I

Patří zbožnost k filosofickému myšlení? Zbožnost sem netahejte, říká filosof Feuerbach. Má své materialistické vyznání. Jan Patočka zase přebírá čisté Husserlovo dědictví a pečlivě rozlišuje a odděluje: tu je katedra, tam oltář.

Jiní (jako Nietzsche nebo zastánci „vědeckého světového názoru) odmítají zbožné odvolávání se na onen svět. Mají pak „jasno“ také v tom, že Descartes, Kant nebo Hegel, jejichž texty pro jejich složitost nečteme lehce, ale s obtížemi — ale přesto „mnozí“ si troufají je „mistrovat“: prý „měli svou teorii“ (cogito, transc. Ego nebo „ducha“) — a toho Boha do toho pletli jen ke škodě věci nebo kvůli veřejnému mínění, jen aby se neřeklo, nebo jako výpomoc. Skutečně nepatřila zbožnost k jejich myšlení, filosofování? Byla, nebo musí být ve filosofickém rozvíjení myšlenky cizím prvkem? Úlitbou veřejnému mínění?

Filosofové úlitby veřejnému mínění nedělají. Proto „provokují v každé společnosti“. (Ortega)

II

Bytí člověka, které se vyznačuje tím, že je aktivním, účinným jednáním, překonávajícím každou danost (praxe), se odehrává rozumně, protože se chce orientovat v myšlení. Je součástí materiálně relevantních souvislostí práce, výroby, rozdělování i spotřeby, a zároveň se snaží zachovat kontext myšlení evropské filosofie, jejíž vrcholní představitelé Kant a Hegel otevírají cestu a filosofie bytí-znaku, ontologie znaku.

Orientujeme se ve znacích a tak zakládáme své svobodné bytí. Znak je „předmět smyslů“, který ukazuje svou inteligibilní tvář. Znak je vždy smyslovým znakem, „´na´ němž je (něco) inteligibilního“, resp. je „znakem inteligibilního charakteru“. (J. Simon)

Kant rozlišuje jev (Erscheinung) od toho, co je inteligibilní. Co se jeví, „může být nahlíženo jako určité“ a rozvažování o tom může soudit; tak rozumí tomu, co se ve smyslovém světě ukazuje, jeví, co se ukazuje jako jev, součást reality, smyslového světa.

Naopak to, co je inteligibilní, se nemůže stát předmětem, ukázat se jako jev. To znamená, že (1) myšlení je vůči vlastním myšlenkám jaksi „svobodné“, MYSLENÍ není vázáno na své vlastní myšlenky či názory.

Myslet znamená být na cestě a znak otevírá cestu myslení a perspektivu k inteligibilnímu.

Funguje-li znak, jak uvedeno, na cestě myšlení k inteligibilnímu, drží-li se znaku jako vnějšího ukazovátka — pak „aniž by si dělalo nárok na poznání myšleného jako předmětu, je MYSLENÍM (Denken) vůči svým vlastním myšlenkám svobodné“. (J.Simon) To však nikterak neznamená, že (2) by inteligibilní dimenze zbavovala člověka pevné půdy pod nohama a nezbytnosti pracovat v potu tváře a prachu země, že by pozemšťana vyvazovala a vynášela z reálných životních situací: nic pozemského pozemšťanu neupírá ani neubírá.

Kant přijímá „moralische Gesetze“, které „zcela a priori (bez ohledu na empirické podněty či popudy a pohnutky, tj. štěstí) určují jednání či nejednání, tj. vůbec užívání svobody rozumné bytosti.“ (A 807) To neznamená: Žeň se za štěstím za každou cenu. Znamená to: „Jednej tak, abys byl hoden být šťasten.“ Protože štěstí, důstojnost, správnost a spravedlivost, také pravda a opravdovost — to není nic, co by si člověk mohl urvat. To si musí zasloužit a vysloužit! „Idea morálního světa má objektivní realitu,“ tvrdí Immanuel Kant. Nikoli tak, že by směřovala, že „by šla na předmět inteligibilního názoru (něco takového nemůžeme vůbec myslet), nýbrž na smyslový svět, ale jako předmět čistého rozumu v jeho praktickém užití.“ (A 808 — 809)

Naopak inteligibilní není neskutečné: „Poukazuje tím esteticky dále k jinému rozumění. Potud stojí to, co je inteligibilní, proti každému dosaženému pojmu něčeho a podněcuje ´viel zu denken´“: mnoho myslet a domýšlet. (J. Simon)

Důmyslný je ten náš svět, svět znaků, jehož pomyslná dimenze (inteligibilní dimenze znaku) je otevřena jinému rozumění, obrací se k němu, ba zakládá se, konstituuje se, jako by vycházela z jiného pohledu, resp. z pohledu druhého… Předpokládá možnost obrátit se k druhému, vyslovit i otevřít se jinému, k tobě i Tobě, jenž se nikdy nemýlíš… K Tobě, nad nějž nelze myslet nic většího, tj. k Bohu. V tomto smyslu René Descartes tvrdil, že „vše, čemu mne učí příroda, má do sebe něco pravdy. Přírodou totiž, vezmeme-li to obecně, nerozumím nyní nic jiného než buď samého Boha, nebo řád stvořených věcí, zřízený Bohem, svou pak přirozeností… souhrn všeho, co mi bylo Bohem uděleno.“

To Kant ještě nedohlédl, rozvíjel filosofii „empirického užití regulativního principu“. Až Hegel objevil na této cestě absolutno: je to vztah k Otevřenu nekonečné dokonalosti. Kdo by si troufal upírat svobodné bytosti rozměr Otevřena? Proto je levicové myšlení (označíme-li tak snahu o změnu, o nové - na rozdíl od pravicového, zaměřeného na zakonzervování dosaženého) myšlením Otevřena, tedy samým svým založením spíš zbožné než ideologické, spíš hledající, než vyznávající poučky.

III

Jenomže křesťanství se od své metafyzické podoby, kterou už v 19. stol. kritizoval Feuerbach nebo Nietzsche, nechce distancovat, nebo se distancuje nezřetelně: alespoň u nás tak vystupuje. Však také ateismus zamrzl a zůstává v našich myslích tak, jak se ukazoval už za dob národních obrození a vzepětí. Možná ono Kosíkovo „Jsem ateista, nikoli neznaboh“ nás přiměje k hlubšímu zamyšlení: „Ateistovi není lhostejné, že současná epocha odepsala Boha.“ Člověk je bytostí, „kterou určuje vztah k Otevřenu“. (Století Markéty Samsové) „Já je svoboda, neboli možnost jak dobrého, tak zlého. Já je obojí, obětující Abraham i hlas Hospodinův, který krvavou lidskou oběť jednou provždy zamítá. Já je jednota a rozhovor tří osob, žalobce, obhájce, soudce. Zříkat se jedné z rolí znamená mrzačit své já a nahražovat je pokleslou napodobeninou.“ (Jinoch a smrt)

Tolik k pozdnímu Kosíkovi: filosof Otevřena nevyznává metafyziku, ale sebevědomí pozemšťana. Je-li tradice křesťanská i po Nietzschem schopna být živým myšlením, záleží na obci věřících, ale také na filosofii, aby myslení pozvedla na úroveň, která kontinuitu evropského křesťanského myšlení zachová; na filosofii záleží, zdali se jí podaří už nikoli metafyzicky rozumět obrazu Stvoření, jež má být svému Stvořiteli obrazem. Obrazu, jenž otevírá nekonečné bohatství otázek i odpovědí: Otevřena.