Attersee

Nebezpečí, že privilegované třídy budou chtít rostoucí frustraci a hněv lidí bez perspektivy nasměrovat na osvědčenou kolej etnické a nacionální nenávisti, je dnes velmi akutní, už se to děje. V České republice i jinde v Evropě.

Gustav Klimt namaloval na březích rakouského jezera Attersee celou řadu obrazů. Na dvou z nich zabírá vodní hladina téměř celou plochu plátna a jen na horním okraji jsou patrné břehy. Barva jen mírně zvlněné hladiny je na obou obrazech tím, co diváka uchvátí nejvíc. Zelené a modrofialové tóny a zamlžené pozadí odpovídají u obrazu nazvaného Attersee spíše poklidné večerní náladě. Druhý se jmenuje Ostrov v Attersee a zelenavými a žlutými tóny s odleskem slunečního světla vyvolává ranní pocit. Pokaždé má voda zvláštní bělavý nádech a oba obrazy působí tajemným a neskutečným dojmem. Myslel jsem si, když jsem znal jen obrazy.

Před pár lety jsem jezero poprvé navštívil a s úžasem zjistil, že tu vodní plochu poznávám, že je stejně neopakovatelně barevná a tajemná jako na Klimtových obrazech. O té doby tam jezdím každý rok, ale nejen kvůli kráse jezera. Rakouští a němečtí přátelé z římskokatolické církve tam pořádají letní politické exercicie. Už mě zvali dávno, ale vždycky jsem se nějak vymluvil, protože mě, popravdě řečeno, odrazovala představa tradičních duchovních cvičení. Nakonec jsem se ale dal přesvědčit, že důležité je to první slovo, že jsou to duchovní cvičení politická.

Setkávají se tam kněží, sociální pracovníci a pracovnice, psychologové a psycholožky, teologové a teoložky a další, které spojuje přátelství, víra a politické přesvědčení, jež vyrůstají z tradic dělnických a antifašistických zápasů. Diskutují a meditují nad biblickými výklady a přednáškami německého teologa Kuno Füssela, katolického disidenta a představitele teologie osvobození, hrají politické divadlo, pracují ve výtvarných dílnách, koupou se v jezeře, večer u ohně zpívají dělnické písně, ráno se modlí. Exercicie mají sloužit obnově duchovních sil a formování spirituálního života. V tomto případě to platí o to víc, že nejde jen o osobní zbožnost, ale o předpoklady a důsledky víry pro život ve společnosti.

Takové společenství, které je u nás téměř nepředstavitelné, je spíše výjimečné i v Rakousku, kde je paleta politických a kulturních postojů vycházejících z křesťanské tradice daleko pestřejší než u nás. Pro nadcházející kulturní a civilizační změny, které se zatím projevují především prohlubujícími se krizemi, bude potřeba ale každý pozitivní impulz, má-li výsledkem být lidštější a udržitelnější společnost.

U Attersee se letos shodou okolností odehrávalo i další politické setkání. Ve Weißenbachu se minulý týden konal letní tábor sociálně demokratických organizací mládeže z celého světa. Mezi těmi, kdo mladé sociální demokraty oslovili, byl i předseda německé SPD Sigmar Gabriel a samozřejmě nemohl nereagovat na norskou tragedii. Stejně jako norští politici, i on hledal cestu k posílení demokratických a liberálních tradic a nešetřil při tom ani vlastní řady. V německých médiích se široce diskutuje zejména jeho následující výrok: „Ve společnosti, ve které je opět společensky přijatelný anti-islamismus a ohraničování se vůči jiným, kde občané aplaudují panu Sarrazinovi, tam přirozeně jsou na okraji společnosti i šílenci, kteří se cítí oprávnění uplatněním tvrdších opatření napomoci k vyjádření mlčící většině. Taková je jejich šílená představa.“


Thilo Sarrazin, německý sociálnědemokratický politik, se stal známým, když vydal knihu kritizující neefektivnost německé integrační politiky a používal při tom některá tvrzení sociálního darwinismu, předpokládající, že za rozdíly mezi národy mohou genetické předpoklady. Zatímco odborná kritika prokázala neudržitelnost jeho vývodů a nekorektní popis skutečného stavu, kniha se stala velmi populární, protože rezonuje s rozšířenými obavami. Sarrazin se vyhnul vyloučení z SPD jen díky omluvě a vysvětlování, že to tak nemyslel.

Nebezpečí, že privilegované třídy budou chtít rostoucí frustraci a hněv lidí bez perspektivy nasměrovat na osvědčenou kolej etnické a nacionální nenávisti, je dnes velmi akutní, už se to děje. U nás se to daří víc než úspěšně a když už nemáme moc islámských věřících, tak, jak bodře v novinovém rozhovoru poznamenal Karel Schwarzenberg, vraždíme cikány. Nepochybně se lidé, kteří sdílí humanistické hodnoty, ať už z jakýchkoli tradic, shodnou na tom, že není dobře vraždit. Ale to nestačí. Bohuslav Sobotka formuloval stanovisko sociální demokracie nepochopitelně stručné. Kromě vyjádření soustrasti obsahuje jen odmítnutí terorismu. A to nestačí.

Snahy norské vraždění bagatelizovat jako nesmyslný čin šílence, který se může stát kdykoli a kdekoli, nekonečné srovnávání s teroristy a masovými vrahy všeho druhu odvádějí pozornost od obětí. Norský premiér i předseda Gabriel se snaží, aby smrt obětí nebyla marná. Oběti kladou němou otázku. Je třeba říci, kde stojíme, jaké hodnoty vyznáváme a sdílíme a co je pro nás nepřijatelné. Britská Spojená reformovaná církev tento cíl formulovala v názvu připravované celonárodní kampaně „Nulová intolerance“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

ACH JÓ. Pátek, 12.Srpna 2011, 16:47:39

Kde jsou ty šťastné časy, kdy byla říše zla jednoznačně dána! Řád Západu byl jednoduchý až primitivní, všechno bylo jasné. A dnes?! Jen chaos, který zvládají pouze nemnozí. To je věru nebezpečné. Neprivilegovaní by totiž mohli konečně pochopit, kdo je tím opravdovým a jediným zlem v celých lidských dějinách!!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.