Obavy z krize, jejíž kořeny mohou být hlubší, než se ekonomům zdálo, vedou k co nejúspornější personální taktice. Firmy přestávají nabírat lidi nebo jim ztěžují vstupní podmínky. Netýká se to pouze manažerských pozic, kdy firmy své budoucí zaměstnance dokonce prý lustrují: „využívají k tomu vyspělé psychotesty, ověřují jejich pracovní schopnosti u bývalých zaměstnavatelů a zkoumají jejich působení na internetu a zejména na sociálních sítích, aby získaly úplný obrázek o jejich povaze“ (LN 16. 8. 2011). Týká se to také povolání manuálních, kdy uchazeč musí složit jakýsi test zručnosti. Vstupní komisaři, personalisté, sehrávají scénky, v nichž uchazeč má projevit svou motivaci, vůli respektovat pravidla a schopnost zvládat stres. Hitem personalistů prý budou „videoživotopisy“.

Otázka je, kolik lidí může takovými testy prolézt a má-li člověk vůbec takové způsoby přijímat — přizpůsobovat se jim, když například normálnější by bylo snažit se stresové situace nevytvářet a hledat způsoby jak jim zamezit. Stres vyvolává potřebu jíst a bývá příčinou obezity, vážného civilizačního neduhu, který zatěžuje zdravotnictví.

Ano, pracovní trh si takhle vybere, koho potřebuje, ale co s tím „nepřizpůsobivým“ - a stále se zvětšujícím zbytkem? Ten je čí?

Statistiky nezaměstnanosti naznačují, že každý pětistý (Čech) už nepracuje déle než osm let, nebo dokonce nikdy v životě nepracoval, což jsou mladí lidé. Sociologové jim říkají „ztracená generace“. Tenhle „sociální neduh“ má více příčin, je to ale rovněž projev „obezity společnosti“, která se domnívá, že své vyděděnce utáhne ze svých tukových rezerv. Každým dnem přibývá lidí, kteří přestávají vědět nebo věřit tomu, že práce je základní podmínkou, aby člověk vůbec mohl žít. A každým dnem přibývá manažerů, kteří z košatého stromu lidství češou jen ty nejzralejší plody.

Nerad se vracím do režimu, který pracovní poměr měl jako zákonnou povinnost a zhovadilou jurisdikcí zákona trestal ty, kteří o své práci měli jinou představu. Je dobře, že takový zákon už neplatí, ale neměli bychom tím zastírat fakt, že pracovat je naší povinností přinejmenším od doby, kdy člověk už nemohl s loveckou tlupou táhnout krajinou, ale musel se někde usadit.

V neblahých dobách, připomenutých výše, nastupovala do našeho zednického učení řada kluků z dětských domovů. Byli jako děti a neuměli nic; co je práce, nevěděli. Přímo v učení jsme se toho sice moc nenaučili, ale potom jsme přišli do zednických part, kde chlapi si je vzali — zednicky řečeno — do parády, tj. začali se jim věnovat. Měli je za své kluky, kteří tak povětšině poprvé poznali přirozenou autoritu, vlastně jakési táty práce (vím, zní to kýčovitě, chtělo by to lépe napsat). V tomto vztahu z nich však vznikli slušní fachmani a povětšině také docela dříči, rozhodně větší, než jsem byl já, který měl možnost poznat i jiné autority v jiných oborech (například Radima Vašinku). Troufám si tvrdit, že pro většinu dnes odvrhovaných lidí včetně Romů, kteří tím, že neprojdou vstupními testy a nejsou schopni se prokázat žádnou certifikovanou kvalifikací, by práce v podstatě byla strhujícím fenoménem (zas špatně napsaný), takže jejich přínos by byl z hospodářského a společenského hlediska možná větší, než je přínos těch, kteří těmi testy prolezou.

Měli jsme u pokrývačů Blbýho Lojzu, který nedokázal nic změřit ani tašku uřezat, ale uměl ty tašky házet na střechu, vám přesně do ruky a vždy v pravou chvíli. Žádný sofistikovaný a drahý dopravní mechanismus ho podnes nedokázal nahradit. A bavilo ho to jak blbého. A měli jsme také Chytrého Frantu, který znamenitě uměl řezat nároží a úžlabí, ale byl si toho tak vědom (jak kdyby prošel všema psychologickejma a stresovejma testama), že s touto dovedností zacházel jako se šafránem: snažil se toho co nejméně udělat, ale co nejdráže to prodat. (Fakt hrozný psaní.)

Neříkám tímto nic, pouze naznačuji, aby nakonec největší kvalifikací těch náležitě kvalifikovaných a disponovaných nebylo to, že před přijímací komisí dobře sehrají ty vstupní scénky a dostanou se do společenství často i dosti neužitečných lidí, kteří místo pracovních příležitostí pro každého důmyslně vytvářejí stresy pro vyvolené. (Už budu končit.)

Ztěžování vstupních podmínek k pracovním příležitostem je více příčinou než důsledkem krize! Ta je toliko záminkou k tomu, abychom se zbavovali lidí (kteří nejsou našinci, neboť nesehrají vstupní scénku) už dřív, než kamkoli vejdou, abychom měli alibi — z přijímacích pohovorů lze učinit i videozáznam - , jak jsou nedostateční a nepřizpůsobiví. A čím více sílí všechny komunikační technologie a kvalifikace manažerů a psychologů, tím my méně o našich „nedostačivých“ víme, protože všechny technické vymoženosti a psychologická erudovanost slouží nikoli k jejich poznávání a začlenění do společnosti, ale nám na obranu proti nim — k jejich vyčlenění.

Neumím si představit, co se stane, až tenhleten vyloučený (no co to je, proletariát?) společenský segment (strašné) vyčerpá všechen tuk naší společenské obezity. Co s nimi budeme dělat? Vytvoříme pro ně pracovní tábory? (Mnozí jsou ale leví jako šavle, neboť jsme je zatím nic nenaučili.) Takové trošičku jako koncentráky, lehce vyhlazovací? Druhá možnost je, že dříve, než natáhneme první ostnaté dráty, oni sami vytáhnou proti nám do boje.

Nikam, kde se musí hrát vstupní scénky (vyjma divadla) a kde by mě měli lustrovat a zkoumat psychologem (třebas by i analyzovali mé psaní sem, ó hrůza), bych se nehlásil. Nikoli snad že bych se tím cítil ponižovaný, že bych byl tak pyšný, ale spíše v obavách, že všechno, čím jsem se posledních dvacet let kvalifikoval a co jsem udělal, by bylo pro mé přijetí nějak nedostatečné. A čím více času jsem tomu věnoval, tím horšího hodnocení by se mi dostalo. Živě si představuji lehce pobavený a lehce znechucený výraz zkušebních komisařů a vidím jim v očích to opovržení, které roste s tím, jak se snažím něco ještě dovysvětlit. Nic, žádné životopisy!

Když tak se raději uživím bez vstupních scének svým původním, zatím nezpochybnitelným zednickým řemeslem, kde stejně jako v neblahých dobách nikomu nevadíte, takže člověk nemusí předstírat ani motivaci, ani přílišnou loajalitu, nemusí čelit žádným chytákům a nástrahám, nikdo vás nešmíruje, jak se ve firmě tváříte a jak působíte na ostatní. Ani nemusíte vyplňovat testy online. Akorát si dávejte pozor, abyste nebyli Romy, protože to vás nejspíše nevezmou ani k zedníkům.