Klausismus a severočeský papiňák

Lukáš Jelínek

Vyjádření Václava Klause k situaci na severu působí, jakoby se prezident schválně držel co nejdál od polemik s těmi, co by mu mohli za spíše sociální než rasové nepokoje přiřknout díl odpovědnosti. A tu skutečně na svých bedrech nese.

Vyjádření prezidenta Václava Klause k dramatické situaci na severu Čech jsou celkem přesná, vyvážená a citlivá. Snad až na to, ve kterém tvrdil, že i tato krize k nám byla importována zvenčí. Klaus si dává záležet, aby jeho podpora razantním policejním zásahům vyzněla v duchu otřepaného rčení „padni komu padni“. Dodává však, že to je řešení jen krátkodobé. Prezident dále varuje před vytvářením ghett. A již před třemi týdny v rozhovoru pro Právo uvedl: „Jsem určitě v rámci české společnosti tím, kdo se Romů více zastává než kritizuje a kdo se v drtivé většině rozhovorů se svými přáteli, známými a tak dále staví do role toho, který se zlobí na silácké výroky většinové české společnosti vůči našim romským spoluobčanů.“

Skoro to vypadá, že se prezident schválně drží co nejdál od polemik s těmi, co by mu mohli za spíše sociální než rasové nepokoje přiřknout díl odpovědnosti. A tu skutečně na svých bedrech nese. Ať osobně nebo prostřednictvím svérázné ideologie „klausismu“ — tak ji ještě v dobách vzájemné spolupráce pojmenoval tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek a Klaus se od ní (ani od onoho děsného názvu) nikdy nedistancoval.

Co tedy ke „klausismu“ patří?

V devadesátých — „transformačních“ - letech se Václav Klaus zasloužil o výrazný úbytek pracovních příležitostí. Firmy krachovaly i v severních Čechách, kde však dvojnásob scházela jakákoli náhrada za ně. Spousta dosud pracujících lidí skončila na sociálních dávkách a jejich děti, které nikdy neviděly rodiče pracovat, si žádný vztah k práci nevybudovaly.

Některá odvětví Klausem vzývaná neviditelná ruka trhu dusila, jiné nechala rozkvétat. Do druhé skupiny patří lichváři rychle a draze půjčující na živobytí nebo realitní makléři stěhující zejména romskou populaci do ghett v krajině bez práce a perspektiv. Zelenou dostaly také herny, zastavárny a byznys úzce propojený s kriminální činností.

Dnes Václav Klaus označuje za nejlepšího ministra školství všech dob Josefa Dobeše, muže, který se proslavil jak v evropských strukturách, tak mezi českými pedagogy a ochránci lidských práv rozmetáním projektu inkluzívního vzdělávání — zrušil připravené programy na podporu začleňování romských a jinak znevýhodněných dětí do normální školy. Záštitu Klaus převzal i nad šéfem Akce D.O.S.T. Ladislavem Bátorou, který sice proti Romům otevřeně nevystupuje (ostrá slova si schovává pro intelektuály, homosexuály či Karla Schwarzenberga), leč přátelí se s lidmi, o nichž totéž říci nelze, a rád se objevuje na veřejných i soukromých akcích po jejich boku.

Nezapomínejme ani na prezidentovu reakci na odsouzení pachatelů žhářského útoku v severomoravském Vítkově: podivil se nad výší uděleného trestu.

Nečasova koaliční vláda ODS, TOP 09 a VV „klausismus“ z minulého století pozoruhodně rozvinula: krátí se prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti, na sociální služby i na veřejně prospěšné práce, snižují se stavy policistů… Stačí, aby nepokoje podobné těm na Rumbursku a Šluknovsku vypukly i na druhém konci republiky, a budeme mít co do činění s problémem takřka nezvladatelným.

Klausova zdrženlivost nám pak bude stejně k ničemu jako kreativita populistů napříč politickým spektrem. Drtivá většina těch politiků, co dnes předkládají jednoduché recepty na řešení potíží, správný čas dávno promrhala. Jediné, co mohou učinit ještě teď, je dát prostor expertům na potírání sociálního vyloučení a dbát o udržení elementární soudržnosti společnosti.

Úkol to je nadmíru náročný. „Klausismus“ totiž společnost tradičně štěpí a stává se dokonce jakýmsi synonymem sociálního darwinismu. Každý nechť si pomůže sám, přežijí jen ti (konkurence)schopní. Stát má být podle něj minimální, o to větší prostor pak připadne soukromým, tržně motivovaným provozovatelům služeb. Pro „klausismus“ je příznačné prezidentovo tvrzení, přednesená na letní australské cestě, že „minulé generace nám nezanechaly svět ve stavu, v jakém byl, kvůli svému altruismu a štědrosti, ale kvůli tomu, že dělaly maximum pro sebe.“ Aneb jak pravil nenapravitelný padouch v jednom starém českém filmu: „Na prvním místě jsem já, na druhém zase já, pak dlouho nikdo a až potom všichni ostatní…“

Hledat konkrétní viníky neutěšeného stavu je nesnadné a snad i nekorektní. Jedni šilhají po Romech, druzí po pravicových extremistech, třetí po architektech sociálního státu, čtvrtí po amatérsky chybujících komunálních politicích. Ale protože je Václav Klaus tradičním odpůrcem politické korektnosti, jistě mi tento soud promine: Patrně ne viníkem, ale určitě spoluviníkem současný prezident je. Tím spíš by měl k „rozvážným“ vyjádřením přimíchat i kousek pokory a třeba i snahy o nápravu škod, které „klausismus“ napáchal.