Kapitán Boycott

Jiří Silný

Bojkot může být účinným způsobem, jak něčeho dosáhnout. I naše občanské iniciativy a hnutí by mohly začít více využívat bojkotu, který je ovšem funkční, jen když se ho účastní dostatek lidí a když zasáhne nějakou citlivou oblast zájmu mocných.

Irský pozemkový agent, kapitán Charles Boycott, vešel do dějin, když v průběhu sociálního konfliktu v hrabství Mayo posloužil jako cíl kolektivní nenásilné akce protestujících rolníků. V roce 1880 byla v beztak chudém Irsku špatná úroda a nájemci na pozemcích lorda Eme nebyli schopni platit nájem, ani když jim milostivě odpustil deset procent. V září toho roku, když už byla ekonomická zkáza zřejmá, rolníci požadovali snížení nájmů o čtvrtinu. Jejich žádost majitel odmítl a jeho agent Boycott vyhnal deset nájemců z půdy, kterou obdělávali. Do sporu se zapojil významný irský politik a zastánce pozemkové reformy Charles Parnell a doporučil rolníkům, kteří byli odhodláni se bránit, aby na nové nájemce, dosazené majitelem, neútočili, ale naopak je naprosto ignorovali. Rolníci to považovali za dobrý nápad, který ale uplatnili přímo proti Boycottovi. Jeho dělníci pro něj přestali pracovat na polích i v domě, místní obchodníci s ním přestali obchodovat a pošťák mu nenosil dopisy. Kapitán zůstal v úplné izolaci a neměl nikoho, kdo by sklidil jeho úrodu. Když pod ochranou policie vozil pracovníky ze vzdálených míst, přišlo ho to na víc peněz, než činil výnos ze sklizně. Zato se už v listopadu dostalo jeho jméno na stránky The Times jako termín pro organizovanou izolaci.

Takové politické kolektivní akce byly organizovány už před tím, než jim dal kapitán Boycott nechtěně své jméno. Už na konci osmnáctého století, v Anglii roku 1791, zorganizovali abolicionisté, odpůrci otroctví, bojkot cukru a rumu, produkovaných otroky. Tato první masová akce etického spotřebitelství měla obrovský úspěch. Cukr dovážený z plantáží, obdělávaných otroky, přestalo kupovat na tři sta tisíc lidí a prodej klesl v krátké době téměř o polovinu. Někteří obchodníci, předchůdci dnešního fair trade, začali nabízet cukr vyrobený „svobodnými lidmi“, který pocházel z Indie, kde se otroctví neuplatňovalo, a během dvou let zdesateronásobili svůj obrat. Petice proti otroctví podepisovaly statisíce lidí a to i řada těch, jejichž živobytí bylo s otrokářským obchodem spojeno.

Nejpříkladnějším obrácením prošel John Newton, nejprve obchodník s otroky a poté duchovní, autor textu nejznámější anglické duchovní písně Úžasná milost (Amzing Grace). Píseň dala jméno filmu Michaela Apteda, který byl promítán i v českých kinech, pod typicky mimochodným názvem Nezlomná vůle. Film vypráví životní osudy Williama Wilberfocea, který v Anglii za zrušení otroctví vedl první moderní politickou kampaň, používající petice, bojkoty, masová shromáždění a slogany. Kampaň byla po desetiletích úsilí nakonec úspěšná. V roce 1807 byl zakázán obchod s otroky a v roce 1833 došlo ke zrušení otroctví v celém Britském impériu. Wilbeforce zemřel tři dny poté. Jeho politický odkaz vyjadřuje citát z projel vu o otroctví v parlamentu (byl nezávislým poslancem): „Můžete se rozhodnout vidět to jinak, ale už nikdy nemůžete říci, že jste nic nevěděli.“

Mobilizace veřejnosti je jedním z nejdůležitějších nástrojů politické změny a úspěšně zorganizovaný bojkot může být velmi účinný. Nemusí to být ale jen zbraň slabých proti mocným. V době hilsneriády si bodrý český lid prozpěvoval „Nekupujte u Židů cukr, kávu, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku“. Nacisté v Německu hned po převzetí moci v roce 1933 vyhlásili bojkot židovských obchodů a byl to první krok k fyzické likvidaci Židů. Taková zkušenost je nepochybně důvodem, proč Izrael reaguje tak přehnaně na výzvy k bojkotu zboží z židovských osad jak Deník Referendum nedávno informoval.  Židovské osady jsou ovšem zřizovány protiprávně na okupovaném území a bojkot se proto jeví jako legitimní prostředek odporu a snahy o nápravu.

Politické bojkoty jsou převážně zbraní těch, kterým chybí politická nebo vojenská moc k prosazení práva a jejich historie je povzbudivá. Kdl yž 1. prosince 1955 Rosa Parksová odmítla uvolnit v autobuse v alabamském Montgomery místo určené jen pro bílé a byla za to uvězněna, byl následující bojkot autobusů počátkem úspěšné kampaně za práva barevných občanů. Kampaň byla dlouhá a neobešla se bez obětí, ale Barak Obama by se nestal prezidentem bez občanské odvahy Rosy Parksové a těch, kdo bojkotovali autobusy v Montgomery.

Bojkot jihoafrického zboží v Evropě a Americe přispěl k delegitimizaci a posléze k pádu vlády apartheidu. Spotřebitelské bojkoty vůči jednotlivým firmám často měly pozitivní dopady na jejich chování.

Jinou formu bojkotu předvedli kambodžští buddhističtí mniši, když při protestech nesly své misky na rýži dnem vzhůru, aby ukázali, že od nespravedlivých vládců nepřijmou ani hrst rýže jako milodar. Jistě zajímavé téma pro neziskové organizace. Jen málo z nich má jasná etická pravidla, od koho lze přijímat příspěvky na činnost a od koho ne.

I naše občanské iniciativy a hnutí by mohly začít více využívat bojkotu, který je ovšem funkční, jen když se ho účastní dostatek lidí a když zasáhne nějakou citlivou oblast zájmu mocných.

Před časem navrhoval na těchto stránkách Patrik Eichler bojkot opencard, vynikajícího symbolu rozkrádání veřejných prostředků. Odezva byla malá a vhodný okamžik už zřejmě minul.

V diskusi kolem vystoupení ministrů Hegera a Kalouska při demonstracích proti vládní politice se mluvilo o tom, jak nedopřát těmto pánům mediální úspěch, když bohorovně čelí rozhněvanému davu. Když Heger vystoupil se svými provokacemi, jedna z účastnic demonstrace vyzývala kolemstojící, aby se k němu všichni obrátili zády, místo aby na něj křičeli a pískali. To by bylo jistě velmi účinné, ale takové věci je třeba předem domluvit a nacvičit. Vůbec nám chybí vzdělání jak organizovat občanské protesty.

Občanské iniciativy by se měl začít tímto tématem zabývat a vyhledávat společně vhodné příležitosti k bojkotu nebo jiným akcím a tyto aktivity také společně koordinovat. Budeme to potřebovat.