„Češi nyní holdují luxusním autům“

Ondřej Vaculík

Úsporné programy by měly dokázat proměnit neužitečné peníze na užitečné. Zatím se děje spíše opak, a jedna hýřivost se pouze transformuje do jiné: Co je to za šetření, které vyvolává nutnost nejen dostavět v Temelíně dva jaderné reaktory a obnovit těžbu uranu, ale také prolomit těžební limity.

Má-li člověk možnosti, peníze a moc, nakonec dokáže vydělat i na rozpočtových škrtech, úspornosti, omezeních, ba i bídě. Zatím je to tak, že když jedni chudnou, jiní z toho bohatnou, příkladem budiž rozdělování odměn těm, kteří dokážou jiné propustit. Kdo koho propouští, je jasné — vlivní nevlivné, mocnější se zbavují bezmocnějších. Každý ekonom potvrdí, že nejvíce lze uspořit právě na zaměstnancích: mzdy + odvody. Naopak vytvořit pracovní místo je nejisté a nákladné i v časech ekonomicky jistějších a příznivějších, než jsou tyto. Proto by každý, kdo o tom může rozhodovat, měl odměny naopak vázat na vznik pracovních míst, která umožní vytvářet hodnoty tržní nebo společensky prospěšné, hodnoty duchovní.

Úsporné programy by měly dokázat proměnit neužitečné peníze na užitečné. Posud mám dojem, že se děje spíše opak, a jedna hýřivost se pouze transformuje do jiné: Co je to za šetření, které vyvolává nutnost nejen dostavět v Temelíně dva jaderné reaktory a obnovit těžbu uranu, ale také prolomit těžební limity, a kvůli těžbě uhlí pochybné kvality (a pouze momentálního užitku) zlikvidovat hodnoty podstatnější a trvalejší, jako je například Horní Jiřetín? Nový předseda dozorčí rady teplárenského průmyslu Mirek Topolánek dokonce prohlásil, že se nám taková (marnotratná) těžba vyplatí, jinak se nám teplárenství zbortí, prý. Podobně lze říci, pokud už to někdo neřekl, že pokud neobnovíme nákladnou těžbu uranové rudy, zbortí se celá energetika. Co je to za úsporný režim, který více spotřebuje, než vydá?

Obávám se, že úsporná opatření vesměs nevedou k ozdravění ekonomiky, nýbrž k jejímu umrtvení, protože škrty se vedou na nepravých místech. Vedou se v rozpočtových kapitolách, které se týkají výkonu — ať již administrativního, intelektuálního nebo výrobního. Svéhlavá nutnost škrtů pudí vrchnost dělat je za každou cenu, tedy zejména v oblastech, kde se to vrchnosti bude co nejméně týkat. Jak jste si jistě sami všimli, škrty jsou vždy delegovány směrem dolů. Neuplatňují se na nákupech luxusních vozů, ale na nákupu pracovních rukavic, košťat, počtu referentských míst, vědeckých pracovníků atd. Je potvrzeno i statisticky: zatímco počet prodaných levnějších automobilů klesl, prodej luxusních vozů vzrostl. (Ministr Kalousek by mylně dovodil, že lid konečně začal upřednostňovat kvalitu před kvantitou.) Třeba to ministr Kalousek myslí i dobře, ale jeho až na půdu loajální podřízení možná instinktivně obrátí škrty proti lidu, jehož obtížně formulovatelná nevole nikoho z mocných neohrožuje. Ať lid běduje, ať spílá, ať hrozí ministru Kalouskovi do oken, tohle je přeci výsledek té vaší revoluce, vy!

Program vytváří vláda, poměry pak nastolují ministerští a jiní úředníci. Vláda rozhodla, že národní parky dostanou z rozpočtu až o polovinu méně peněz. To je pochopitelně mrzuté. Dříve, než se nad možnými (či nemožnými) úsporami mohl někdo seriózně zamyslet, v národních parcích měli jasno: „Na škrty nejvíce doplatí turisté. Správy parků totiž pravidelně budují naučné stezky, odpočívadla či rozhledny. Třeba i atraktivní cesta z Obřího dolu na Sněžku je prací zaměstnanců Krkonošského národního parku. A na to teď nezbude.“ Opět příklad toho, jak se škrty delegují ze Sněžky obrovsky dolů, kde se dotknou velkého počtu lidí. Snad je v tom populistické doufání, že nyní my, co čas od času lezeme s chlebníkem na nějakou horu, se srotíme před Strakovkou a budeme vládě hrozit holemi obitými štítky. Ano, nám v pohorkách je třeba ukázat, jak nám vláda škodí. Vlivem své zbabělosti nás vždy přizpůsobivý manažer žene proti vládě, místo aby sám vrchnosti věcně zdůvodnil, proč je zrubaný rozpočet pro národní parky nepřijatelný. Výsledky takové úřednické normalizační přikrčenosti jsou jasné: my, turisté, nic nezmůžeme, národní parky tedy vskutku ušetří na tom, co slouží lidem a co dělají nerady (přístřešky - namáhavá práce pilou a sekerou, zlé povětrnostní vlivy, do hospody daleko), takže na konci roku budou si moci z úspor z úspor v terénní práci pořídit výkonnější „nissany“ a parkoviště před sídlem podniku vyložit novou zámkovou dlažbou. Princip je stále stejný — pro manažery nejsou prioritou přístřešky a schůdné trasy pro lidi, ale vybavenost jejich pracoviště včetně inovovaných metodik řízení a kontrolních systémů na správný odvod DPH. Škrty se často stávají záminkou, jak se zbavit toho, co nás tíží (včetně méně přizpůsobivých kolegů), co je pracné, ale o to užitečnější, a svinout se do institucionálního pohodlí. Vím, že co píšu, je vůči národním parkům asi nespravedlivé; berme to jenom jako model chování určitých institucí a podniků, který bohužel funguje.

Nejsem ekonom, tudíž neumím vystihnout, jak škrty v rozpočtu mohou být pro určitý „segment společnosti“ (fuj) vlastně zdrojem blahobytu. Postačí, když se jejich účinek přenese dvojnásobně pouze do určitých rozpočtových kapitol, na nichž pak demonstrujeme všeobecnou bídu. Takovým oslabením veřejného prostoru opět posílíme osobní prospěch, a sami se lépe zajistíme proti nepřízni, kterou vyvoláváme. (Toť poučení z krizového vývoje.) Takže novinový titulek i v době hospodářského útlumu a všeobecného propouštění vskutku může znít „Češi nyní holdují luxusním autům“.