Jsme na Západě

Ve městě jako Hamburk člověk pochopí, jak se změnil svět. Zboží z celého světa, je dnes už všude, ryby ze Severního moře jsou zde dražší než ovoce z jihu. A lidé vypadají všichni stejně, sociální status se pozná podle toho, v jakém kdo jezdí autě.

Kdykoli se podívám z terasy Pražského hradu na Prahu, zmocní se mě zlost nad tím, že některé tak ohavné budovy, jako je například ta divná trychtýřovitá, která patří telekomunikací na Žižkově, mohly beztrestně pokazit to obdivuhodné panorama. Praha má mnoho problémů a život v ní spoustu nepříjemných stránek, ale pohled z Hradu dolů je úchvatný, odsud je Praha opravdu stověžatá a nádherně vyniká její středověká, zcela mimořádná koncepce. Její západoevropský šmrnc je mnohem lépe vidět na středověké urbanistice Nového Města než na nových luxusních budovách pod Budějovickým náměstím, které jsou podobné jako v Tunisku nebo v Šanghaji. Když se začalo mluvit o výškových budovách na Pankráci, říkala jsem si, že k jejich stavbě nedojde, že to si přece nikdo nedovolí (a jemu to nedovolí zástupci města). Když budovy jejich developeři se souhlasem zástupců města postavili a definitivně tak zkazili pražské panorama, říkala jsem si, že to se může stát jen u nás, že v civilizovaném světě by to nebylo možné. To jsem ovšem ještě neviděla Londýn od Temže, ještě jsem nebyla v Hamburku.

Západní Evropa je zamořena bezduchou architekturou poválečného období a a egomanskými projekty moderních architektů, kteří prostě něco musí, nějak, i když nevědí, jak. Není nic originálního ani zvlášť tvůrčího v tom, postavit dům ve tvaru smrkové šišky (Londýňané mu říkají Okurka)a svítit na něj barevnými světly, hlavní úkol zde spočívá v tom, jak v této budově, která nemá obvyklý tvar budovy, docílit toho, aby se v ní dalo být.

Sama sebe napomínám, ale nemůžu si pomoci, dům má vypadat jako dům a ne jako kus ledu ve tvaru skoseného hranolu, takový dům přece nakreslí každý. Nemají žádný smysl budovy s obrovitými jednoplošnými okny, množství světla v místnosti má svoje optimum a víc už vadí. Dnes, kdy všichni koukáme na monitory počítačů, představuje dokonce příliš mnoho světla v místnosti problém, nevidíme na práci, zatahujeme žaluzie. K čemu jsou tedy dobré ty stavby ze skla?

Město Hamburk bylo postiženo zničujícím požárem v roce 1842, ohni podlehlo v podstatě celé středověké město. Na jeho místě bylo postaveno honosné a v případě některých budov i elegantní město bohatých obchodníků a jejich podniků, finančních ústavů i obchodních domů, ale také obytných vil a veřejných budov. A továren a dělnických čtvrtí. To bylo za II. Světové války z valné části rozbombardováno.

K meziválečné výstavbě patřily i obytné domy pro střední třídu, pro tovární dělníky a zaměstnance, ty - či spíše jejich pozůstatky - jsou dnes pečlivě chráněny, památkově opravovány a patří k nejlepším adresám.

Velké veřejné budovy posledních šedesáti let, pokud se nepřizpůsobují tradičnímu cihlovému stylu, jsou vesměs bezduché a tupé. Proč vlastně trend stavět ze skla a betonu stále přetrvává? Jakou výhodu mají velké skleněné plochy v architektuře ? A sklo je přece jeden z energeticky nejnáročnějších výrobků, to se vážně vyplatí? Nebo to není sklo a jen to tak vypadá?

Hamburské architektonické experimenty ze skla a kovových či betonových nosných prvků vypadají hezky, když jsou v noci osvětlené – ale to vypadají hezky i staré sklady ve Speicherstadtu, kde se kdysi proháněly krysy, ty mají navíc i tajemství. Ty nové budovy u přístavu ve dne zhasnou a nic.

Město Hamburk dnes oživuje průmyslové objekty, otevírá v nich originální muzea, hledá pro své obyvatele i návštěvníky možnost kulturního vyžití a smysluplného trávení volného času. Obchodní City je zejména na jih od Hlavního nádraží tak nezajímavá a ošklivá, že tam nemá důvod chodit nikdo, kdo tam zrovna nepracuje. Jediným zajímavým cílem tam jsou moderní galerie v budovách tržnice a stará sídla obchodních společností, pokud se zachovala nebo byla po válce restaurována.

Ve městě jako Hamburk člověk pochopí, jak se změnil svět. To, co ještě nedávno bylo jen tady, to zboží z celého světa, je dnes už všude, ryby ze Severního moře jsou dražší než ovoce z jihu. Městské centrum je plné luxusních obchodů, ale místní lidé vypadají zhruba všichni stejně, sociální status se pozná podle toho, v jakém kdo jezdí autě.

Auta se tu sunou v nepřetržitých řadách, jako všude po světě.

Všude se staví, nevím, co pořád, jestli je třeba tolika budov, zdá se mi to nemožné. Z Hamburku už se nevydávají tisíce vystěhovalců na cestu za štěstím ( nebo na útěk před pronásledováním) přes oceán. Naopak, stěhují se sem lidé z Východu, zabydlují celé čtvrti a pokoušejí se o lepší život zde. Stejně jako kdysi na vystěhovalcích, i na těchto imigrantech se jistě vydělává, jinak by tu nebyli. Ex oriente lux, ex occidente luxus.

Zboží už neputuje po Labi ani po moři, převáží se v náklaďácích a k tomu je třeba vybudovat dálnice přes země střední Evropy, také přes naše Středohoří.

Reeperbahn se svým erotickým showbyznysem není o nic hříšnější než Teplice-Doubí, heren je v našich pohraničních městech, například v Aši, možná i víc. Kromě jakési vyšší úrovně veřejného prostoru, lepší péče o životní prostředí, o vodu a zeleň (proč musí být Botič taková hnusná stoka, napadne tady Pražana), jsme na tom zhruba podobně. Jsme na Západě.

A vidíme, pokud tedy nepodlehneme onomu západnímu luxusu, že Západní Evropa potřebuje nový obsah, nově formulovanou identitu, tvůrčí činy v každém ohledu. David Vávra a Radovan Lipus na to možná budou mít jiný názor, ale mně se zde v Hamburku zdá, že zdejší moderní architektura vykazuje marnotratnou, nákladně obestavěnou prázdnotu, jakousi předstíranou otevřenost a průhlednost někam, kde stejně není nic vidět.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

"Dům má vypadat jako dům" Pondělí, 26.Září 2011, 16:33:45

Taky mi připadá, že u některých lidských výtvorů (např. u domů) už bylo dosaženo dokonalých forem (že by něco jako klasika?) a další změny mohou vést jen k horšímu. Ale co dělat, když lidé pořád touží po něčem novém?
Daleko lepší by asi bylo zaměřit se na změny v nějaké jiné oblasti, která má do dokonalosti ještě hodně daleko.

Petr Štěpánek - grafik a programátor

technická civilizace Středa, 28.Září 2011, 09:56:5

Popisované pocity ze současné architektury souvisí v širším měřítku s technickou civilizací jako takovou, která nyní kriticky vrcholí. Na její nebezpečí, její způsob manipulace skutečnosti a vyprazďování duchovního smyslu upozorňovala řada myslitelů už ve dvacátém století, u nás například filosof Josef Šafařík, zmínit lze také ruské myslitele Lva Šestova, nebo Nikolaje Berďajeva. Hned po přečtení článku se mi také vynořila spojitost s myšlenkami mexického básníka Octavia Paze, který ve svých esejích už v sedmdesátých letech napsal:
"Země a nebe, jež filosofie zbavila bohů, se pozvolna zaplňují obrovskými konstrukcemi techniky. Jenomže tato díla nic nepředstavují a v podstatě nic neříkají. Románské kostely, buddhistické stúpy a středoamerické pyramidy spočívaly na pojetí času a jejich formy byly znázorněním světa: architektura byla symbolickou kopií vesmíru. Barokní palác byl monologem křivky, která se hroutí a vzpamatovává, monologem slasti a smrti, přítomnosti, která je nepřítomností; indický chrám byl sexuální vegetací z kamene, spářením živlů, dialogem mezi lingam a jóni.... Co říkají naše hangáry, nádraží, budovy úřadů, továrny a veřejné budovy ? Nehovoří: jsou to funkce, nikoliv významy. Jsou to centra energie, monumenty vůle, znaky z nichž vyzařuje moc, nikoliv smysl. Někdejší díla byla vyjádřením skutečnosti, té reálné a imaginární; díla techniky jsou operací na skutečnosti. Pro techniku svět není ani jedním senzibilním obrazem myšlenky, ani jedním vesmírným modelem: je překážkou, kterou musíme zdolat a modifikovat."

Jakub Grombíř - brno

Středa, 28.Září 2011, 14:55:24

Mně se třeba Okurka nebo Chobotnice líbí, ale štve mě, s jako vehementností a pokrokářskou demagogií se tyto experimenty cpou do veřejného prostoru, ačkoli vzbuzují u většiny lidí negativní emoce. Takže s článkem vlastně souhlasím.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.