Sněhová koule

Ondřej Vaculík

Komunikace institucí prostřednictvím tiskových mluvčí jen zhoršuje už tak ubohou úroveň proudění informací. A nahrává rovněž klientelismu a korupci.

Některá témata jsou neodbytná a jejich pozice nedobytné: Člověk o nich sice může svobodně psát, ale nic tím nepřemůže, jen se umoří věčnou přehršlí slov a zmůže to nakonec i čtenáře.

Tu bezmoc novináři dobře znají: Instituce zavedly institut mluvčího, jehož úkolem je neříci více než obecné fráze. Odvést veřejný zájem od podstaty problému. Zamluvit ho nesmyslem nebo nehoráznou lží. Příklad z komunální úrovně, otázka: „Proč neshrabete v Praze sníh z chodníků?" Odpověď mluvčího: „Odkliz sněhu probíhá v závislosti na optimálních možnostech odklizovací techniky v náležité časové souslednosti včetně stálého nasolování povrchu.“ Příklad z vládní úrovně, otázka: „Proč naši záchranáři nejsou schopni poskytnout pomoc na Haiti?" Odpověď mluvčího: „Naši záchranáři jsou schopni do čtyř hodin vyrazit se psy a technikou i do nejpostiženějších oblastí kdekoli na světě, ale nebyl vydán příkaz.“ Už bychom se ani nedivili, kdyby na otázku, proč mají vlaky zpoždění i bez kalamity, mluvčí ČD odpověděl: „Všechny osobní vagóny ČD jsou vybaveny moderními tlakovými brzdami systému Knorr a periodicky zkoušeny optimálním prověřovacím systémem." No koho by napadlo, že našemu demokratickému právu na informace se dostane až takové svobody slova!

Rozhlasáci mají zkušenost, že poněkud k věci se zpravidla začne mluvit, až máte mikrofon zase bezpečně v brašně a prokážete, že baterie jsou beznadějně vybité. Tehdy respondent, pokud jste si ovšem získali jeho důvěru, se osmělí a spiklenecky dí: „Tak já vám to, pane redaktore, tedy řeknu, ale je to jenom mezi námi…“

A tak jsem se dozvěděl od bývalého, odvolaného starosty Litvínova konečně to, o čem v tomto elektronickém listě tak často psávám, aniž bych o tom něco konkrétně věděl. Teď už konečně vím: Vskutku žijeme v epoše velkolepého rozkrádání veřejných prostředků dvěma největšími stranami. Dělají to zhruba takhle: Město (obec) získá finanční prostředky (nejlépe z evropských fondů) na investici. Její rozpočet bývá značně vyšší než její skutečná hodnota, čímž je zakázka, například taková „revitalizace sídliště“, neobyčejně lákavá. Jistá podnikatelská skupina zavětří tučný zisk. Pro svůj plán se nejprve snaží získat starostu, případně vlivné radní. Když se starosta nedá zkorumpovat, takzvaní velrybáři seženou smečku lidí, kteří za peníze či příslib lepší existence (z blbosti) vstoupí do starostovy strany, což vskutku většinou bývá ODS nebo ČSSD. Ti pak na plenární schůzi „staré“ členy přehlasují, zvolí si nový stranický výbor, který starostovi vysloví nedůvěru, aby ztratil vliv. Nový výbor si podmaní také původní členy zastupitelstva a ti pak starostu za pomoci opozice (či přímo v rámci nějaké opoziční smlouvy) odvolají z funkce, jinak budou mít, pravda, po piči. Místo bezúhonného starosty si zvolí nového, úhonného. Jeho úkolem je pak zařídit, aby veřejnou zakázku mohli rozchvátit jeho přívrženci. O kořist se podělí.

Podobně to funguje i na státní úrovni, jako je například už dříve zmiňovaná „optimalizace železnic“. Větu zdánlivě tak ubohou jako „všechny osobní vagóny ČD jsou vybaveny…“ nevymýšlí podnikový blázen, ale zpravidla erudovaný právník, zainteresovaný na kořisti. Vše se ovšem děje v rámci zákonných norem a optimálních možností odklizovací techniky v náležité časové souslednosti včetně stálého nasolování povrchu.

Zdroj veřejných financí kromě fiskální opulence má ještě jednu výhodu: je velice spolehlivý. Platební neschopnost nehrozí, finance bývají přísně účelově vázány. Ostatně také pracovník obecní, městské, krajské či vládní finanční účtárny je odměňován za faktury zlikvidované, nikoli nezlikvidované. Fungování je tedy zaručené.

Tak se veřejných financí zmocňují privilegované privátní skupiny občanů, jejichž institucionalizovaní mluvčí mají za úkol odvést veřejný zájem od podstaty problému. Z veřejných peněz se také opevňují stále bytelnějšími valy z kyklopského zdiva na úkor veřejnosti, která je z  novinářských palebných pozic udatně ostřeluje sněhovými koulemi.

Tak, teď jsem to konečně napsal správně a za týden o lepším!

    Diskuse
    January 19, 2010 v 18.54
    Další krásný text - jsem rád, že sem pravidelně píšeš, Ondřeji! Díky a zdravím. Honza B.
    January 19, 2010 v 23.29
    Podobným způsobem jako pan Vaculík jsem během Vánoc dostal z kamaráda-stavaře důvody, proč máme tak drahé dálnice. Na samostatný článek to není, ale sem se to myslím hodí:

    1) zakázku zpravidla získává jedna velká firma. Ta ji vzápětí rozčlení na co nejvíc dílčích úkonů a najme desítky menších firem. Každá z nich si pochopitelně něco přirazí. Tím cena stavby virtuálně naroste a další rok musí zadavatel nabídnout více

    2) stavařům se obvykle podaří „přesvědčit“ zadavatele, že stavba samotné cesty nestačí: že je potřeba zarovnat okolní terén, dostavět příjezdy, zpevnit svahy, pořídit více dopravních značek a podobně

    3) vzhledem k tomu, že neexistuje jednotná strategie výstavby pro celou ČR, staví se zrovna tehdy, kdy to jde, a zrovna tam, kde to jde. Oblíbenou strategií Ředitelství silnic a dálnic je nechat co nejvíc projektů rozestavět, a pak poukazovat na nutnost jejich dokončení

    4) mezi staviteli a velkými firmami od fochu existuje cenový (sazební) kartel. Malým (a nevzpurným) se dává přiživit se dle bodu 1). Konkurence je v důsledku nemožná

    5) k naplnění bodů 1 až 4 je nutná vědomá asistence zadavatele i dalších zúčastněných úředníků. Cena každé stavby je proto uměle navýšena o deset až patnáct procent, které se použijí na úplatky. Tato položka se započítá do nákladů, nejlépe do položky „cena materiálu“. Podle stavařů bere úplatky každý úředník, kromě některých inspektorů, kteří jsou dobře placeni, a tak je o jejich místa zájem. Nejoblíbenější úředníci („fér člověk“, „rovný chlap“) jsou takoví, kteří si o úplatek přímo řeknou. Typická otevřená žádost zní: „Já jsem jediný, kdo o tom má teď rozhodnout, takže se podle toho zařiďte.“

    6) přestože řada politiků bere od stavebních firem peníze (na kampaň, do stranické pokladny, atd.), není to obecný model. Dle mého známého stavaře převládá klientelismus jiného typu: Pokud se do rozhodování vmísí politik, aby pomohl určité firmě, nedělá to v první řadě kvůli pěnězům, ale protože v ní má známé. Ve znalejších kruzích se to pak omlouvá dvěma argumenty: „U firmy XY je jistota, že odvede poctivou práci,“ a „U firmy XY je jistota, že zaplatí daně a nevyveze peníze z republiky.“ Cena tím ztrácí dále na důležitosti...

    Možná je toho ještě víc, ale i tohle myslím stačí. Tedy alespoň mně.

    A kdyby někoho zajímalo, jak je to s dálnicemi v současném krizovém rozpočtu, psal o tom zajímavě Petr Holub tady (http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/615992) a tady (http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/648855).