„Bože, jaký je to smutný čas!" řekla. - Marně už slunko svítí na trávu i stromy, pták se nezvedne... lépe řečeno lístek se nehne; abyste mě nechápali špatně. Chtěl jsem říct, jak teskno je v zahradě pod šedomodrým nebem, vydávajícím monotónní žár zpožděného léta, jež si takto může usmířit snad pšenice a ovsy, ale ne už nás. V posledních dnech srpna dostavuje se léto jako žena, již jsme požádali v jejím jaru o schůzku, a když konečně přichází, je to sice ona, ale je nám po svém životě, užitém jinde, už jenom lahostajně milá, takže lístek se nepohne... Chtěl jsem říct, že „tento způsob" pozdního léta svou nehnutostí rezonančně zesiluje těžký pocit nehnutelnosti v politice a naopak.

V městě, v jeho živých ulicích, se dusivý dopad Srpnového nehybu tak nejeví: obchody se hýbou. Ale jináč nemáme znaků, je-li toto letošek či loňsko. Musíme užít úvahy nebo konkrétní vzpomínky, abychom změřili šestnáct let ustrunutí a rozpadu. - Ustrnutí a rozpadu? Abych se nad tím, jda po Belkredce na Letné, mohl zamyslet, vešel jsem do restaurace Plzeňský dvůr. Šerou chodbou kolem akvária s rájovci vešel jsem do dvora. K bíle prostřenému stolu pod slunečníkem jsem si sedl, a hned tu byl jeden ze dvou pohotových číšníků s jídelním lístkem. Objednal jsem si zmrzlinu, kávu a tonik. Rozhlédl jsem se a uvažoval.

Co potřebujeme? Několik takovýchto příjemných míst, pravda, a volný čas. Ale předně potravu, bydlení a mír. Zapomněl jsem říct, že jeden z číšníků byl černoch mluvící česky, a působilo to moc dobře, takto v malém. Udlabával jsem zmrzlinu a těšil se z útulného stínu v příjemném slunci, ale proč to není spíš Cikán? Měl by to, logicky, být Cikán. Co je s nimi a s jejich kdysi před lety započatým projevem cikánského občanství?

Vyndal jsem z tašky časopis Naše rodina, přečtu si povídku. Bývají v čísle dvě i tři a jsou dvojí: české a cizí. České jsou zásadně horší, a proto i delší. Skoro nikdo dnes neumí psát časopisecké povídky, ani já. Pěstují si tu jakousi Korčákovou: mívá věrohodný rozběh do tématu, ale neprobředne vlhčinami citu k dobré pointě. (Kdyby tak připustili Lenku Procházkovou, říkám si někdy, ta by tomu dala břink!) Cizí povídky jsou zas dvojí: západní a východní. Ty druhé jsou zas horší a delší, v tom už musí být nějaká geopolitická závislost. Naši rodinu vydává „lidová strana", čtu ji už mnoho let a sleduju snahu redakce o dobrý, pestrý a praktický výchovný časopis, který má jednu výhodu: státem schválené téma rodiny, jež ho trochu vyvazuje z povinnosti blbnout týdně na mnohá odpudivá témata. V inzerátech si tu katolíci dokonce smějí věřejně namlouvat jiné katolíky! Za celý rok však nepadne v časopise slovo Bůh nebo Ježíš.

Se státním souhlasem se Bůh zjevuje v katolických novinách, jež jsem také četl mnoho let, a byl vám to zvláště malebný dojem: číst v novinách že Bůh vlastně je. Novinám to otvíralo jiné zájmy a dávalo jinou řeč. Asi předloni však noviny ztratily církevní imprimatur, ale předstírají v tiráži, že je pořád mají, tak jsem je přestal číst. Krom toho z nich zmizeli někteří autoři, na nichž bylo zřejmé, že věří v Boha. Krom toho tam svůj obstarožní fotoarchív vybaluje Karel Dvořák: Jedna z rodu Támar, napíše tento katolík pod obrázek obyčejné hezké holky odkudkoliv. O žních přiletí do redakce s hrstkou klásků, doplněnou o informaci tohoto druhu: Bude Boží dárek. Budou-li se Katolické noviny dál takto vyvíjet, objeví se v nich i začouzená fotografie nějakých železáren, a bude Dvořákova: Přičiň se, a Bůh ti požehná!

Což mi připomíná, protože nijak nespěchám a je mi příjemně, jak v roce 1956 vyhodili z Květů Mojmíra Klánského, na jehož místo se přisál Zdeněk Adla. Začal týdně zaplňovat časopis skoro sám jako: Zdeněk Adla, Zd. Adla, Adla Zd., A.Z., a dokonce - A. Dlazd! Všichni se mu smáli. Květy nečtu. Nečtu, nedostane se mi do ruky, ani Vlastu. Ze Světa v obrazech čtu povídky, které jsou dvojí: západní a východní. Mladý svět nečtu, protože slouží starcům.

Ale co kupovat? Na čem ukojit pěknou kulturní potřebu moderního člověka - přistoupit ke stánku a koupit si tři až pět zajímavých časopisů? Sneste si na hromadu všechny ty magazíny, výběry a revue: mohly by mít jeden společný podtitul: o blbých laserech a chytrých delfínech.

Škoda že jsem si nekoupil ještě doutník. Nemaje sirek, zvedl bych ho teď směrem k oběma čistým číšníkům vzorně pozorujícím prostor: který z nich by byl hbitější? Upíjím kávu a obracím listy svého zbylého časopisu..., ale u ďasa! Místo tří krátkých povídek jedna rozkydnutá: Josef Sekera - Partyzánský posel. Oči mi padly na větu: „Jen Jožkova poznámka o Banské Bystrici ho zneklidňuje." To mi stačí, listuju dál, hledaje něco kratšího a spirituálnějšího, a vida: „Prodám příčnou flétnu, Zn. 3500 Kčs." — „Lékařka 29/175 by ráda poznala věřícího katolíka, VŠ tech. nebo lékaře. Zn. Praha."

Zaplatil jsem a vyšel na ulici příjemně vyhřátou, vychládající už a žlutě osvícenou. Zároveň se mnou, hleďme, zdá se, že vyšel týdeník Ahoj! Ten nečtu, on to ode mne jistě ani nečeká, ale stavím se do řady. Kdysi, za první republiky, to byl náš rodinný časopis. Tatínek ho bral na nádraží, a když ho v sobotu večer rozvíral - časopis se tehdy jmenoval Ahoj na neděli -, nezapomněl nikdy připojit: „A hovno na všední den." Bylo tam sedm povídek, na každý den jedna, tištěná jinou barvou, a na poslední stránce trampská písnička, například: Trampů táhla pětice z Potštejna na Litice... nebo Na stráni tak opuštěna stála stará sosna... Prolistoval jsme časopis pozorně, abych snad nelhal, když ho budu vracet se slovy: „A teď ho máme i na neděli a svátek, tatínku!"

Zvolna šel jsem dolů a proti mně popojížděl nákladní auťák plný vlajek. Dva muži u každého domu zastavili a pomocí žebříku vetkli nad průčelí po dvou vlajkách. Pozoroval jsem je chvíli, líbilo se mi to jako scéna. Nějaká paní se u mne přistavila a zeptala se: „A co zase, nevíte, oslavují?" Pokrčil jsem rameny, stáhl hubu a pokynoval k oběma mužům: „Hm, však se zeptejte Kusého s Jablonickým, paní."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 8, srpen 1984.)