Poznámka k rakovině

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Jako každého jara našel jsem i letos v zahradě kosí hnízdo. Byli v něm čtyři chrupavčití lysí tvorové. Když ucítili můj stíh, třaslavě zvedli slepou hlavu a jeden obludně rozevřel zobáček. Rozhlédl jsem se, uviděl jen veverku v borovici, vztáhl jsem ruku a dvěma prsty ten zobáček zavřel, abych prozkoumal, jaká je v něm síla. Byla malinká, ale znatelná. Nechal jsem ptáčky a šel si po svých.

Ty dva dny měl jsem na programu rozvážení kompostu a výzkum rakoviny. Chci také přispět k objasnění tohoto divokého přírodního jevu, který nás tak děsí a nakonec často přivádí k jinak předčasné smrti. Jako každý čekatel jsem hodně kratších i delších, jasných i nesrozumitelných článků o rakovině a jejích příčinách, o vynikajících omezených úspěších v léčbě, o střízlivých prognózách pro zdravé a smělých nadějích pro nemocné četl.

Vím zhruba, co je DNA (dříve ji psali DNK), a jaksi po svém, takže přednášet bych o tom nemohl, si představuju zásah viru do normální buňky. V tomto oboru posledním slovem (Vesmír č.4, 1984), jež mne posílilo v mé dávné bezdůvodné hypotéze, je slovo onkogen. Rozumím tomu tak, že onkogen může být součástí i zdravé buňky a že viry jej stěhují sem a tam, až se ujme. Samozřejmě i Kochův bacil patří k přírodě, ale ten je možno z člověkova organismu vytlačit. To u našeho onkogenu nejde pro jeho univerzalistickou titěrnost, jež ho staví do řady s nejmenšími stavebními částečkami živé hmoty. Hygienická opatření nás před ním neochrání, žádná antilátka jej přesně netrefí. Bojím se, že jakási cesta individuální záchrany v sanopzech půjde polem "genového inženýrství", což nám ostatním však věstí jen další prznění přírody a posunutí politického dozoru už do předejakulačního období.

V kompostu jsem zahlédl žížalu. Vzal jsem ji a šel jí ukázat kosí hnízdečko. Ptáčky jsem zastihl porostlé už krátkým peřím. Hlavičky se všecky zvedly a jedna z nich s drzou jistotou o své přednosti rozdávila zobák. Rozpůlil jsem žížalu. Přední část měla pořád vůli lézt vpřed, zadní se chaoticky svíjela. Tu jsem vložil do rozevřeného zobáčku. Předek žížaly jsem pak experimenálně nabídl utrženým koncem jinému zobáčku, jenž se pootevřel, ale bez větší chuti. Když jsem žížalu experimenálně obrátil, vlezla drobečkovi šikovně do jícnu sama. Šel jsem po svých a veverka nade mnou také.

Když je tedy onkogen tak všestranný a všeobecný, dá se jeho působení ještě považovat za nemoc? Smí se tím slovem odbýt, zlehčit a vlastně zalhat možná vesmírný děj, jehož nešťastným dějištěm stávají se naše těla? Není v něm skryta nějaká základní informace (věřící by přímo řekl zpráva) o vzniku člověka? Naše navyklost však v ní tupohlavě vidí jen zapeklitou poruchu, a tu odmítá, jako kdysi odhazovala s hlušinou uran.

Každý se musel jednou rozhodnout, zda byl stvořen, či vznikl vývojem. My vědci jsme si vybrali vývoj, oproti stvoření pochopí ho i nejprostší vědec: z vody se některé ryby vyplazily na souš, tam je sběr plodů postavil na zadní nohy, Engels je naučil pracovat a armáda z nich udělala lidi. Vývoj ovšem pokračuje: na jeho špici právě stojí rod stranických tajemníků-internacionalistů. Po vnější stránce, tedy co se kostry týče, svalstva, ochlupení a platu, je vývoj plynulý, přehledný a hlavně spravedlivý.

Unaven ani ne prací jako myšlením dal jsem si udělat kávu a vypil ji v klidu u bílého stolu pod hrušní, jež během mých úvah stačila vyhnat pupeny, rozdělit každý z nich v okolík menších poupat, která se rozvíjejí v bílé kvítky a ty odívají dřevo v závoj nevěstin. Jak všecko v přírodě rychle a přímo běží k cíli, jen člověk je oklikami tupý a tupý! Vzal jsem kávovou lžičku, šel do boudy pro pytlík superfosfátu, kývl na veverku a přistoupil ke kosímu hnízdu. Ale jsem se lekl! Proti mě se vystrčily černé hlavy s výbojnýma očima a rozevřely se všecky zobáky. Nasypal jsem do každého kávovou lžičku hnojiva, ani o špetku víc, a šel zase k dílu.

Bere se už mlčky, že tělesný vývoj člověka je šťastně dovršen. Na něj teď naváže státem řízený vývoj diferencovaných obyvatelských skupin podle jejich úkolů ve výrobě. Ale co když - to je má dávná domněnka, teď posílená - co když vývoj člověka, sledovaný jen na vnějších znacích, probíhá od základu v každém jedinci, v jeho buňkách a genech znovu? Zdravý člověk - to je prostě jen do rovnováhy uvedený, jaksi zastavený, konzervovaný organismus, vlastně useklé rameno vývoje. Příroda však možná poznala, co se stalo, kam míří náš předvoj, a chce to smazat. Je hloupost doufat, že další vývoj nás poznamená už jen pleší na hypertrofované lebce učenců, tenisovým zadkem ředitelů a slaboučkým hláskem dělníků!Živá hmota navrhuje dál nové kombinace. Bolestně pracujeme ke vzniku nových imunit, orgánů, schopností. V měřítkách vývoje neskončil dosud Šestý den!

V křoví opodál cosi se zmítá. Jdu tam, a co nevidím. Jakýsi veliký pták divného tvaru spárem přišlápl kořist, jež se brání... ano, je to moje kosí mládě, půl metru vysoké, krátké a tlusté, ješ se snaží zobanem skřípnout veverku. Ochromen děsem i vědeckým zájmem zírám, jak se ptáčátku daří dostat kořist do zobáku, a už ji, vyvalujíc oči, kovově tvrdé, polyká. Teprv teď jsem se vzpamatoval a několika ranami lopaty jsem ptáčátko, vysílené lovem a ztuhlé veverkou v krku, usmrtil. Šel jsem hledat ostatní ptáčky. Neuměli ještě létat, skákali jenom metr nad zemí, kamennou zeď a plot nepřekonali. Dva z nich jsme šťastně umlátil, jeden však si našel díru a podle železného pravidla vědy a výzkumu utekl do světa.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 5, květen 1984.)