Paušální odsudek Romů za násilné činy, které páchají někteří jedinci, shodou okolností Romové, je nejen obecně sdílený a nerozpoznávaný nešvar, ale je to mor, který napadá a rozleptává především normální soužití obou etnik. Cosi se někde stalo v nějakém baru, jinde kdosi přišel o peněženku (nebo i více lidí o více peněženek) a důsledkem paušálního odsudku Romů na principu kolektivní viny je, že na druhém konci republiky přestává majorita zdravit své pokojné romské sousedy, s nimiž se vždy zdravívala. Stovky (a teď by se mi chtělo napsat slovo pokojných, ale to už je důsledek deformace vztahů) Romů tak přicházejí o respekt, aniž by se čímkoli provinili, tudíž ani nemají možnost takové vztahy vylepšovat, protože výpověď je jednostranná — máte společenského padáka. U někoho přicházejí toliko o respekt, u jiných, méně snášenlivých občanů, začíná přetékat míra jejich tolerance vůči Romům obecně, aniž by jim cikán zkřivil na hlavě vlas. Ten jev někdo nazval anticikánismem.

Tak události ve Šluknovském výběžku mají za následek ochlazení vztahů k Romům třeba i v našem jinak pokojném městě, které se projevuje náhlým zájmem některých občanů o to, kolik „nepřizpůsobivých občanů“ dluží městu nájemné a v jaké výši; jde jim pochopitelně o spravedlnost, proti Romům nic. Dobře vědí, že hájit někoho, kdo to nájemné skutečně dluží, je obtížné a takříkajíc v rozporu s obecně sdílenou představou o spravedlnosti. Pokud by jim ale šlo o spravedlnost skutečnou, a nebyl to projev skrývaného anticikánismu, musela by otázka znít jinak, například: Jaké mají u nás Romové pracovní příležitosti a jak jich využívají…. Jaký to má vliv na kázeň v platbě nájemného. Zajímavé totiž je, že kdo z Romů (u nás, v našem městě) pracuje, také platí nájem. Dokonce je hrdý na to, že ho platí, že to dokáže. Z čehož můžeme odvodit, pokud budeme paušalizovat, a takové sklony přeci máme, že neplacení nájemného není projev zvláštního romského furiantství a přezíravosti vůči naší „spravedlnosti“, ale spíše to bude čiré zoufalství lidí, kterým na platbu nájemného vskutku už nezbývá. A protože v zoufalství nikdo nemůže dlouhodobě žít, může to navenek nešťastně působit jako „romský obyčej“. Proč takto nepaušalizujeme, když o povalečství Romů jako celého etnika paušalizovat umíme?

Karel Holomek v Lidových novinách 29. 8. 2011 napsal: „Shromáždění davů ve městech šluknovského výběžku na protest proti násilným činům Romů postrádá jakékoliv racionální oprávnění a smysl, který snad byl zamýšlen. Je jen projevem obecné averze vůči Romům a ukazuje markantně, jak je celá společnost rozdělena.“ (Jak špatně se to musí psát Karlu Holomkovi, který buď sám se označil - a nebo ho tak označily LN — romským aktivistou. Pozorný čtenář i v tom rozpoznává vyhrocování vztahů, protože ještě donedávna K. H. byl v LN „začleňován do společnosti“ jako publicista a člen různých rad pro začleňování etnických menšin do společnosti. „Aktivismus“ je už postoj přinejmenším kritický.)

Jeho kritický, leč objektivní (bohužel) úsudek není „romský“, ale vystihuje společenský postoj i „neromů“, tedy těch lidí, kteří jednak nazírají problém stejně a jednak cítí potřebu (coby Neromové) se solidarizovat. Jako příslušníci majority cítíme vinu za chování některých našich příslušníků vůči Romům i podíl viny na postavení, které Romové v naší společnosti mají. Tato vina nám není vnucena v rámci nějakého kolektivního trestu, ale přijímáme ji dobrovolně, protože ji sami cítíme.

Překvapilo mě, kolik polemiky vyvolal článek Andrey Cerqueirové, která citovala romského autora Josefa Banoma, jenž se odmítl „distancovat“ od romských útoků, protože nemá proč: „I já, jako každý normální člověk odmítám jakékoli násilí a tedy i to, které se stalo v Novém Boru a v Rumburku. A přeji si, aby byli viníci tvrdě potrestáni. Jako Rom ale odmítám hrát hru na vinu a nevinu, hru, která je mi vnucována veřejným diskursem v době zvýšeného napětí mezi komunitami s jinou barvou kůže, obzvláště, pokud se jedná o vinu či nevinu kolektivní. Nebudu se distancovat od něčeho, co jsem nezavinil, ale ani jsem neměl možnost nijak ovlivnit. Nejsem zodpovědný za činy jiných. Stejně jako ostatní Romové po celé ČR.“

Josef Banom pouze jiným způsobem odmítá společenský nátlak, aby nesl odpovědnost za chování lidí, s nimiž nijak nesouvisí. Odmítá, aby tou souvislostí byla barva pleti. Tím, že se ve věci trestných činů s nimi nijak nesolidarizuje, nemusí se ani distancovat. Nese-li za jejich chování nějakou odpovědnost, pak stejnou jako Neromové. Odmítá romské distancování, neodmítá distanci normální lidskou, tedy začleněnou do společnosti. Poukazuje na známý fakt, že přenášení viny jednotlivců na kolektiv, lidí stejného vyznání, tradic, krve, etnikum je znakem nepřijatelného vyčleňování, za něž vyčleňovaní nejen nemohou nést odpovědnost, ale také nemohou proti tomu nic dělat.

A my nemáme žádné právo v demokratické společnosti hnát kohokoli do situace, v níž se cítí bezmocný. V tomto příspěvku jsem připomenul bezmoci dvě: ztrátu respektu vůči skupině obyvatel, která se ničím neprovinila, a tíhu za viny, za něž z obtěžkaných nikdo nemůže.

Vím, že nejsme schopni tzv. romský problém uspokojivě v dohledné době vyřešit. Možná to vůbec nejde, protože sami si nevíme rady. Avšak máme možnost kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv se solidarizovat s nevinnými. Jako projev účasti majority vůči etnické menšině, jako projev respektu, rovnosti, svobody a bratrství.