Když jsem se před měsícem povzbuzoval ke psaní jarního fejetonu, obcházel jsem dotyčnou krajinu. Na jednom místě se přede mnou široce roztáhl starý východní horizont navršený těžkou horou. Byla zdánlivě blízko, se svou lesnatou oblostí, a zdánlivě vysoko, se svým sněžným polem. Pocítil jsem divokou chuť vydat se na ni. Zároveň jsem však pocítil, jam mě už bolí kolena. Uložil jsem tedy Ondrášovi, protože právě vedle mne stál, aby tam zítra šel za mne. Myslím, že člověk, jenž nechce ztratit své panství, má je dobře předat svým následníkům. Prohlašuju teskně, že následující řádky je třeba brát jako mé.

Při rozdělování domácích povinností bylo mi zadáno podat zprvu, jak to nyní vypadá na Holém vrchu a v okolí. Chtěl jsem protestovat: proč já? Těžké úkoly u nás přece řeší Janek, já zase vykonávám těžší práce. Uvědomme si však, že Holý vrch leží asi 830 metrů nad mořem, tak jaképak protesty. Správné by bylo Janka na Holý vrch vynést, ale to se po mně nechce, snad se zprávě taková důležitost ani nepřikládá. (Jak známe ze života, někdy jsou však zprávy nosičovy přinejmenším krevnatější než zprávy neseného.)

Jde o to, aby zpráva byla suše podobná pravdě, a nikoliv chvějivě zamlženým obrazem složitých vztahů Holého vrchu k autorovu nitru. Snad se dá říci, že tyto vztahy jsou v průběhu roku u uvažovaného autora v podstatě zaléčené. Zabolí pouze koncem každého měsíce, a nejvíce bičují v pozdní noci kolem třetí stránky. Všemu tomu bude, myslím, moje holá zpráva dobře čelit.

Je sobota 17. března asi devět hodin dopoledne. Sedím na oschlém drnu ještě téměř při patě Městské doubravy (564 m), ne víc než čtyřicet metrů nad Brumovem. Těsně za mými zády se do čtyřmetrové výše tyčí kříž božích muk a daleko za mými zády, dosud v oparu a nedohlednu, se kdesi tyčí sám Holý vrch. Dřevěný kříž dnes opuštěně zavazí jistě uprostřed pole. Nezastaví u něj ani vzácný pocestný, cesta jde jinudy. I pole mizí v mlžném oparu za mírně vypouklým vrcholem Městské doubravy. Podrobně vidím každé auto, které projíždí rušnou brumovskou silnicí, vidím každého člověka, který tuto tepnu opatrně lemuje, ale neslyším vůbec žádný lomoz ani zvuk. Je úplné ticho, nepípne ani pták. Nikde nezurčí ani pramének vody, krajina je mdle suchá. Na smotného člověka vprostřed pole u kříže jde smutno.

Připomínám si včerejší vycházku, kdy jsme s tatou zašli také na hřbitov. Snad je tam místo, kterému bychom správně měli jednotlivě v chronologické posloupnosti přináležet. Ale abychom nebyli překvapeni - domýšlím teď, jak člověk u kříže domýšlet má. Rozkládám mapu, její šustění má chmuru zaplašit. Ano. Od paní učitelky jsme vyšli na hrad. Potom po vrstevnici Židáků přes Uhlové na židovský hřbitov. Někde ještě ležel sníh, jinde byly po louce rozhozené bílé granulky hnojiva. Kromě několika lokalit stárnoucích bledulí ještě nikde nic nekvetlo ani nepučelo. Asi na třech místech tata přeci jen objevil několik zelenoučkých lístečků petrklíčů neboli kropáčků. Od židovského hřbitova jsme sešli k Centnerově pile a přes Uhlíčky stoupali an jižní část Sucháně. V zemi pod námi se nalézal návojský tunel. Někde jinde zas možná ještě dnes leží zbytky betonového drtiče kamene, jež tam ležívaly už v době četných koz a jejich ogarů. Zlézáme jihovýchodní stráň Sucháně. Les tu zdálky vytvářívával podobu lišky. Dnes je tato podoba dobře zachovaná na mapě Hostýnských a Vizovických vrchů z roku 1981. Podle jejích informací je v Hodňovské dolině lokalita razilky smrduté (Aposeris foetida Less). Ale Holý vrch se na mapu už nevešel. Však také!

Ještě nedávno lopotná kultivační činnost člověka vane odevšad, ale i kdybys dlouho čekal, nepotkáš ho. Pokud nemluvíš sám se sebou, příliš silně, můžeš uslyšet hlas jeho televizoru. Lidé se tu už ani nemohou podezírat z různých pychů na cizím. Svobodně osamělí se stáhli do svých příbytků. Odtud sice vyrážejí v neděli auty ke známým třeba až za Horní Lideč. Blízko železniční zastávky Návojná podcházíme trať a za chvíli z boku pronikáme na území Řehonůřky. Pár metrů za brumovskými chalupami se po částech odhalují podivně romantické útvary, které kdysi vytvořil člověk, nedávno opustil a zase ponechal přírodě. Prohlubně vzniklé vytěžením nějakého materiálu se nejprve proměnily v pastviny a dnes znovu neproniknutelně zarůstají. Divoké nové lískoví naráží na starý ovocný strom, jehož koruna zbytnělými vlky během dvaceti let rozbujela zdravou silou do podoby divokého starce. Starci nachýlili hlavy k sobě, ruce si podali, korunu do koruny zapasovali. Tady na Řehonůřce se dá znovu blbnou, a mnohem svobodněji než kdysi. Tady bych jako malý Sudkův epigonkret mohl mnoho let střamlat stativ, a nikoho by to nepohoršilo a pořád by mě to bavilo. Tady se nám konečně podařilo vzniknout něco, co bude dozajista k prospěchu budoucího člověka. A což teprve Holý vrch! Z Řehonůřky vede naše cesta přes chochol starých smrků na Sv. Anně, okolo její kapličky do Hodňovské doliny. Na území označeném kose postaveným čtverečkem voníme ve vzduchu razilku. To už jsme na cestě. Dáme-li se vlevo, vede na Holý vrch, dáme-li se vpravo, půjde to snáz. Po krátké úvaze se k Holému vrchu obracíme zády a klesáme Hodňovem tváří k zapadajícímu slunci, směrem ke hřbitovu, kde vycházka končí. A což teprve sám Holý vrch! Na mé mapě už není! Skládám ji, vstávám od kříže a v obavách pohlížím k nebi, není-li už pro tak dalekou cestu i slunko příliš daleko.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 4, duben 1984.)