Jak se zachází s ženami

Kauza Barták je špičkou ledovce. Odráží společenskou atmosféru, jejíž součástí je pohrdání ženami, využívání sexuálních motivů v reklamě, komerční podpora obrazu silného, všemocného muže a krásné ženy, toužící jenom po obdivu a mužském uznání.

Na začátku prázdnin jsem byla na Spiši s naší Terezkou (12 let) a Viktorem (7 let). Cestujeme spolu zásadně veřejnými dopravními prostředky (ježdění autem si užijí dost s rodiči) a různé služby si zařizujeme už na místě. Málo své vnuky užiju a tak si říkám, že když už mají tak velice zaměstnanou babičku, ať alespoň mají užitek z mojí dobrodružné povahy a učí se cestovat na vlastní pěst. Jistě i pro mě by bylo pohodlnější najmout si něco někde přes cestovku, ale schválně to nedělám.

Na Slovensku jsem byla hned první den po příjezdu ráno do Spišské Nové Vsi otřesena chováním taxikáře na liduprázdném náměstí. Když jsem uvedla, co jsem věděla o místě našeho ubytování, řekl prostě, že nic takového tam není. Ale ta chata je pod sjezdovkou, takže nějaký orientační bod se přece dá zachytit? – namítla jsem. Taxikář na to neřekl nic, nastartoval a odjel. Viděl, že tam stojím se zavazadly a dvěma dětmi, byla neděle ráno a autobusy nejezdily, mohl někomu zavolat, pokud sám nevěděl, ale ujel. Podobnou příhodu jsme měli během týdne ještě několikrát – řidič autobusu nám neodpověděl na otázku, řezník na moje dotazy na druhy a kvalitu slaniny neodpovídal, chlap, kosící a obracející trávu při naší každodenní cestě k autobusu a do obchodu nejen že nikdy nepozdravil, ale na pozdrav ani neodpověděl. Nikdy, a nebyl hluchý, jednou jsem ho slyšela mluvit se sousedem. Dodatečně jsem si uvědomila, že ani průvodčí v lehátkovém vlaku nebyl zrovna příjemný.

Byla jsem tím překvapená, moji slovenští kolegové se chovají jinak, někdy na můj vkus až přehnaně dvorně. Nedovedla jsem odlišit, jestli je příčinou toho hulvátství to, že jsem Češka, nebo to, že jsem žena. Zajímavé ovšem je, že nakonec nám vždycky poradila starší žena, krásně se chovaly dámy v muzeu i postarší cikánka na autobusovém nádraží, skvělá byla průvodkyně na Spišském hradě i prodavačka v krámku, kam jsme chodili nakupovat. Když autobusák na můj dotaz mlčel, spontánně odpověděla paní středního věku mezi cestujícími. Těm nevadilo, že mluvím česky – viděly prostě ženu s dvěma dětmi, která není zdejší. Takže v té češtině to asi nebylo.

Když jsem o svých zážitcích ze Slovenska přemýšlela, vzpomněla jsem si na stovky drobných sexistických ústrků, které jsem v životě zažila – na to, jak mě hajní a vůbec chlapi v době, kdy jsem pracovala v lese, vulgárně popichovali, ale málokdy opravdu pomohli (to by si zadali), jak se nade mě povyšoval předseda dozorčího výboru Jednoty v době, kdy jsem prodávala ve venkovském krámě, jak odporný byl jakýsi personální hodnostář pedagogické fakulty, který mě přijímal (a nepřijal) do zaměstnání, jak i ředitel divadla běžně vyprávěl o tom, jak měl doma manželku a na štacích „ženské“. Ale i pak, už po převratu v rozhlase, urážel někdejší můj ředitel kolegyně redaktorky poznámkami o jejich vzhledu, zatímco tlusté mladé reportéry nikdy nenapomenul, ať se k práci na veřejnosti obléknou slušně. Jeden z nich měl dokonce na pozadí svého úředního počítače nestvůrně zkarikovaný ženský akt, aniž se zabýval tím, že třeba nejenom kolegyně, ale i respondentky by to mohly považovat za urážlivé. Naposledy jsem se s podobnou věcí setkala u jednoho policejního výslechu v Praze, kde měli páni vyšetřovatelé vyzdobenou kancelář listy z kalendáře, na němž byla luxusní auta a nahé ženy. Sexuální obtěžování (i verbální) je u nás „harašení“ a komu se nelíbí, je asi divný.

A teď máme v novinách pravidelné zprávy o jednom vysoce postaveném a bohatém doktorovi z modřanské polikliniky (to mě obzvlášť hněte, v Modřanech bydlím), který vydíral své podřízené ženy, nutil je k sexu, bil je a dokonce se odvážil veřejně tvrdit, že tohle všechno měly ve smlouvě, že to podstupovaly vědomě a že to vlastně byly prostitutky.

Jasně, Barták je násilnický psychopat. Ale alarmující mi připadá, že už byl policií vyšetřován, že jsou pochybnosti o tom, jestli řádně, a že tedy je docela možné, že sprostá vyjádření na adresu žen můžou vzbuzovat i sympatii jiných mužů a vést nakonec k bagatelizaci případu. Rovněž je možné, že Barták tehdy policisty podplatil, ale vzít úplatek za to, že se nezastanu ženy – slabší už tím, že v podřízeném pracovním poměru – je rovněž mimořádně hnusné.

Upřímně řečeno nechápu ani ženu, která se spokojila s mimosoudním vyrovnáním – dala přednost penězům před spravedlností a vlastní ctí, čili zachovala se vlastně tak, jak ji Barták nazval. On prý vyhrožoval styky s vysoce postavenými muži (viděli jsme fotku s Milošem Zemanem a Janem Fischerem) – znamená to tedy, že vysoce postavení muži by někoho chránili před potrestáním za násilnické chování k ženám? (Miloš Zeman možná nějakým sexistickým výrokem ano). Taková je u nás společenská atmosféra?

Ale ano, do jisté míry taková je, zejména když se to politicky hodí. Dnes čteme, jak někdejší sekretářka Jiřího Čunka Marcela Urbanová postupně vyhrává své soudní procesy, jak se dostávají do potíží i Čunkovi příznivci, lháři a manipulátoři, z nichž nejméně jeden (Roman Vaškůj) mimo jiné i očerňoval a křivě usvědčoval sekretářku Marcelu.

A vzpomeňme si na to, jak odporně se choval Miloš Zeman k Petře Buzkové, jak hnusný byl tón médií vůči první ženě Jiřího Paroubka. A celý příběh Stanislava Grosse a jeho ženy Šárky také vypovídá o tom, že u nás obyčejná, prostá žena žádnou důstojnost nemá a tak (čím je ta žena prostší a méně vzdělaná, tím spíš) ji hledá v takzvaném podnikání a spřeženectví s šíbry, kteří vědí, jak přijít k penězům. (A při tom prostá a nepříliš inteligentní dívka jménem Diana Spencerová, podpořena přízní médií, našla platformu, z níž oslovila milióny lidí na světě právě svými vlastnostmi, které se k jejímu choti příliš nehodily. Co ovšem s její psychikou a osudem udělala celá ta historie, je jiná věc, mně teď jde o sympatii a všeobecnou přízeň).

Alena Wagnerová ve svém neobyčejně zajímavém rozhovoru v posledním čísle Nového prostoru hovoří o takzvaném Druhém ženském hnutí v Německu po roce 1968, které teprve začalo vyvracet staré maloměšťácké hodnotové uspořádání společnosti, v němž například vůbec nebylo samozřejmé, že žena má vlastní profesi. Říká, že v Německu si ženy svá práva (včetně práva na kvalifikaci) musely skutečně zdola vybojovat a že to „zdola“ se ukázalo jako skutečná síla. U nás se rovnoprávnost za socialismu ustavila shora, což ženám v praxi pomohlo, ale způsobilo to, že nezískaly reálnou zkušenost s bojem o svá práva. A po roce 1989 ženy jakoby vyklidily pozice, zatímco muži našli svá loviště v podnikání a hospody v různých Rotary a Lions Clubech (nic proti, ale co je to za spolek, do kterého nemají přístup obě pohlaví? Ten pak zákonitě vyprodukuje dříve či později člověka jako je doktor Barták.)

Kauza Barták je samozřejmě výstřední záležitost, on je pravděpodobně psychopat, vlastně se ta historie podobá hnusným příběhům, jaké můžeme vidět v různých západních thrillerech a detektivkách. Odráží ale také společenskou atmosféru, jejíž součástí je pohrdání ženami, využívání sexuálních motivů v reklamě, komerční podpora obrazu silného, všemocného muže a krásné (ale ne moc), vyšlechtěné ženy, toužící jenom po obdivu a mužském uznání.

Mezi neustálými hovory o úsporách, dluzích, šetření, růstu a dalších podobných tématech ve společenském diskurzu mizí skutečně lidská témata: jak se ve společnosti vede ženám, dětem, nemocným, cizincům, menšinám, a také rostlinám, zvířatům, pěším chodcům, starým lidem. A téma, které dlouhodobě zůstává neřešeno na veřejné úrovni, často vyhřezne v odpudivé a hrůzné podobě, pomůže si samo a mediální prostor si zjedná.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 29.Srpna 2011, 21:18:46

Zajímalo by mě, jak se liší vztah mužů k ženám v různých zemích. Zda je to jinde lepší nebo horší. Poláci jsou známí tím, že se chovají k ženám velmi dvorně, ale myslím, že jen k ženám přiměřeného postavení. Takové rozlišování se mi nelíbí. Já osobně nestojím o to, aby mi někdo líbal ruku, ale o slušné jednání jistě ano.
Postavení žen v islámském světě je pro nás sice celkově naprosto nepřijatelné, ale slyšela jsem, že v tamějších poměrech společenský statut ženy prudce stoupne po padesátém roce věku. To je docela zajímavé. U nás tomu bývá spíš naopak.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Postavení ženy (Polsko a česká společnost) Úterý, 30.Srpna 2011, 09:42:6

Nevím, paní Hájková, co myslíte tím "přiměřeným postavením". Pokud tím míníte důraz na společenské postavení, tak jsem se v Polsku nesetkal s ničím, co bych nezažil v ČR; žádný rozdíl. Jde tedy spíš o stereotyp, který nemá s realitou naštěstí nic moc společného.

S čím jsem se v této pozoruhodné zemi naopak setkal, byla větší galantnost mužů k ženám a také např. fakt, že polští muži voní, zatímco ti čeští zhusta páchnou potem. Zmiňuji tuhle marginalitu proto, že na tohle existují v Polsku různé vtipy a průpovídky - čeští muži neplatí moc za čistotné. (Jde samozřejmě o unáhlenou generalizaci, ale o to teď nejde.) Také jsem se setkal s tím, jak v Polsku slaví MDŽ: zcela vážně, bez ideologického tlachání, které je tolik příznačné pro česká média, zejména trapnou neobolševickou MF Dnes. Ulice jsou plné žen, které nesou kytky, jež dostaly - anebo zase mužů, kteří kytky koupili a teprve je nesou - domů nebo i na pracoviště (tento projev galantnosti se za sexuální obtěžování nepovažuje).

Mám dojem - a neumím ho teď podložit statistikou -, že žena má v Polskou relativně větší slovo i v politice: v čele Varšavy stojí žena. Kdy bude mít Praha svou primátorku?

Nechci v tomto ohledu polskou společnost idealizovat, ovšem asi v málokteré společnosti je žena vystavena tak brutální diskriminaci, občas přímo zesměšňování (ikonzervativní kritika koncepce rovných příležitostí či feminismu apod.) jako ve společnosti naší. Možná snad ještě na Slovensku, soudě podle článku paní Zemančíkové - i když jednání taxikáře by mohlo mít skutečně rovněž/spíše antičeský podtext, se kterým se na Slovensku může člověk setkat bohužel častěji, než by snad očekával.

ČR se ráda chlubí různými ekonomickými ukazateli, jistě v tomhle předstihujeme Maďarsko i Polsko. Ale pokud jde o rovné příležitosti a postavení žen ve společnosti, stojí ČR hluboko, hluboko pod průměrem. A pro mě je tento ukazatel mnohem důležitější než fetišizovaný HDP. Ukazuje na kvalitu společnosti a "žitelnost" v ní.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 30.Srpna 2011, 17:03:11

S tím Polskem jsem to samozřejmě nemyslela tak, že by to bylo horší než u nás. Chtěla jsem jen naznačit, že muži v galantnosti možná rozlišují, jestli jde o jejich kolegyni s titulem nebo o uklízečku. Ale neznám to tam tak dobře jako vy. Co se týče postavení žen u nás, já myslím, že oproti dřívějším dobám (kdy žily naše matky či babičky) muži přece jen daleko víc ženy respektují. To ovšem neznamená, že se k ním chovají také slušněji. To, že ženy nedosahují takového postavení, je dáno asi i tím, že jsou většinou méně průbojné, než muži. Vůbec veškeré vztahy mezi lidmi se u nás v posledních desetiletích změnily k horšímu. Nejen na pracovištích, prostě všude. Zvlášť chování vůči starším i starým lidem se zhoršilo. Člověk se až bojí toho, že jednou bude starý. Dnes si seniorů málokdo váží. Dřív to bylo jiné, protože se cenily jejich zkušenosti. V dnešní společnosti jsou zkušenosti nepoužitelné. Pěstuje se kult mládí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.