Dezorientace sedmačtyřicátá

Výpisky ze sobotních (30. července 2011) Lidových novin včetně jejich přílohy Orientace a glosy k nim. Tentokrát mj. o kůrovci, multikulturalismu, hobře, třetím odboji a křečcích bělonohých.

Guth

Jiří Guth

01.08.2011 08:00

Od pondělka 1. srpna už obecní policie nemusí na měření rychlosti upozorňovat zvláštní dopravní značkou. Není to jednoznačně dobrá zpráva? Pro piráty silnic a závistivce asi ne. Například Petr Kamberský v redakčním sloupku opakuje „jako Zdrávas v růženci: Fakt, že ´měšťáci´ budou měřit rychlost bez varování, je relevantní pouze pro jejich peněženky.“ Argument široko daleko žádný a ty „jejich peněženky“, to je přeci příjem rozpočtu (celé!) obce. Kde v obci opravdu není nebezpečné jezdit rychleji než základní „padesátkou“, je ostatně dobře možná místní úprava značení.


Za „boje o Šumavu“ je rozumné dát slovo i mluvčímu národního parku Bavorský les Raineru Pöhlmannovi: „Kdo porovná obrázek v okolí Luzného v roce 1997 a dnes, musí nutně dojít k závěru, že příroda sama má tu nejlepší schopnost vlastní regenerace. Odborníci, místní obyvatelé i turisté žasnou nad rozsáhlým zmlazením a obnovou lesa po kůrovcové kalamitě, nad tím, jak se rodí divočina. Tento pohled turisty neodrazuje, ale naopak láká. Jen musíme trochu důvěřovat v samouzdravovací sílu přírody a dát jí trochu více času.“

Zbyněk Petráček ve Zkratech a výbojích odmítá návrh, aby sse sdělovací prostředky tolik nezabývaly ultrapravičákem Breivikem. Pokud by přitom nechávaly prostor jiným teroristům, prý by předváděly de facto morální kýč. Těžko soudit, ale vcelku lehko může autor Dezorientace odmítnout Petráčkův názor, co by naopak média dělat měla, totiž ukazovat příklady přepínání [multikulturní] praxe“. Co to vlastně je, takové přepínání? Petráček navrhuje případ ze Švédska, kde se jeden tenisový daviscupový zápas s Izraelem hrál před prázdnými tribunami. Příslušný orgán usoudil, že není s to zajistit bezpečnost. Dobrá, ale co je na tom za přepjatý multikulturalismus, prosím?

Zlínský rodák Adam Gebrian opět „propašoval“ do své architektonické rubriky recenzi jednoho domu z tohoto města – tentokrát polyfunkčního domu, který v roce 2004 zaplnil proluku na tamním náměstí Míru po secesním hotelu Balkán. Po výstavbě pošty v sousedství ale zbyla jen extrémně protáhlá parcela o rozměrech cca 6,3 x 60 metrů a to ještě s podmínkou zachování průchodu do sousední ulice Zarámí. Důsledkem byly „zvýšené nároky na přisvětlení jednotlivých pater i na pečlivé rozmístění schodišť mezi patry“. Svatopluk Sládeček s Karlem Havlišem nejen tyto nároky splnili, ale podařilo se jim dát stavbě „elegantní figuru“. Její součástí je i úzký, nicméně vertikálně otevřený „kaňon“, typicky městský prostor, kterých je ovšem ve Zlíně minimum.
Nejexponovanějším prvkem domu je jeho průčelí do náměstí, vyřešené „jednoduše a velkoryse, pouze s pomocí dvou materiálů – skla a profilovaného hliníkového plechu“. Obojí odolává běžným důsledkům stárnutí, takže dům ke své škodě vzbuzuje dojem, že nepotřebuje žádnou údržbu. Na fasádě i na zářivkách v pasáži se prý například usadila už letitá vrstva prachu. Okna v několika patrech jsou navíc kompletně zalepena nápadně ošklivý, ale naštěstí snadno odstranitelnými reklamami.

Překladatel Robert Novotný uvádí přehršel německých názvů různých sídel nejen v Čechách a na Moravě a samozřejmě se zaměřuje na překladatelské oříšky. Jejich „tvrdost“ obvykle pramení z nejednoznačnosti a nemechanického převodu do češtiny. České Budějovice jsou Budweis, ale ty moravské Budwitz. Podobně s Krumlovy – nad Vltavou leží Krumau a nad Rokytnou moravský Kromau. Naopak jeden Braunau leží na Innu, tam se narodil jistý A. Hitler, a druhý v severovýchodních Čechách, zvaný také Broumov, proslavil nejvíc tamní benediktinský klášter, případně dřevovláknitý materiál zvané hobra (zkratka z Holzwerk Braunau). Extrémním případem je název Mühlhausen: to může být Milevsko nebo Nelahozeves, ale taky polské město Młynary, nemluvě o desítkách míst po celém Německu, v jejichž případě by se to asi nepřekládalo.“ Rozhodně se nedá bezstarostně překládat sem a tam. „Bavorská metropole München se česky sice řekne Mnichov, ale obec Mnichov kousek od Mariánských Lázní se německy neřekne München, nýbrž Einsiedl.“ Podle Novotného „je až dojemné sledovat, jak usilovně se Němci mnohdy potýkali se svou mateřštinou ve snaze přeložit si české názvy do svého jazyka, nebo mu je aspoň přizpůsobit: Česká Lípa je Böhmisch-Leipa, Spálené Poříčí je Brenn-Poritschen, Veselí nad Lužnicí je Wesseli an der Lainsitz a Napajedla, když už to nešlo jinak, aspoň Napajedl.“

Zbyněk Petráček vybral v Rozcestníku například jeden citát z komentáře v Süddeutsche Zeitung, který se zamýšlí nad manifestem Anderse Breivika: „Ať je jakkoliv hrubý a pomatený, není hrubější, pomatenější a agresivnější než to, co se na islamofobních webech v Evropě probírá už léta“. Výslovně pro odlehčení naopak Petráček uvádí výsledky evolučních biologů, kteří objevili, že parky v New Yorku fungují jako souostroví v tom smyslu, že vzájemná izolace mořem betonu napomáhá vývoji genetické rozmanitosti, v daném případě u křečků bělonohých. Je to tedy stejný efekt, jaký popsal klasik Charles Darwin u pěnkav na Galapágách. – „České mediální léto“ podle Petráčka „probíhá ve znamení kruhů v obilí, černé kočkovité šelmy na Děčínsku a nešťastníků, kteří v dobré víře sáhli po láhvi desítky, ale lokli si louhu.“ Zapomněl tedy na českou učitelku, napadenou žralokem na Jadranu.

Historik Tomáš Bursík ve svém eseji o třetím odboji a „příslušném“ zákonu se nebojí ptát, „proč mají být odškodňováni řadu let žalářovaní bývalí političtí vězni, kteří již byli několikerým způsobem odškodněni? Stát je po roce 1990 odškodnil podle počtu vězněných let, snažil se jim nahradit ušlou mzdu, utrpěné zdravotní následky i přispět k důchodu“. Nezpochybňuje přitom, že pro některé jiné odpůrce dřívějšího režimu je například dorovnání důchodů více než potřebné. Všímá si také, že v souvislosti s přijetím zákona se hovoří o navýšení pracovních míst pro ministerstvo obrany a Ústav pro studium totalitních režimů, přičemž hlavní zátěž ověřování, zda se žadatelé na odboji skutečně podíleli, nejspíš ponese Archiv bezpečnostních složek a Národní archiv. Snad nejobecnější problém vidí Bursík ve zjednodušeném obrazu třetího odboje, který se objevuje v českých sdělovacích prostředcích. Historie odporu a represe z let 1948-1989 a životní příběhy jejich protagonistů se mnohdy scvrkly do „laciných frází, které se skutečným zájmem poznat a interpretovat minulé děje nemají nic společného. Pro publicisty a rádobyodborníky se historie odboje a perzekuce zúžila na vyprávění příběhů a vynášení soudů bez znalosti dobového kontextu, archivních dokumentů a bez jakékoliv kritické práce s nimi. Archivní dokumenty bývají vytrhávány ze souvislostí jen jako důkaz předem daných východisek.“

Hudební publicista Karel Veselý píše o druhdy vzkvétajícím norském black metalu a satanismu. V první polovině 90. let minulého století tam prý dokonce fungovalo zapalování kostelů a vraždy homosexuálů jako jakýsi iniciační akt blackmetalové komunity. „Fakt, že nejextrémnější hudební žánr našel svoji živnou půdu ve čtvrté nejbohatší zemi světa, by mohl svádět k myšlence, že ráj si sám musí generovat svoje vlastní peklo,“ souzní Karel Veselý na dálku s filosofem a biologem Stanislavem Komárkem.

Do třetice o norské tragédii: rozhovor v Salonu má provokativní titulek Stane se Breivik norským premiérem? Politolog Oldřich Bureš totiž připomíná, že někteří bývalí teroristé dosáhli svých politických cílů a „dnes jsou spíše považováni za úspěšné bojovníky za svobodu – někteří se dokonce stali prezidenty či ministerskými předsedy (Izrael, irsko, Alžírsko) a další jsou držiteli Nobelovy ceny za mír (Mandela či Arafat)“. Roman Joch nepřekvapivě tvrdí, že „Breivik je prostě vrah, který spáchal masovou vraždu, za což nemohou ideje, k nimž se údajně hlásí“ a Ondřej Slačálek zase spekuluje, že možná „bude zpětně za státní teror uznáno velkou částí společnosti válečné násilí některých současných vlád“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.