Jakoby se pozvolna začali probouzet princové z oblouznění neoliberálním morfiem. A to v samotné Mekce neoliberálního učení USA. Dalším takovým probuzeným je bývalý prezident a neoliberál Bill Clinton. Bylo zajímavé, co řekl na fóru nazvaném Clintonova globální iniciativa, na němž participují světoví politici a průmyslníci a jehož ústředním mottem bylo: „Jobs, jobs, jobs":

Clinton v interview na této konferenci prohlásil, že vývoj informačních technologií a globalizace byl akcelerován na základě dvou špatných idejí:

1.Zatímco dříve byly firmy více méně stejným způsobem odpovědné jak akcionářům, tak zaměstnancům, zákazníkům a obcím, v nichž firmy operovaly, tak dnes jde jenom o akcionáře a zbytek je nezajímavý.

2.A druhá špatná idea, podle níž se třicet let pracuje, je podle Clintona prohlašování státu za nepřítele. Třicet let se prý žvaní proti státu, místo aby se přemýšlelo o tom, jak by mohl stát spolupracovat se soukromým sektorem. Třicet let říkáme, že ´stát je zdrojem všech problémů, nejlepší by bylo ho odhodit jako balast, už nikdy žádné regulace, žádné další daně a všechno bude dobré.´Avšak na  této planetě neexistuje, Clinton pokračuje, jeden jediný příklad , kde tohle fungovalo, včetně Ameriky.

Oficiální míra chudoby činila v loňském roce v USA 15,1 %, což odpovídá tomu, že každý šestý Američan se nachází pod hranicí chudoby. Celkem 46,2 milionů lidí. V důsledku narůstající chudoby za poslední tři roky, snižujícímu se medianu příjmů na úroveň roku 1996 a vzhledem k nejvyšší úrovni nerovnosti od 20. let minulého století, začínají Američané přemýšlet o tom, jestli náhodou neumírá Americký sen.

Dalším probuzeným princem je miliardář Warren Buffet, jenž při uvědomění toho, že platí „nižší daně než jeho sekretářka" žádá o změnu daňových zákonů tak, aby byli více zdaňovány bohaté vrstvy. Buffet uvádí, že částka 6,938.744 dolarů, kterou zaplatil na daních, může někomu připadat vysoká, avšak představuje zároveň jenom 17,4 % jeho zdanitelných příjmů, což je nižší sazba než má kdokoliv z jeho dvaceti zaměstnanců. „Jejich daňová zátěž činí průměrně asi 36 %“, uvádí Buffet.

Jeden z mnoha argumentačních triků našich neprobuzených jsou pohádky o tom, jak v Americe neexistuje daňová progrese. Skutečnost je taková, že v USA existuje daňová sazba 10, 15, 25, 28, 33 a 35 procent. Příjem nad 250.000 dolarů ročně je daněn 33 procenty, od  357.701 dolarů je to dokonce 35 procent.

K daním napsal trefnou poznámku Petr Holub v tom smyslu, že země s nízkými korporátními daněmi jsou podezřelé tím, že podnikatelská lobby si obtočila státní správu kolem prstu, která pro průmyslníky a bankéře pak tvoří daňové zákony šité na míru.

Podíváme-li se do našeho Bahnistánu, vypadá situace tak, že obročí z neoliberální ideologie plyne podnikatelsko-politickým strukturníkům slušné, národ až na výjimky příliš neremcá, pokud je někdo frustrovaný z nezaměstnanosti a existenčních obav, dáme mu na vybití ty strašlivé Romy na Šluknovsku, a my můžeme vesele prohlasovat další tolik potřebnou privatizaci. Je téměř jisté, že se skoro nikdo neozve, neboť podle výsledků průzkumů „ví o veřejném dění málo nebo vůbec nic" 75 % našeho flegmatického obyvatelstva. Procitat z krásného snu u nás není třeba.

Z toho důvodu mám pocit, že si budeme muset nechat líbit Kalouskovo proškrtání až na samé dno, kdy už i ten poslední chudák a mlaďas, který přemluvil bábu, pocítí, že ještě jednu vlnku a utopí se. Pak nastane čas změny. Neprocitnutí princové budou smeteni.