Pouť od evropské plurality do Santiaga?

Ivan Štampach

Vyvolávání temných duchů jakými jsou nesnášenlivost, duchovní monopol jednoho vyznání a spojenectví křesťanů s diktátorskými ideologiemi, však je tím nejhorším, co lze učinit pro ohroženou integraci Evropy v těchto kritických dnech.

V sobotu 20. srpna v hlavním vysílacím čase nabídla stanice ČT2 pořad Pouť do Santiaga. Je to směs reportážních záběrů s historií a legendami o svatém Jakubovi a jeho misii na Pyrenejském poloostrově. Mytický přístup k minulosti lze sotva autorům předhazovat. Žijeme v éře remytologizace. Koneckonců mýty jsou filosofické reflexe přenesené do narativní literární formy a jako takové jsou pro život důležité. Existují ovšem mýty osvobodivé a mýty zotročující. Když dotazované autority mluví o minulosti myticky, jako v tomto pořadu, nečekáme informaci, nýbrž povzbuzení.

Pořadem občas, jak se to na moderní římskokatolické prostředí sluší, probleskla zmínka o Evropě a objeví se symbol Evropské unie. Jakýsi druhý plán pořadu tvoří koncepce duchovního základu sjednocené Evropy. Vstup Maurů do Španělska roku 711 se označuje jako pohroma, na mapě se postup arabsky mluvících vojáků ze severní Afriky se znázorňuje tím, že světlá mapa Pyrenejského poloostrova a jihu Francie potemní. Několikrát se téměř oslavně zmíní vojenské dobytí tohoto území křesťanskými vojsky falešně označované jako reconquista, tedy znovuzískání. Silný důraz na tyto aspekty a tato hodnocení španělské historie byla základem diktátorského režimu (1938 — 1975), jemuž tvrdou rukou vládl Francisco Franco. Udávané křesťanské základy evropské civilizace zajistil frankismus tím, že jako jediné dovolené křesťanské vyznání působili římští katolíci. Kardinál Isidoro Gomá prohlásil diktátora za vůdce Španělska z Boží milosti.

Jistěže neexistuje žádný závazný výklad dějin a historická fakta mohou být hodnocena různými jednotlivci a skupinami různě. Rozhodně však hlasy podobné pořadu jsou v ostrém kontrastu tomu, co je pro Evropu a její novodobou integraci podstatné. Právě kulturní a náboženskou pluralitu, alespoň toleranci a pokud možno i dialog a spolupráci lidí různých kultur je možno nazvat tradičními evropskými hodnotami. Ti, kdo pod tímto heslem hájí jednu monopolní konfesi, Evropu uzavírají. Evropa je a vždy byla silná tím, že čerpala z podnětů odjinud a že je začleňovala do svých tradic. Koneckonců i křesťanství je (podle místa svého vzniku) asijské náboženství, a kdo chce u nás hájit čiročirou Evropu, měl by spíše uctívat Peruna a Svantovíta.

Éra muslimské vlády nad Pyrenejským poloostrovem zvaným tehdy Al Andalus dosáhla vrcholu v Cordóbském emirátu (od roku 750) a Cordóbském chalífátu (od roku 929). Později uvadá, státní útvary se drobí, od třináctého do posledních let patnáctého století se už velká část území dostává pod svrchovanost křesťanských vojsk postupujících ze severu. Zejména za umájjovské dynastie byl Al Andalús zemí klidného soužití etnik a náboženství a prostorem intenzivní kulturní výměny. Dál do Evropy odtud proudily filosofické spisy antických autorů přeložené dříve z řečtiny do arabštiny a v tomto prostředí pak z arabštiny do latiny. V kulturních centrech se rozvíjely obory jako matematika (proto jsou naše čísla arabská a proto má algebra název z arabštiny), medicína a další vědní obory. Jedno z etnik a náboženství, které se podílelo na tehdejší pluralitě, chtělo by se říci na tehdejší multikulturní politice, byli Židé. Ti nacházeli pod islámskou vládou relativní volnost a přicházeli sem z křesťanské Evropy, kde se měli hůře. Období córdobského chalífátu je příznivě zmiňováno v současných židovských interpretacích dějin. Za následující vlády severoafrických Almorávidů a Almohádů už situace nebyla tak příznivá. Křesťané byli přirozeně chápáni jako spojenci dobyvatelů ze severu.

Na začátku roku 1492 kapituloval poslední sultán, který sídlil v Granadě a moc předal Ferdinandu Aragonskému a Isabele Kastilské. Ti nastolili krutý režim, který Židům a muslimům dal dvě možnosti, buď se nechat pokřtít, nebo opustit zemi. Kolem 150 tisíc Židů odmítlo předstírat konverzi a museli zemi opustit. Na věrnost nově pokřtěných conversos římské církvi dohlížela nově zřízená obávaná španělská, na Římu nezávislá inkvizice. Je právě toto porážkou temného a nebezpečného islámu a vítězstvím tradičních evropských hodnot, které nám připomněl pořad o pouti do Santiaga de Compostela? Má tato tradice být inspirací pro duchovní základ Evropské unie?

Evropská integrace se zdá být ohrožena. Málokdo si dnes již pamatuje, že první institucí směřující k dnešní Evropské unii bylo od r. Evropské společenství uhlí a oceli. Říkává se, že státy padají s pádem idejí, které stály u jejich zrodu. Možná to platí i o evropském nadstátním útvaru. Na začátku stála ekonomická témata, možná rozumná úvaha o reálných příčinách dřívějších evropských ozbrojených konfliktů a snaha jim zabránit. O evropském duchovním a kulturním dědictví se začalo mluvit až později. Kdybych byl marxistou, viděl bych v tom potvrzení koncepce ekonomické základny a kulturní nadstavby. Dluhová krize na jihu Evropy a meze solidarity bohatých a relativně úspěšných Francouzů a Němců zpochybňují Eurozónu a celou Unii. Možná proto je znovu čas prokázat sílu duchovního dědictví Evropy.

Nebuďme striktně geografičtí, protože pak bychom si museli připomenout, že některé po dlouhá staletí křesťanské národy žijí v Asii, např. Gruzínci a Arméni, u kterých se křesťanství stalo státem tolerovaným náboženstvím o dva roky dříve než v Římské říši za Konstantina I. A museli bychom si kromě evropské části Turecka připomenout, že evropskými národy jsou také muslimští Čečeni a etnicky pestří obyvatelé Dagestanu a že odvěkými Evropany jsou také buddhističtí Kalmyci. Ale i tak novodobá Evropa je místem setkávání různých křesťanských vyznání, judaismu a islámu, sekulárního humanismu a ovšem bohužel také zvrácených diktátorských ideologií, s nimiž je radno se vyrovnat i jinak, než jen represí.

Do Santiaga v pořadu neputují jen římští katolíci. Jeden z poutníků říká, že má zvláštního boha, který sídlí v něm a kterého chce vysvobodit. Několikrát se v pořadu ukáže a promluví bývalý synodní kurátor Českobratrské církve evangelické (a ostatně i komtur jedné z dvou větví ekumenického řádu sv. Lazara) Zdeněk Susa. I putování na toto místo může vyjádřit evropskou mnohost v jednotě. Vyvolávání temných duchů jakými jsou nesnášenlivost, duchovní monopol jednoho vyznání a spojenectví křesťanů s diktátorskými ideologiemi, však je tím nejhorším, co lze učinit pro ohroženou integraci Evropy v těchto kritických dnech.

    Diskuse
    MT
    August 22, 2011 v 14.06

    ... tak svět odplácí ...

    ... grenadský emír je v roce, kdy Kolumbus doplouvá do Karibiku, s konečnou platnosti a definitivností poražen ...

    Hispánie je "vyčištěna" ...

    Tolerantní hispánsko-arabský muslim je sražen na kolena a vytlačen za Gibraltar, zato militantní turecký muslim vítězně táhne východní Evropou - a než uběhne půlstoletí usadí se až v Budapešti (budínský pašalik) a sedmihradská "vichystická" knížata s ním musí uzavřít mír ...