Pod žánrovým označením „metal“ si většina nezúčastněných vybaví pivní odér, džínové stejnokroje, případně strojenou misantropii. A není se až tak čemu divit, vždyť i sami příznivci žánru takové stereotypy mnohdy přiživují, aniž by si uvědomovali, že tak škodí sami sobě.

Tvrdá hudba, jejíž základ tvoří posvátná trojice kytara - bicí - zpěv, se však ukázala být nejtrvanlivějším z populárních žánrů. Zásadní příčinou tohoto stavu je vedle důrazu na tradici i obrovská diversita a to, že se žánr — slovy teoretičky Deeny Weinsteinové — už dlouhé roky nachází ve fázi fragmentace, čímž se úspěšně vyhýbá vyčerpání a ústupu.

Představme si šestici výjimečných desek vzniklých roku 2009, které reprezentují šest různých směřování metalu, respektive rocku, a které stvrzují proměnlivost i trvanlivost žánru v jeho nejširším chápání.

Bojíte-li se takzvané tvrdé hudby pro její domnělou zastydlost, odhoďte předsudky a „plavte na měsíc“, jak nabádají Between the Buried And Me — jedna z kapel, která představuje tvrdě-kytarovou tvorbu jako velké hřiště zcela prosté bariér.

SUNN O))) — Monoliths & Dimensions

Skupina Grega Andersona a Stephena O'Malleyho je v současnosti zřejmě nejžádanějším uskupením alternativních podob metalu. S tím ho nejzřetelněji pojí stálá spolupráce s maďarským vokálním chameleónem Attilou Csiharem, jinak hlasem norských blackových věrozvěstů Mayhem. Po vydání letošního opusu „Monoliths & Dimensions“ počet triček a mikin s logem kapely viditelných na koncertech i v ulicích opět stoupnul.

Sunn O))) svými basy zase jednou otřásli samými základy metalu, z něhož zřetelně vycházejí a jehož propriety i postoje si přisvojují, ale rovněž zručně ohýbají. Žánr je zde zcela oproštěn od siláctví, o to větší je jeho dopad.

Zatímco dříve se klaněli vzorům jako Earth, nyní sami posouvají metal do míst, v nichž se nikdy dříve nenacházel. A jedním z jejich kompliců je Dylan Carlson — z Earth. Vstupte do majestátních dimenzí, jaké byste si s tvrdým kovem ani ve snu nespojovali. A ve svém putování pokračujte u kterékoliv další kapely spjaté s jedním z výše uvedených jmen.

A STORM OF LIGHT — Forgive Us Our Trespasses

Skromně vyhlížející Josh Graham stál dlouhé roky za grafickým doprovodem žánrových legend Neurosis, které vnesly do tvrdé hudby nekompromisní hutnost stojící v přímém protikladu zvonivým kytarovým sólům stadióny vyprodávajících metalových kapel. Pozvolna se valí i hudba na druhé desce Grahamovy kapely A Storm of Light.

Skloubeno ekologickým apelem, představuje album jitřící i meditativní zážitek, na němž se z hutných ploch vynořují nečekané instrumentální i vokální prvky, které vždy zřetelně, ale i pokorně slouží celkovému dopadu nahrávky. Papírově i při poslechu potěší rovněž smysluplné „hostovačky“ všestranných zpěvaček Jarboe, Lydie Lunch či Carly Kihlstedt (z expresivních Sleepytime Gorilla Museum).

„Láká okamžitě, rozkvétá postupně,“ napsal jsem o „Forgive Us Our Trespasses“ v jedné ze tří recenzí, které jsem v roce 2009 ukončil absolutním hodnocením.

MONO — Hymn to the Immortal Wind

Japonští Mono patří mezi nejvyzývavější zástupce post-rocku, žánru postaveného na proudu emocí, jejichž společným jmenovatelem je melancholie. Instrumentální deska „Hymn to the Immortal Wind“ je v bookletu doprovozena neméně smutným příběhem, který je při poslechu jednotlivých skladeb nezbytné číst.

Možná se při tom utvrdíte v dojmu, že to symfonické prvky používající kapela tentokrát přehnala se sladkobolností, já však ještě více propadnul kouzlu nahrávky, která přes veškerý svůj smutek povznáší.

Všechny atributy žánru jsou zde na svém místě a něžné kytarové stěny si rozumí s očekávanými, ale přesto v jejich konkrétnosti těžko odhadnutelnými hlučnými erupcemi, které jsou nezbytné pro katarzi, již posluchači od post-rocku očekávají.

GNAW — This Face

Od hladivého smutku k nekompromisní hlukové agresi. Alan Dubin proslul coby vokalista a skladatel řezavých Khanate (v nich účinkoval spolu se Stephenem O'Malleym ze Sunn O)))), nyní se našel v neméně nekompromisní kapele kombinující industriální, hlukovou i (doom)metalovou hudbu.

Čtete-li jméno skupiny a název desky jedním dechem (tedy „gnaw this face“), utvoříte si výstižný obrázek toho, čemu zde musíte čelit. Pro méně pokročilé angličtináře: „gnaw“ = ohlodat, ohryzat.

Debut kapely míří až ke kosti a na krev, přesto je těžké se od něj odtrhnout. Viníkem je dokonalá komprese emocí, které se derou ven prostřednictvím hlasu, který nevěstí zrovna zdravé nitro. „This Face“ je chorá nahrávka, a to berte jako nejsrdečnější doporučení. Stejně jako spojení slov „nádherný extrém“, jimiž jsem se desce snažil před pár měsíci získat nové posluchače.

CELAN — Halo

Rok 2009 přinesl několik alb od kapel, které se publicistickou hantýrkou označují za „superskupiny“, neboť jejich členy jsou osobnosti z již zavedených uskupení. Kapelám personálně více či méně spjatým s hardcorovou nebo post-metalovou scénou však přívlastek „super“ nesluší. Jednak pro svou lehkou reklamní bulvárnost, stejně tak pro to, že samotná hudba zde mluví hlasitěji než jména muzikantů.

Že hlučným rockerům Celan vedle členů kapel Oxbow a Einstürzende Neubauten vévodí Chris Spencer z Unsane, však pozná každý, kdo měl s jeho intenzivním zpěvem kdy co do činění. Podlehnout jeho syrovosti je tak snadné a je to i Spencerův hlas, díky němuž se  „A Thousand Charms“ stává zřejmě nejlepší úvodní skladbou kterékoliv z rockových desek poslední doby.

Další kvalitní počiny vydaly v roce 2009 i nově vzniklé hvězdné projekty Jodis a Greymachine, ale koneckonců i papírově nejzkušenější Shrinebuilder, byť právě ten přišel s počinem nejméně překvapivým.

BETWEEN THE BURIED AND ME — The Great Misdirect

Stále ještě docela mladí Američané reprezentují v naší šestici nejvíce populární scénu, exkluzivní společnost všech výše jmenovaných si nicméně zaslouží. Between the Buried And Me můžeme minimálně do jisté míry přiřazovat k vlně metalcorových kapel, od nichž se však kapela odlišuje svou všestranností a schopností kloubit neskloubitelné.

Ač „nepísničkově dlouhé“, udržují jejich skladby neustálou pozornost, kapela je v nich vždy o krok napřed, nečeká, až v nás dorezonuje jeden motiv a už přichází s dalším. Nikomu jinému skoky od drsného metalcoru k rozjuchanému country neprocházejí. Nikdo jiný totiž není v míšení žánrů a temp tak dobrý.

A co na téhle kapele fascinuje snad nejvíce? Že se u své produkce tváří, jako by byla tou nejsamozřejmější věcí pod sluncem.