1.Pouliční muzika

Ocitla jsem se v bavorských městech Mnichově a na chvíli i v Norimberku. K večeru se ulice rozezněly pouliční muzikou, kterou hráli hudebníci v nejrůznějších sestavách i žánrech. V Mnichově se mi nejvíc líbilo kvinteto virtuózních klaunů, každý vypadal jinak ( houslista trochu jako bezdomovec, kontrabasista spíš jako profesor, pianista jako student a bubeník jako hospodský karbaník). Hráli od tanga po Rossiniho a Mozarta, dopouštěli se virtuózních improvizací a hlavně — byli v kontaktu s publikem a šířili kolem se dobrou náladu. V průběhu produkce prodávali svá CD — a prodali jich hodně, kdo by si je nekoupil, dokonce i jako suvenýr z Mnichova je to lepší než nějaká tretka, na niž padá prach. Všude kolem se prodávalo víno, člověk mohl u jednoho stánku sklenici s vínem koupit a u jiného prázdnou vrátit, měnit vzdálenost a úhel pohledu a bavit se spolu s ostatními kolemjdoucími a kolemstojícími. V takovém městě člověk není alespoň pro tu chvíli sám, může se klidně dát do řeči s kýmkoli a je dokonce i o čem, může se dát i do zpěvu, protože se má ke komu přidat, může se trochu opít a nemusí při tom sedět za hospodským stolem.

Druhý den jsem v Norimberku zažila něco podobného, jen ta nejlepší parta hrála před portálem katedrály středověkou hudbu na dobové nástroje a po rynku vířila krásná tanečnice. I tam bylo pivo, víno, klobásy a preclíky a všude plno lidí, mnichovská Maximilianstrasse jakož i norimberský Marktplatz byly samzřejmě vyhrazeny pěším, nejvýš sem někdo pomalu prokličkoval na kole.

A proč tohle nemůže být v Praze? Pak jsem šla z nádraží přes Staroměstské náměstí a viděla, jak se tam staví konkurece pro jeviště, z něhož bude zpívat jistě nějaká hvězda showbyznysu a všechno bude přeřvané tak, že i kdyby si tam člověk sedl do kavárny (což normální tuzemec neudělá kvůli cenám), stejně si nemůže povídat, protože neuslyší ani slovo.

Onehdy celkem nedávno jsem podepsala partě kluků z konzervatoře v metru na Můstku petici za pouliční hudbu v Praze, ale teprve teď vím pořádně, oč jim šlo a o kolik by byla Praha přívětivější a hezčí.

2.Státní maturity

Státní maturity mimo jiné také ukázaly, jaká je úspěšnost jednotlivých středních škol a jejich studentů při této zkoušce dospělosti. Jednoznačně se ukázalo, že nejúspěšnější byly školy menší, střední školy waldorfského typu i školy s jinak alternativními přístupy. Takové gymnázium v Aši, o jehož zrušení Krajským úřadem Karlovarského kraje se stále ještě jedná, mělo lepší výsledky než respektovaná gymnázia v Chebu, Sokolově a Karlových Varech. Je evidentní, že školy, kde je méně žáků ve třídě a méně tříd ve škole, své studenty dost naučí, jejich žáci něco umějí a znají jistě i proto, že profesoři znají je. (Mimochodem, studenti z Aše pod vedením učitelek dramatické výchovy Pavly Buškové a Anny Trčkové excelovali na národních divadelních přehlídkách a vystupují i na Jiráskově Hronově- ale o tom až příště).

Je třeba zjistit, proč se rušení středních škol říká optimalizace , co si pod pojmem optimální podmínky pro středoškolské vzdělávání představujeme: myslím my, rodiče a děti, obyvatelé měst, v nichž školy působí a příští vysokoškolští učitelé dnešních středoškoláků. Ministra financí se na to neptám.

3.Šumava

„Boj o Šumavu“ je nechutnou stránkou tohoto léta, podobně, jako byl nechutný před časem „boj o radar“. Je alarmující, jak snadno saháme v naší společnosti, již chceme považovat za svobodnou, k represivním zákrokům, jak rádi voláme policajty a jak se veřejné mínění ochotně přidává na stranu moci, jež jakoby zaručovala pravdu.

Nechápu dřevorubce, že se propůjčují k takovým akcím, normální chlap, jaké jsem poznala v lese v době, kdy jsem tam za normalizace nuceně pracovala, by prostě chcípnul pilu a sedl by si na pařez, případně šel domů: přece se kvůli kácení nebude prát? To, že dřevorubci na Šumavě zápolí s demonstranty, si dovedu vysvětlit jenom tak, že kdyby tak nečinili, přijdou o pas, povolení k pobytu nebo střechu nad hlavou. Že by se neorinetovali v situaci, v níž na jedné straně vidí třeba i mladé holky a na druhé policajty, si nemyslím. Čili předpokládám, že jsou to cizinci, držení v šachu nějakým špinavým čachrem.

Tón politiků — senátor Jirsa, senátorka Rippelová a hejtman Zimola, je plný demagogie a polopravd. Tvrzení Tomáše Jirsy v Lidových novinách v pátek 5. srpna, že vědci ( všimněte si toho pohrdavého kontextu) si ze Šumavy udělali obrovskou soukromou ekologickou laboratoř financovanou ze státních prostředků, je nesmyslné z podstaty — Národní park Šumava je z definice ekologická laboratoř a to, že je financován ze státních prostředků je v pořádku jako i jiná podpora vědy v jiném oboru. Jaderný výzkum také přijde draho a senátoři se o něm takhle nevyjadřují.

Pochybná je i argumentace turistickým ruchem — nevím, jak ví senátorka Rippelová, že na suchou Šumavu nebudou turisté jezdit ( myslím, že opakuje stokrát omletou mantru svých blízkých starostů). Počet turistů na Šumavě se naopak zvýšil až do té míry, že bychom se spíš měli ptát, jestli je to vůbec žádoucí a zda je rozumné stále zvyšovat turistickou vybavenost na Šumavě. Existují odstrašující příklady, například Železná Ruda.Množství motorek a aut zaparkovaných u Javorského jezera na bavorské straně taky neposkytuje žádný krásný přírodní zážitek.

A pokud jde o demagogii a polopravdy, nějak páni starostové zapomínají uvést, že Národní park je docela podstatným zaměstnavatelem obyvatel Šumavy.

A vůbec by nebylo od věci začít vedle kůrovce, jehož výskyt se (ale to je jenom má intuice) se stejně kácením na Ptačím potoce nevyřeší, mluvit i o rozumném programu ekonomiky na Šumavě, kde by možná méně devastační byla nějaká menší čistá výroba a zemědělství.

Nejhorší můj dojem z tohoto léta je, že společenská shoda je tak minimální a nedůvěra tak velká, že se normální cestou nedá dohodnout nic. Množí se silová řešení, spílání a represe. A mezi lidmi povážlivá konformita s mocí. Pak ať se ale už přestane říkat, že „za komunistů“ jsme něco museli nebo dělali pod nátlakem. Tulíme se k moci dobrovolně a dokonce i v takových případech, kdy ani nevíme, co z toho máme.