oblasti, kde oni žili.“ Vezme zjištění a promění ho v analýzu. Ale ne v kapitole, ne na stránce, ne v odstavci, ne, ve dvou po sobě jdoucích větách prosím.

Ještě bych rád krátce diskutoval Šklovského poměr ke všem těm revolucím, které v Rusku zažívá. Píše: „Neexistuje žádný velký člověk, který by neprožil víru v revoluci.“ Jeho kniha je cestopisem revoluce. Není samozřejmě bělogvardějec, to mu dávno není obhajitelné, pod Kornilovem bojuje dokud je válka vedena proti centrálním mocnostem, není ale bolševik, ti jsou mu až na Lenina hloupí, jeho popis „generálního hysterického záchvatu“ Kerenského, při němž si „se zmučeným výrazem člověka, jehož dny jsou už sečteny, málem vykřičel hlasivky a pak se zmožen svalil na křeslo“, se blíží četným zkušenostem s Dubčekem: neústupný, ale bez schopností a argumentace, nakonec většinou pláče. Chvíli je menševikem, kvůli přátelům, později o sobě mluví jako o eserovi. Patrné je ale přelévání, Šklovského - frontového komisaře - revoluce není stranická, není ideologická, je zato spontánní a osobní, čili nese důsledky vlastních činů, je to revoluce nebyrokratická. Je k ní potřeba odvaha a schopnost strhnout vojáky do útoku sebou samým, ne úřední papír, legitka a cvočky na náramenících. Je to strašně upřímné, ale nijak naivní. Jeho revoluce je možná, ona se děje. Děje se všude kolem a její kvalitu určují ti, kdo ji vedou.

Vedle Šklovského knihy považuji soukromě pro pochopení průběhu a autenticity ruské revoluce, samozřejmě ztracené pozdějším terorem, jednak slavných Deset dnů, které otřásly světem — knihy, o níž bych řekl, že čí srdce její četba pro revoluci nezíská, to už vůči ní zůstane kamenné navždy — a osudy Jaroslava Haška: v biografii Jaroslava Křížka, v Haškových článcích z téže doby souborně vydaných pod názvem Velitelem města Bugulmy a ve Švejkovi. Uměli byste si představit pouze se znalostí Švejka jeho autora jako přesvědčeného revolucionáře? Nelze. Švejk je zklamaná víra, návrat do rezignace z pokusu o proměnu světa, který nebyl pasážovou revoltou. Návrat z Ruska do Československa a tím ke skepsi, humoristicky subverzivní, ale tím pivem neškodné. Švejka číst jedině v této komplementaritě, jinak je to zbytečný komiks. Šklovského: třikrát prokletá bolševická vládo, přece tě nezatratím, jsi i moje dítě - psáno v berlínském exilu roku 1922, do něhož utekl mlhou po zmrzlém moři před sovětskou bezpečností - je vyznáním víry dosud uchovávané.

Šklovskij svým stylem, ale při srovnání přece i Hašek a konec konců Reedova oficiální reportáž, zachovává válce a revoluci jejich potrhanost, nesouvislost, neustálou změnu výjevů — těkání. Takový je tehdejší čas a tempo jeho plynutí nutí ke krácení vět, jejich děje i úvah. Obsah jejich sdělení je ve formě, jíž se vyjadřuje — to je podstata formální metody a teoretik Šklovskij uměl podle své teorie psát, Sentimentální cesta je totiž především prózou. Snad jsem vyjádřil, co jsem chtěl. Knihu si přečtěte a pak mi dejte vědět.